Článek
Lenka pozná dobrý záběr podle toho, že při něm přestane slyšet vlastní snahu. Doma nad textem počítá pauzy, ve studiu se hlídá, aby nepolykala konce vět. Teprve při třetím čtení milostné scény konečně zapomene na mikrofon. Žena v knize vztáhne ruku a Lenka místo prostého „pojď sem“ řekne: „Pojď sem, ty můj klide.“
Za sklem producent zvedne palec. To oslovení v rukopisu není. Lenka se omluví, už chce větu zopakovat, ale David ji zastaví. Právě takhle prý hrdinka konečně přestala mluvit jako někdo, kdo si předem připravuje každé slovo. Poznamená si čas a slíbí, že úpravu probere s redaktorkou.
Lenka přikývne. Je to její první celá audiokniha, ne několik vět do firemního videa. Kvůli zkouškám si v jazykové škole vyměnila hodiny a dvě odpoledne před zrcadlem nacvičovala, jak nebude vypadat zklamaně, když vyberou někoho jiného. Teď ji vybrali. A ještě kvůli něčemu, co sama přinesla.
Domů přijde s pečivem z dražší pekárny. Aleš jí uvolní místo na kuchyňské lince a poslouchá vyprávění o kabině, která je mnohem menší, než si představovala. Ptá se, jestli ji nebolela záda. Lenku trochu zamrzí, že ho nenapadne zeptat se, co jí producent pochválil.
Ukázku mu pustí až druhý večer. David mezitím napíše, že drobná změna prošla a pasáž by chtěl použít i do připravované upoutávky. Lenka posune telefon přes stůl. Aleš si nasadí sluchátka, aby slyšel pořádně.
Dívá se na ni a zpočátku se usmívá. Potom úsměv zmizí. Nahrávku zastaví dřív, než skončí.
„Tohle tam bude?“
„Co přesně?“ zeptá se, přestože už to ví.
Aleš si sundá sluchátka. Položí je opatrně, jako by patřila někomu cizímu. „To, jak mi říkáš.“
Lenka se krátce zasměje. Čekala pochvalu hlasu, možná škádlení kvůli milostné scéně. „Ale vždyť tam neříkám tvoje jméno. Je to román.“
„Já vím, že je to román. Chtěl bych, abys to změnila.“
Vysvětluje mu, že se při čtení potřebuje o něco opřít. Že herec taky nemusí doopravdy nenávidět člověka, na kterého v příběhu křičí. Čím déle mluví, tím přesvědčivější jí vlastní vysvětlení připadá. Aleš přitom neříká nic o muži z knihy. To Lenka nakonec pronese, že přece nemůže žárlit na smyšlenou postavu.
„Na tu nežárlím.“
„Tak na koho?“
„Na nikoho. Jen jsem myslel, že tohle říkáš mně.“
Lenka odnese talíře. Skládá je do myčky hlučněji, než potřebuje. Najednou má pocit, že musí obhajovat práci, na kterou se tolik těšila, zrovna před člověkem, který nejlépe ví, jak dlouho čekala na příležitost.
Ráno jí Aleš pošle zprávu, ať se nahrávání povede. Neodpoví hned. Ve studiu pak přečte tři kapitoly bez jediného podobného zaváhání. David je spokojený a ona se snaží být taky.
Když se ho zeptá na případné přetočení jedné dřívější věty, podívá se do rozpisu. Ještě by to šlo. Museli by ovšem rezervovat další čas, protože původní blok je plný. Lenka řekne, že si to promyslí. Domácí rozhovor nezmíní.
Cestou tramvají otevře zprávu s ukázkou a nasadí si sluchátka. Slyší příjemný hlas, tichý nádech, dobře položený důraz. Oslovení zní měkce a samozřejmě. Právě tak, jak je David chtěl.
