Článek
V bazaru pracuju jedenáct let a ze začátku jsem měla ve zvyku se lidí ptát, proč se té či oné věci zbavují. Dávno jsem s tím přestala. Kolikrát přede mnou stál člověk, který potřeboval peníze a ještě měl pocit, že mi musí vysvětlovat, jak se to stalo. U Oldy odvedle jsem se ptát nemusela. Už týden chodil pěšky na ranní směnu do pekárny a nadával na servis. S harmonikou se ke mně přišel původně jen zeptat na cenu. Já ho přesvědčila, že nemá cenu s prodejem otálet.
Harmoniku jsem prodala ještě týž den
Olda u mě v krámě rozepnul kufr a zahrál kousek své písničky. Znal ji u nás ve vchodě kdekdo. Když byla jeho vnučka Klárka malá a jezdila k němu na víkendy, zpívala si ji cestou po schodech. Nikdy si nepamatovala všechna slova a na každém patře začínala znovu. Teď už byla na druhém stupni a u dědy se objevovala málokdy.
Nástroj jsem dala do výlohy a fotky na stránky bazaru. Ještě před zavíračkou se pro něj zastavil chlap v montérkách, který mi odpoledne na inzerát napsal. Zkoušel přezky na popruzích a chtěl vědět, jestli půjdou stáhnout ještě o kus. Předpokládala jsem, že má doma drobnou ženu. Zaplatil kartou a já Oldovi hned poslala na účet jeho část.
Olda si pro ni přišel s penězi
Druhý den ráno na mě čekal před bazarem. Než jsem stačila sundat bundu, položil na pult obálku. Vybral peníze, co jsem mu poslala, a ze svého přidal i částku, kterou jsem si z prodeje nechala.
Klárka mu večer poslala hlasovku. Ve škole chystali koncert a ona se ho ptala, jestli by si tam s ní nezahrál tu jejich. Učitelce prý už řekla, že děda umí na harmoniku. Olda se mě dvakrát zeptal, jestli si ji kupec doopravdy odnesl. Přitom dobře věděl, že bych mu peníze neposlala, kdyby mi tu ještě ležela. Na opravu auta se mezitím odhodlal půjčit si od syna.
Za kupcem jsem zašla do hudebky
Napsala jsem kupci pod inzerátem. Odpověděl, že harmoniku vzal pro dceru, která na ni má odpoledne první hodinu. Prodat ji nechce, ale jestli mu kvůli tomu nechci vypisovat celý příběh, můžeme si krátce promluvit, až ji bude vyzvedávat. Vzala jsem Oldovu obálku a přidala do ní pár vlastních stovek.
Dorazila jsem o něco dřív než on. Ze dveří učebny vyšla holka s harmonikou na zádech a sedla si na lavici. Nástroj jsem poznala podle modré nitě, kterou měl Olda na popruhu přišitou přezku. „Táta už jde?“ zeptala se učitelky a hned dodala: „Já mu to nechci ukazovat až doma.“ Harmoniku si přetáhla na klín a čekala s prstem na klávese, aby pak nemusela hledat, kde začít.
Obálku jsem ani nevyndala
Když její táta vyšel po schodech, zahrála mu pár nejistých tónů. Zůstal stát s klíči od auta v ruce a počkal, až dohraje. Pak kývl na mě, jestli si promluvíme venku. Řekla jsem, že už nemusíme. Chtěla jsem Oldovi dokázat, že se na mě může spolehnout i poté, co jsem ho do prodeje tak hnala. Jenže kdybych jeho tátu přemluvila, té holce by po první hodině nezbylo nic než prázdné místo na klíně.
Svoje stovky jsem si vzala zpátky a Oldovi vrátila celou jeho hotovost. „Tak jí budu muset říct, že nepřijdu,“ prohlásil. Až tehdy mi došlo, že Klárce pořád neodpověděl. Zůstala jsem u něj, než se odhodlal jí zavolat. Přiznal, že harmoniku prodal. Klárka mu řekla, že písničku zkusí sama na klavír. Jen jí ji musel do telefonu celou zazpívat. Pořád si totiž pamatovala hlavně začátek.
Na koncertě jsme seděli vedle sebe
Do koncertu zbývaly tři týdny. Klárka mezitím písničku nacvičila a Olda mě poprosil, ať jdu s ním. V tělocvičně jsme si sedli blízko dveří, protože dopředu se mu nechtělo. Klárka si přitáhla stoličku ke klavíru a řekla, že tuhle zná od dědy. Olda mi pošeptal, že ji hraje pomaleji než on. Pak už poslouchal až do konce.
Před tělocvičnou nás Klárka dohonila s batohem na jednom rameni. Chtěla vědět, jestli k němu může v neděli přijít. Olda se zeptal, co by u něj dělala, když už nemá na co hrát. Řekla mu, že by si od něj konečně chtěla napsat všechna slova. „Tak přijď po třetí,“ řekl a rovnou se jí zeptal, jestli chce k svačině ty jeho šátečky s tvarohem. Teprve když se začali dohadovat, kolik jich sní, přestala jsem v duchu počítat, kolik jsem ještě mohla do té obálky přidat?





