Hlavní obsah

Švagrová třikrát odřekla Vánoce kvůli práci. Pak jsem ji potkala u dveří psychologické ambulance

Foto: gemini.com

Tři roky po sobě jsem na Štědrý den prostírala o talíř navíc a tři roky mi švagrová na poslední chvíli psala, že má službu. Byla jsem přesvědčená, že pro nejsme dost dobří. Pak jsem ji v listopadu uviděla sedět na chodbě polikliniky.

Článek

Švagrovou Pavlu (36) znám dvanáct let, od doby, kdy jsem si vzala jejího bratra Tomáše (43). Pracuje jako zdravotní sestra na interně v krajské nemocnici, je svobodná a nemá děti. Vždycky byla tišší než zbytek rodiny, ale našim dětem nosila dárky, které vybírala měsíce dopředu.

Štědrý den slavíme u nás od smrti tchána. Tchyně Jiřina (68) už nechtěla vařit, tak jsme to převzali. Odpoledne se sjede tchyně, moje máma a Pavla, k tomu naše děti Ema (12) a Vojta (9). Smažím kapra a dělám dva druhy salátu, jeden bez cibule, protože ji Pavla nejí. Na ten den se těším celý rok.

Pavla měla zase službu

Před třemi lety mi Pavla třiadvacátého večer napsala, ať s ní nepočítáme. Kolegyně prý onemocněla a ona bere noční místo ní. Mrzelo mě to, ale chápala jsem to. Nemocnice se přes svátky nezavře.

O rok později přišla zpráva už v polovině prosince. Zase služba, tentokrát prý dvanáctky přes celé svátky. Dárky poslala po tchyni a do telefonu řekla dětem pár vět. Loni to bylo stejné, jen zpráva byla kratší: „Letos to zase nevyjde, promiňte.“ Žádný důvod, žádné příště. Tchyně tehdy u stolu dvakrát vstala, že jde zkontrolovat troubu, a já jsem věděla, že v kuchyni brečí.

Na Instagramu přitom Pavla na podzim sdílela fotky z hor a na Silvestra byla s kamarádkou na chatě. Na svátky služba, na hory volno. Začala jsem si to skládat po svém a výsledek se mi vůbec nelíbil.

Manželovi jsem řekla, co si myslím

Letos v říjnu, když jsme s Tomášem probírali, kolik nás na Vánoce bude, mi to ujelo. Řekla jsem mu, ať sestru rovnou nepočítá, protože jí nejsme dost dobří. Že si radši odpracuje Vánoce, než by seděla s námi obyčejnými, kteří se baví o hypotéce a školních besídkách. Že má v nemocnici zjevně lepší společnost než vlastní rodinu.

Tomáš se zamračil a odpověděl jen: „Pavla je prostě taková. Nech ji být.“ To mě rozzlobilo ještě víc. Měla jsem pocit, že ji kryje. Pár dní jsme spolu skoro nemluvili. Dnes vím, že nevěděl nic ani on. Jen znal svou sestru líp než já a tušil, že tlak na ni nefunguje.

Do čekárny jsem šla kvůli mámě

V listopadu jsem si vzala den dovolené, abych doprovodila mámu na kontrolu na poliklinice. Je po operaci kyčle a po schodech chodí pomalu. Ortopedie je ve třetím patře na dlouhé chodbě, kde je několik ordinací vedle sebe a lidé čekají na řadě plastových židlí.

Mámu zavolali dovnitř a já jsem šla hledat automat na vodu. Na konci chodby, u dveří s cedulkou psychologické ambulance, seděla Pavla. V kabátě, s kabelkou na klíně, projížděla něco v telefonu. Když mě uviděla, zbledla. Chvíli jsme se na sebe jen dívaly. Pak řekla: „Ahoj, Markéto. Prosím tě, nikomu to neříkej.“

Na chodbě mluvila potichu

Sedla jsem si vedle ní. Na nic jsem se neptala, ale ona začala sama. Úzkosti prý má už několik let, horší to bylo od tátovy smrti. K psycholožce se ale odhodlala až letos na jaře, kdy jí bylo zle i cestou do práce. Teď sem chodí jednou za čtrnáct dní. Nejhorší jsou pro ni chvíle, kdy je kolem ní hodně lidí, kteří ji dobře znají a na kterých jí záleží. V práci ví, co má dělat. U nás u stolu se jí svíral krk tak, že nemohla polknout.

„Ty služby byly pravda,“ řekla. „Jen jsem si je brala sama. Vždycky se našel někdo, kdo chtěl volno, a já jsem byla ráda.“ Hory a chatu zvládala, protože tam byla jen s jednou kamarádkou. Zeptala jsem se, proč to neřekla aspoň Tomášovi. Pokrčila rameny. „Protože by se pak všichni dívali, jestli jím, jestli se usmívám, jestli nejsem bledá. Máma by mi volala každý den. To bych nezvládla.“

Bylo mi hrozně. Chvíli jsem mlčela a pak jsem to ze sebe vysypala. „V říjnu jsem Tomášovi řekla, že ti nejsme dost dobří. Že si radši odpracuješ Vánoce, než abys seděla s námi.“ Pavla se podívala na své ruce. „To je v pořádku,“ řekla tiše. „Není,“ odpověděla jsem. Kývla. „Tak není. Ale chápu, proč sis to myslela.“ Vtom se otevřely dveře a vyvolali ji jménem.

Na Štědrý den přijede na hodinu

Máma se v autě ptala, proč jsem tak zamlklá. Řekla jsem, že jsem na chodbě potkala známou. Bylo to poprvé, co jsem kvůli Pavle někomu lhala, a zvláštně mi to nevadilo.

Večer jsme si psaly. Slíbila jsem, že o čekárně nikomu nepovím, ani Tomášovi. Je to její věc a řekne to sama, až bude chtít. Odepsala, že letos se pokusí přijet. Ne na celý večer, jen na hodinu odpoledne, než se začne jíst. Ať s ní nikdo nepočítá u večeře a ať se z toho nedělá žádná událost.

Tomášovi jsem ten večer řekla jen to, že jsem o jeho sestře v říjnu mluvila hloupě a že mě to mrzí. Podíval se na mě, jako by čekal vysvětlení. Žádné nepřišlo a on se neptal. Tchyni jsem neřekla nic. Když se mě minulý týden po telefonu ptala, jestli Pavla letos zase slouží, odpověděla jsem jen, že uvidíme.

Nevím, jestli opravdu přijede. Nevím ani, jestli se z nás někdy stanou blízké přítelkyně. Salát bez cibule ale udělám stejně jako každý rok.

Tři roky jsem byla přesvědčená, že nás Pavla soudí. Celou dobu jsem přitom soudila já ji.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz