Článek
S Janou nám společné výlety vždycky fungovaly. Ona našla kavárnu, já cestu, obě jsme dokázaly půl hodiny rozebírat zprávu od vedoucího, která měla jeden řádek. Když jsme někam nedošly, nic se nestalo. Ještě v říjnu jsme se u rybníka otočily jen proto, že začalo pršet a Jana měla v batohu koláč, kterému jsme jednomyslně přiznaly přednost před výhledem.
Pětikilometrový běh v našem městě mi připadal jako přirozené pokračování těchhle sobot. Jen s číslem na břiše a čajem v cíli. Tak jsem ho Janě taky představila. Vynechala jsem, že už tři týdny vybíhám po práci kolem sídliště a doma pak porovnávám časy. Při posledním podobném závodě jsem doběhla těsně před koncem. Nikdo se mi nesmál, ale já si to pořadí pamatovala přesněji než vlastní narozeniny.
Boty pro lepší verzi mě
Nové boty jsem před Janou označovala za nutnou výměnu starých. Ve skutečnosti jsem od nich čekala téměř personální změnu. Žena, která v nich vyběhne, přece nebude ta samá, která se na schodech zastavuje a předstírá, že hledá klíče. Účtenku jsem nechala v krabici a krabici zastrčila pod postel. Nemusela jsem nikomu vysvětlovat cenu, jen sama sobě.
Jana si chtěla ověřit, jestli zvládne celých pět kilometrů bez toho, aby se po prvním zadýchání otočila domů. Poslední měsíce trávila mezi kanceláří a bytem, kde po večerech pomáhala synovi s učením. Když jsem jí poslala přihlášku, zeptala se, jestli se smí i chodit. Napsala jsem, že samozřejmě, že to vezmeme úplně v klidu. Odpověděla obrázkem spokojeného lenochoda. Já si vzápětí otevřela výsledky minulého ročníku.
V neděli ráno jsme stály před sportovní halou. Listopadová mlha držela nad hřištěm a Jana si při připínání čísla propíchla rukavici. Smály jsme se tomu tak dlouho, až nás paní za stolkem požádala, ať pustíme další. Ještě tam jsme byly dvě kamarádky na výletě. Pak mi hodinky našly polohu a já se přestala pořádně dívat jinam než na zápěstí.
Každá jsme slyšela něco jiného
„Tak hlavně žádné hrdinství,“ řekla Jana, když jsme se řadily dozadu.
Přikývla jsem. V mé hlavě to znamenalo nezačít moc rychle a potom pokud možno nezpomalovat. V její zřejmě běžet, dokud jí to bude příjemné. Nijak jsme ten rozdíl neprobraly. Jana si ještě zastrčila telefon do kapsy a požádala mě, ať jí po cestě nehlásím kilometry. Chtěla se rozhlížet, ne každých pár minut zjišťovat, kolik ještě zbývá.
Prvních pár set metrů jsme se vyhýbaly loužím a smály se pánovi před námi, kterému z kapsy vykukoval rohlík. Jana poznala kolegyni mezi diváky a zamávala jí oběma rukama. Já zkontrolovala tempo. Bylo pomalejší než při mém středečním běhání. Zkusila jsem nenápadně přidat, ale Jana se mnou nezrychlila. Musela jsem zase ubrat, abych slyšela, co mi vypráví.
Za mostkem přešla do chůze. Bez dramatu, prostě přestala běžet a rozepnula si bundu u krku. Zpomalila jsem vedle ní, jenže moje nohy ještě chvíli dělaly drobné běžecké kroky. Muselo to vypadat, jako když člověk přešlapuje před obsazeným záchodem. Jana se na ně podívala a pak na mě. „Já si teď kus dojdu,“ řekla. „Jo, jasně,“ odpověděla jsem a stiskla rty.
Dohoda u druhé lampy
Začala jsem ji povzbuzovat. K další lampě bychom mohly zkusit popoběhnout. Kolem školy je rovina. Ten kopeček na mapě vypadal horší. Každou větu jsem podávala jako laskavý návrh, ale mezi nimi jsem koukala na hodinky. Když nás předběhla dvojice v červených čepicích, otočila jsem za nimi hlavu. Jana to viděla.
„Ty chceš běžet na čas, viď?“
Konečně jsem přikývla. Přiznala jsem trénování i to, že bych ráda doběhla líp než minule. Jana chvíli mlčela. Myslela jsem, že mi vyčte, proč jsem ji tedy tahala s sebou. Místo toho řekla, že kdyby to věděla, rovnou bychom si domluvily sraz až po závodě. Na start sama nechtěla, ale podle šipek dojít umí.
„Tak já poběžím a počkám u čaje,“ navrhla jsem.
