Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu člověk, který v práci podvádí. Vždycky jsem byla ta spolehlivá. Ve škole jsem odevzdávala úkoly včas a v předchozí práci jsem zůstávala přesčas, kdykoli bylo potřeba. Když mě letos v červenci přijali do menší marketingové agentury v Brně, brala jsem to jako velkou šanci. Bylo mi devětadvacet a konečně jsem měla dělat práci, která mě baví.
Agentura měla jedenáct lidí. V úterý a ve čtvrtek jsme byli v kanceláři, zbytek týdne z domova. Šéf Radek (46) hned první den vysvětlil, že mu nezáleží na tom, kdy kdo sedí u stolu, ale potřebuje vědět, že je člověk k zastižení. Všechno se řešilo v týmovém komunikátoru, kde u každého jména svítilo kolečko. Zelené znamenalo, že jste u počítače. Žluté, že jste chvíli nic nedělali.
Maminku jsem vozila třikrát týdně
Sledování kolečka mi zpočátku nevadilo. Psala jsem příspěvky na sociální sítě pro dva e-shopy a jednu zubní kliniku. Klienti byli spokojení a Radek mi po třech týdnech napsal, že jsem „dobrá posila“. Byla jsem pyšná. Pak se mamince (61) zkomplikovalo zotavení po operaci kyčle.
Maminka žije sama na kraji města. Třikrát týdně musela do nemocnice na rehabilitace, vždycky v pondělí, ve středu a v pátek od devíti. Sama by tam nedojela a cesta autobusem s berlemi a dvěma přestupy byla nemyslitelná. Bratr žije v Ostravě, takže zbyla jsem já. Odjížděla jsem z domova v půl deváté a vracela se kolem jedné. Každý takový den jsem pak seděla u počítače do jedenácti večer, abych všechno dohnala.
Radkovi jsem nic neřekla. Na jedné z prvních porad totiž zmínil, že jeho minulá posila „pořád něco řešila doma“, a proto to s ní nevyšlo. Řekl to mimochodem, se smíchem. Mně ta věta ale utkvěla. Byla jsem ve zkušební době a bála jsem se, že jakmile se zmíním o mamince, budu pro něj další člověk, který pořád něco řeší. Práci jsem přece odváděla. Termín jsem nezmeškala ani jednou.
Jenže kolečko u mého jména bylo dopoledne šedé. Jednou mi Radek napsal: „Dneska jste nějak neviditelná, je všechno v pořádku?“ Odepsala jsem, že mi vypadl internet. Byla to první lež. Ten večer jsem si objednala věc, za kterou se stydím dodnes.
Krabičku jsem koupila za dvě stě devadesát korun
Byla to malá krabička do USB, která sama nepatrně posouvá kurzorem. Počítač si myslí, že u něj někdo sedí, a kolečko pořád svítí zeleně. Lidé o ní na internetu s nadsázkou psali jako o „nejlepší investici roku“. Mně tehdy připadala jako chytré řešení. Nikomu neubližuju, práci udělám, jen nemusím nic vysvětlovat.
Fungovalo to šest týdnů. V pondělí, ve středu a v pátek ráno jsem zapojila krabičku, nechala notebook otevřený na kuchyňském stole a jela pro maminku. V čekárně jsem kontrolovala telefon, a když něco přišlo, odpověděla jsem z mobilu. V ordinaci jsem ho ale musela mít ztlumený a zprávy jsem často viděla až po hodině. Zelené kolečko mezitím svítilo, jako bych seděla metr od obrazovky a jen se mi nechtělo odpovídat.
Adéla mi napsala, že to vidí
Adéla (34) byla v agentuře nejdéle a v kanceláři sedávala vedle mě. Jednou v pátek mi napsala soukromou zprávu: „Nikolo, máš zelenou už tři hodiny a neodpovídáš ani na ten dotaz od kliniky. Jen abys věděla, Radek se na to už jednou ptal.“ Poděkovala jsem a napsala, že jsem byla zabraná do textu. Adéla poslala smajlíka. Myslím, že mi nevěřila, ale nechala to být.
