Článek
Naše kuchyňská linka měla jedna dvířka, která se musela přidržet kolenem, jinak se sama otevřela. Pracovní deska u dřezu byla nasáklá vodou a z šuplíku s příbory se loupala fólie. Patnáct let jsme si říkali, že ji jednou vyměníme. Pak zemřel tchán a najednou to vypadalo, že to „jednou“ konečně přišlo.
Motorka měla zaplatit novou kuchyň
S Tomášem (42) jsme spolu šestnáct let a máme dceru Emu (12). Jeho táta Jiří zemřel letos v květnu, rychle a bez varování. Po pohřbu jsme vyklízeli jeho garáž u paneláku a pod hromadou starých dek tam stála stará červená motorka. Tchán na ní jezdil už jako mladý, poslední roky ji jen leštil a občas nastartoval, aby nezapomněla, jak se to dělá.
Garáž byla pronajatá od města a musela se vrátit. My bydlíme na sídlišti a motorku nemáme kam postavit. V červnu jsme si sedli ke stolu, přímo u té rozbité linky, a domluvili se. Motorku prodáme, peníze půjdou na kuchyň a zbytek doplatíme z úspor. Známý, který se v tom vyzná, nám řekl, že by mohla vynést kolem osmdesáti tisíc. Tomáš slíbil, že inzerát dá do měsíce. Motorku zatím odvezl ke kolegovi do stodoly, jak tvrdil.
V úterý a ve čtvrtek jezdil na kolo
Měsíc uběhl, pak druhý. Když jsem se zeptala, odpověděl, že se ozývají jen překupníci a nabízejí směšné peníze. Chápala jsem, že to pro něj není snadné, tak jsem netlačila. Kuchyňské studio mi mezitím poslalo nabídku na 112 tisíc a já ji měla vytištěnou a připnutou magnetem na lednici.
V září Tomáš oznámil, že začne jezdit na kolo. Prý mu doktor na preventivní prohlídce doporučil víc pohybu. V úterý a ve čtvrtek po práci si oblékl dres, vytáhl kolo ze sklepa a vracel se po desáté večer. Měla jsem radost. Dlouho jsem ho neviděla dělat něco jen pro sebe.
Už před lety jsme si do telefonů nainstalovali aplikaci, ve které sdílíme polohu. Původně kvůli Emě, aby věděla, kde jsme, a my věděli, kde je ona. Na Tomáše jsem se v ní dívala jen výjimečně, když dlouho nebral telefon. Jednoho říjnového úterý lilo jako z konve a on nebyl doma ani v půl jedenácté. Otevřela jsem aplikaci, abych zjistila, jestli někde nestojí s píchlou duší.
Trasa končila pokaždé na stejném místě
Kolečko s jeho fotkou se ani nehnulo. Stálo na kraji města, v ulici za bývalými mlýny, kde jsou jen sklady, pneuservis a řady plechových garáží. Po jedenácté se konečně pohnulo a za dvacet minut byl Tomáš doma. Mokrý byl jen trochu. Na kopce kolem přehrady, o kterých mluvil, by v takovém lijáku nevyjel nikdo.
Od té doby jsem se dívala každé úterý a každý čtvrtek. Pořád stejné. Kolem šesté odjel, za čtvrt hodiny byl na tom samém místě a stál tam tři, čtyři hodiny. Žádné okruhy. U večeře jsem se ho zeptala, kudy jezdí. „Různě, většinou k přehradě a zpátky,“ řekl a díval se do talíře.
V noci jsem nespala. Přemýšlela jsem, kdo může bydlet za mlýny. Nová kolegyně, o které se párkrát zmínil? Někdo, koho potkal na pohřbu? Připadala jsem si směšně, ale přestat jsem nedokázala. Takhle to šlo skoro tři týdny. Pak jsem jednou ráno vstala s jedinou myšlenkou: ve čtvrtek to zjistím.
Ve čtvrtek jsem jela za ním
Emu jsem poslala na přespání ke kamarádce a půl hodiny po Tomášovi jsem nasedla do auta. Aplikace mě dovedla k řadě garáží. Jedna vrata byla pootevřená a zevnitř svítilo. Před nimi stálo opřené jeho kolo.