„Dobře. A já si půjdu po svém. Bez úkolů k lampám.“ Utáhla si tkaničku a narovnala se. „Já nechci, abys mě dneska trénovala. Chci zjistit, jestli mě to vůbec baví.“ Na to nešlo nic namítnout. Domluvily jsme se na stolku vedle haly a já vyrazila dopředu. Když jsem se ohlédla, Jana mi mávla, ať už běžím.
Cíl, který jsem si přivlastnila
Zbytek trati jsem si užila. Nikoho jsem nemusela přemlouvat a na poslední rovince mi ještě zbyly síly zrychlit. Pod obloukem jsem uviděla třicet osm minut a pár vteřin. Rychlejší než minule, zdaleka ne poslední. Medaili jsem si nechala na krku, i když jsem si přes propocené tričko přetáhla bundu. Pak jsem do naší místní běžecké skupiny poslala fotografii hodinek.
Do skupiny jsem minulý týden přidala i Janu, aby viděla pokyny ke startu. Teď pod mou fotografií přibyly tři gratulace a dotaz, kde mám parťačku. Napsala jsem, že je ještě na trati. Chvíli jsem přešlapovala u čaje, potom mi napadlo zachytit i její doběh. Určitě bude ráda, že má památku na první závod. Telefon jsem už držela v ruce, takže jsem se jí na to ani nepokusila zeptat.
Postavila jsem se k poslední zatáčce. Jana přicházela s paní v červené čepici a obě se něčemu smály. Zavolala jsem na ni a zvedla telefon. Posledních několik metrů se rozběhla. Natočila jsem její úsměv, medaili i to, jak si po zastavení opřela ruce o kolena. Video jsem rovnou poslala do skupiny s větou: „Tak jsem ji dostala až do cíle!“
U čaje mi Jana ukazovala medaili z obou stran. Líbilo se jí, že není plastová, a chtěla vědět, jestli jsem viděla toho psa za plotem u školy. Neviděla. Než mi ho stačila popsat, zavibroval jí telefon. Otevřela skupinu. Usmívala se ještě při první vteřině videa, potom jí úsměv zmizel.
„Jak jsi mě dostala do cíle?“ zeptala se.
Řekla jsem, že je to jen obrat. Že jsem ji přece přihlásila, vytáhla ven a fandila jí. S každou další položkou se Jana dívala soustředěněji. Nakonec položila kelímek na stolek. „Přihlášku jsem vyplnila sama. Zaplatila jsem si ji taky. A od těch lamp jsem šla sama. Tak co z toho je tvoje?“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Kolem chodili lidé s medailemi a já měla chuť ten rozhovor odložit někam, kde nás nikdo neuslyší. Jana ale nemluvila nahlas. Jen mi nastavila displej. Pod videem už stálo: „Máš šikovnou trenérku.“ Někdo přidal potlesk. Ještě před minutou by mě ta pochvala potěšila.
Čí je která medaile
„Já nejsem tvůj dnešní výsledek,“ řekla Jana. „Domluvily jsme se, že si každá půjdeme svoje. A teď tam vypadám jako někdo, koho jsi musela dotáhnout.“
Nabídla jsem, že video smažu. Jana zavrtěla hlavou. „To klidně smaž, na natáčení ses mě neptala. Ale nejdřív jim napiš, že jsi mě nikam nedotáhla.“ Sáhla jsem po telefonu a rozepsala vysvětlení, že to bylo myšlené v dobrém. Pak jsem se podívala na její kelímek. Čaj už skoro nepářil a ona čekala, zatímco já znovu hledala způsob, jak před lidmi vypadat líp.
Smazala jsem rozepsanou větu. Do skupiny jsem napsala, že jsme se po začátku rozdělily, Jana absolvovala zbytek sama a žádnou trenérku neměla. Video jsem odstranila. Jeden z mužů odpověděl, že to přece všichni chápali jako legraci. Už jsem mu chtěla poděkovat, ale zarazila jsem se. Místo toho jsem odložila telefon a řekla Janě, že mě mrzí i to natáčení.
Dopila čaj. Potom mi konečně povyprávěla o psovi, který běhal za plotem souběžně s účastníky a u branky vždycky začal znovu. Ukázala mi také svůj čas. Dělilo nás skoro sedmnáct minut. Zeptala jsem se, jaké to bylo od školy dál, a nechala hodinky pod rukávem. Jana mluvila o cestě kolem vody, o paní v čepici a o tom, že by příště možná zkusila delší úsek běžet. Žádnou radu jsem nepřidala.
Než jsme odešly, vytáhla vlastní telefon. „Jednu společnou chci. Jen pro nás.“ Oslovila dobrovolnici a postavily jsme se vedle sebe. Jana ukazovala medaili, já se pokoušela nenápadně natočit nové boty do záběru. Na snímku jsme měly úplně stejnou medaili a mně zrovna teklo z nosu. Jana mi fotografii poslala do našeho soukromého chatu. Boty na ní nebyly vůbec.