Pustí si je znovu a zkouší určit, jestli v něm někdo cizí může poznat něco soukromého. Nemůže. O Alešovi ta věta neprozrazuje vůbec nic. Tím se uklidňuje až do páteční večeře.
Aleš dělá bramboráky. U otevřeného okna je zima, ale zavřít se nedá, kuchyní se táhne pach smažení. Lenka sedí na stoličce a loupe česnek. Když Aleš převrací další dávku, jeden bramborák se mu přehne přes obracečku. Podívá se na ni s výrazem, který ji obvykle rozesměje.
Chce mu říct, ať to nechá být a jde na chvíli k ní. Věta už se jí skládá v ústech. Pojď sem, ty můj klide.
Jenže spolu s ní slyší Davidovo „výborně, to si necháme“.
Zůstane u obyčejného „pojď si sednout“. Aleš vypne plotýnku a přinese pánev na podložku. Neptá se, proč se zarazila. To je snad horší, než kdyby jí to připomněl.
Oslovení vzniklo před třemi lety, když Lenka nestihla připravit hodinu a ještě se zamkla venku bez klíčů. Aleš tehdy přijel z práce, pustil ji do bytu a nijak nekomentoval, že klíče leží přímo vedle dveří. Večer mu tak řekla poprvé.
Později už to s původní příhodou nemělo mnoho společného. Někdy se ozvalo ze sprchy, jindy přes celý byt, když hledala druhou ponožku. Nikdy se nedomluvili, že to oslovení nikomu dalšímu nepůjčí.
Lenka si nabere bramborák a zase ho položí. „Dneska jsem ti to chtěla říct. A nešlo mi to.“
Aleš nechá vidličku na talíři.
„Hned slyším, jak to čtu,“ pokračuje. „Dokonce i tu pauzu předtím. Zkouším to v hlavě říct normálně a pokaždé se poslouchám.“
„Já jsem tam poprvé slyšel nás,“ řekne Aleš. „A pak mi došlo, že to má být pro někoho, kdo si tu knihu koupí.“
Lenka čeká, jestli dodá, že jí to přece říkal. Nedodá.
„Neměla jsem tě tak odbýt.“
Aleš přikývne. Večeře mezitím chladne a Lenka má nutkání slíbit, že všechno spraví. Místo toho mu podá misku s česnekem. Dojedí bez hádky, ale také bez úlevy, kterou od omluvy čekala.
V pondělí zavolá Davidovi. Požádá ho, aby se vrátili k původnímu textu a starou ukázku nepoužili. Producent chvíli mlčí. Pak řekne, že je to škoda; další nahrávání už mají hotové a tahle pasáž zněla opravdu dobře.
„Já vím. Přesto ji potřebuju vyměnit.“
Dostane termín na konec pracovního dne a cenu za dodatečný čas. Po odečtení nákladů jí ze zakázky zbude méně, než si s Alešem spočítali. Chvíli hledí na částku. Potom termín potvrdí.
Nové „pojď sem“ nahraje několikrát. Napoprvé je příliš opatrné, podruhé skoro úřední. Teprve když se znovu začte do předchozího odstavce, podaří se jí přestat hlídat dvě slova. David kývne. Tentokrát nic nedodává.
Doma Alešovi řekne, že je pasáž přetočená. Neřekne cenu, ale na jeho otázku ji ani nezatají. Aleš jí poděkuje. Nabídku, že by polovinu zaplatil, odmítne; nechce, aby si tu změnu kupoval od ní.
Za týden dostane hotovou ukázku. Aleš si ji poslechne a pochválí jí hlas. Lenka pozná, že to říká upřímně. Sedí vedle něj a ráda by se opřela i o něco známějšího než tu pochvalu, ale původní oslovení nezkusí ani jeden.
Když později Aleš z kuchyně zavolá, jestli chce čaj, odpoví: „Ano, Aleši.“ Připadá jí to na jejich byt trochu slavnostní. Už to ale neopraví.