Ruce se mi třásly, když jsem vrata zvedala. Čekala jsem cokoliv, jen ne tohle. Uprostřed garáže stála tchánova červená motorka, bez nádrže a bez předního kola. Na pracovním stole ležel motor rozložený na hadru, kolem šroubky v sáčcích s popiskami psanými Tomášovým písmem. Na stěně visely fotky, které jsem znala z tchánova alba. Tomáš seděl na stoličce v montérkách, ruce černé od oleje, a z malého rádia hrála stanice, kterou poslouchal jeho táta.
„Lucko,“ řekl jen a vstal tak prudce, že mu klíč spadl na beton.
Vedle motoru ležela hromádka účtenek sepnutá kancelářskou sponkou. Vzala jsem je do ruky. Těsnění, ložiska, pneumatiky, lak, díly objednané přes internet ze zahraničí. Sečetla jsem to v telefonu přímo tam, mezi kanystry. Čtyřicet šest tisíc korun. K tomu nájem garáže, osmnáct set měsíčně, od srpna.
Řekl mi to až v garáži
„Já jsem tři týdny nespala, protože jsem si myslela, že máš jinou ženskou,“ vyhrkla jsem. „A ty tady utrácíš peníze, které jsme si slíbili na kuchyň?“
„Platím to z odměn,“ bránil se.
„Odměny jsme do kuchyně měli dát taky! Dal jsi do ní skoro polovinu toho, co za ni měl kdo zaplatit. A to kolo? Ten doktor? To všechno byla lež?“
Chvíli mlčel. Pak si zase sedl na stoličku a řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Nafotil jsem ji. Inzerát jsem měl napsaný. A pak jsem nedokázal zmáčknout to tlačítko. Je to poslední věc, na kterou táta sahal.“
Žádní překupníci nikdy nevolali. Nebylo komu, inzerát nikdy nevyšel, a Tomáš mi ty směšné nabídky celé léto vymýšlel. Ke kolegovi motorku taky neodvezl. Garáž si pronajal v srpnu a zpočátku sem jezdil jen sedět. Pak si vzpomněl, jak ji s tátou jako kluk opravovali a jak si slíbili, že ji jednou dají dohromady pořádně. Nestihli to. Říkal, že mi to chtěl říct, ale čím déle to trvalo, tím větší ta lež byla.
Byla jsem vzteky bez sebe a zároveň mi ho bylo líto. Křičela jsem, že mi mohl věřit, že jsem jeho tátu měla taky ráda. On mi vyčetl, že jsem nabídku na kuchyň připnula na lednici dřív, než se o tátovi vůbec dokázal bavit. Bylo to nespravedlivé, ale pochopila jsem, jak to tehdy vnímal. Domů jsme jeli každý zvlášť, on na kole a já autem, a celou cestu jsem brečela.
Kuchyň počká
Druhý den jsme si sedli ke stejnému stolu jako v červnu. Tentokrát jsme to vzali poctivě. Tomáš přinesl všechny účtenky i smlouvu na garáž a já otevřela tabulku, ve které vedu náš rozpočet. Garáž jsme zapsali jako běžný výdaj, stejně jako Emin kroužek. Na díly dostal pevnou částku na měsíc a víc ne. Kuchyň jsme odložili o rok. Studiu jsem napsala, že zatím děkujeme. Nabídku jsem z lednice sundala.
Řekla jsem mu, že mu úterky a čtvrtky brát nechci. Jen už je nechci mít schované za lež. Kolo se vrátilo do sklepa a polohu v aplikaci jsem od té doby neotevřela.
Po několika týdnech mě vzal s sebou. Přední kolo už bylo zpátky a motorka stála na stojanu, motor pořád ležel na stole. Tomáš mi ukazoval, kam který díl patří, a vyprávěl o tátovi věci, které jsem za šestnáct let neslyšela. Pak na mě kývl, ať si sednu. Sedla jsem si za řidítka a on se opřel o vrata a dlouho nic neříkal.
Kuchyňská dvířka pořád přidržuju kolenem. Zvykla jsem si. Na co si zvyknout nedokážu, je ten čtvrtek, kdy jsem stála před vraty a byla si jistá, že za nimi najdu jinou ženu. Stačila přitom jedna věta u večeře: „Nedokážu ji prodat.“ Pochopila bych to. Místo toho jsem tři týdny hledala ženu, která nikdy neexistovala.