Krabičku jsem měla odpojit. Neudělala jsem to. Místo toho jsem začala odpovídat ještě rychleji. Kdykoli maminka zmizela za dveřmi ordinace, vyběhla jsem na schodiště, kde byl lepší signál, a psala. Jednou mě na zpáteční cestě poprosila, ať aspoň u ní nechám telefon v tašce. Utrhla jsem se na ni, že to dělám kvůli ní. Maminka nic neřekla, jen se otočila k oknu a do konce cesty mlčela. To mě dodnes mrzí víc než celá práce.
V předposledním týdnu zkušební doby, ve středu v deset dopoledne, svolal Radek kvůli stížnosti klienta nečekaný krátký hovor. Připojili se všichni kromě mě. Volal mi dvakrát. Seděla jsem s maminkou v ordinaci a telefon měla ztlumený. Když jsem po půl hodině vyšla na chodbu, čekala na mě zpráva od Adély: „Promiň. Ptal se mě přímo, jestli jsem si něčeho všimla. Nechtěla jsem mu lhát.“
Neměla jsem právo se na ni zlobit. Stejně jsem se zlobila celou cestu domů.
Šéf řekl, že mi přestal věřit
Radek mi napsal, ať se ve čtyři připojím k videohovoru. Seděla jsem v kuchyni a krabička ležela vedle notebooku. Nejdřív se úplně klidně zeptal, kde jsem dopoledne byla. Pak řekl, že si už několik týdnů všímá, že jsem dopoledne „zelená“, ale nikde nejsem.
„Víte, co mi vadí?“ zeptal se. „Ne to, že jste nebyla u počítače. Ale že jste se snažila, abych si myslel, že jste.“
Tehdy jsem mu poprvé řekla pravdu. O operaci, o rehabilitacích, o tom, že pracuju do noci. Mluvila jsem rychle a cítila, jak mi hoří obličej. „Na jedné z prvních porad jste říkal, že minulá posila pořád něco řešila doma,“ vyhrkla jsem. „Bála jsem se, že dopadnu stejně.“
„Řešila to tím, že se neozvala a pak se vymlouvala,“ odpověděl. „To je rozdíl. Kdybyste to řekla v srpnu, možná bychom se domluvili, možná ne. To už se nedozvíme. Jenže teď nevím, co z toho, co jste mi za ty tři měsíce řekla, byla pravda. Přestal jsem vám věřit, Nikolo. A bez toho to nepůjde.“
Spolupráci ve zkušební době ukončil. Nekřičel, nic mi nevyčítal. Poděkoval mi za texty pro kliniku a popřál mamince brzké uzdravení. Bylo to skoro horší, než kdyby křičel.
Už nemusím nic předstírat
Prvních pár dní jsem brečela. Maminka se mi omlouvala, že je to kvůli ní, a já jí musela vysvětlovat, že to opravdu není její vina. Krabičku jsem ještě ten večer vyhodila do koše. Adéle jsem po týdnu napsala, že se na ni nezlobím. Odepsala, že mi dá vědět, kdyby někde hledali copywriterku.
Od prosince nastoupím na částečný úvazek do jiného studia, vždycky od jedné odpoledne. Na pohovoru jsem hned v první větě řekla, že tři dopoledne v týdnu vozím maminku a že to tak ještě nějakou dobu bude. Majitelka přikývla a přešla k další otázce. Vydělávat budu méně a pořád nevím, jestli mi to tam vydrží.
Do té doby sedím v pondělí, ve středu a v pátek s maminkou v čekárně a telefon mám v tašce. Minulou středu si toho všimla. Podívala se na tašku, pak na mě, a poprvé od té cesty autem se zeptala, jak se mám. Až v prosinci nastoupím, bude kolečko u mého jména dopoledne šedé. Tentokrát o tom šéfová bude vědět dopředu.
