Hlavní obsah

Kamarádce jsem slíbila oslavu její knihy. Můj čtenářský klub ale nechtěl jen chválit

Foto: gemini.com

Kamarádce jsem slíbila večer na oslavu její první knihy. Čtenářskému klubu zase diskusi, jakou vedeme každý měsíc. Že se ty dvě představy nemusí potkat, mi došlo až nad otázkami k závěru románu.

Článek

Čtenářský klub jsem začala organizovat letos v lednu, protože jsem zjistila, že knihy pořád kupuju, ale dočítám je čím dál méně. Večer jsem otevřela román, po třech stránkách sáhla po telefonu a za půl hodiny už jen zhasla. Pevný termín a několik lidí, před kterými nebudu chtít přiznat, že jsem zase skončila u druhé kapitoly, se mi zdály jako rozumná pomoc.

Scházelo se nás osm v zadní místnosti malé kavárny. Majitelka nám ji nechávala bez nájmu, pokud jsme si objednali pití a něco k jídlu. Nebyli jsme žádná literární porota. Někdo si podtrhával věty, někdo si pletl jména postav a Filip pravidelně přicházel s knihou plnou účtenek místo záložek.

Bavilo mě to právě proto, že jsme se nemuseli shodnout.

Když mi kamarádka Hanka v září přinesla svůj první vydaný román, napadlo mě spojit dvě věci, které jsem měla ráda. Její radost a naše večery nad knihami. V tu chvíli jsem ještě nepřemýšlela, jestli budou mít všichni stejný důvod přijít.

Zvala jsem kamarádku, ne známé jméno

S Hankou jsme se znaly z bývalé práce. O tom, že píše, jsem věděla dlouho, ale rukopis jsem nečetla. Občas mi vyprávěla, že něco škrtá nebo že dostala další odmítnutí. Když konečně našla nakladatele, slavily jsme to nad obědem, na který měla kvůli odpolední směně jen čtyřicet minut.

Knihu mi podala v papírové tašce. Nejdřív jsem si myslela, že mi vrací krabičku na jídlo. Pak jsem uviděla její jméno na obálce a objala ji tak rychle, až jsme málem shodily skleničku.

Měla za sebou malé uvedení v knihkupectví, kam dorazila hlavně rodina. Říkala, že bylo hezké, ale trochu zvláštní číst nahlas lidem, kteří se jí ještě před chvílí ptali, jestli si nechce vzít domů zbytek koláče.

Navrhla jsem jí náš klub. Že bychom si román vybrali na říjen a ona pak přišla mezi lidi, kteří ho opravdu přečetli.

„To bych byla ráda,“ řekla. „Jestli by je to zajímalo.“

Odpověděla jsem, že určitě.

Každému jsem popsala trochu jiný večer

Do klubové skupiny jsem napsala, že mám na příští měsíc návrh: současný český román a k tomu možnost setkat se s autorkou. Přidala jsem fotografii obálky a poznámku, že Hanku znám osobně, ale nemusí kvůli tomu nikdo měnit názor.

Měla jsem pocit, jak poctivě jsem to ošetřila.

Hance jsem mezitím poslala delší zprávu. Že bychom její prvotinu rádi společně oslavili, že se o všechno postarám a uděláme jí příjemný večer. Mohla by něco přečíst, povyprávět o psaní a přinést pár výtisků pro ty, kteří budou chtít vlastní knihu s podpisem.

Obě zprávy jsem napsala během jedné cesty tramvají. Mezi nimi jsem odpovídala manželovi, kde je náhradní klíč od sklepa. Nepřipadalo mi, že bych právě založila dva různé programy.

Hanka se zeptala, kolik knih má přivézt. Odhadla jsem osm až deset. Někteří členové četli elektronicky nebo si knihu půjčili, ale říkala jsem si, že podepsaný výtisk budou chtít třeba jako dárek.

Ve skupině jsem nákup vůbec nezmínila.

Konec se nám do debaty přihlásil sám

Román jsem dočetla začátkem října. První dvě třetiny mě bavily. Odehrával se v prostředí malé rodinné firmy a Hanka uměla napsat nepříjemný rozhovor tak, že jsem při něm poznávala několik svých bývalých kolegů.

U konce jsem se zarazila. Hlavní postava se po dlouhém váhání rozhodla odejít, ale v poslední kapitole se vrátila a celé usmíření se odehrálo během několika stran. Nevadilo mi, že zůstala. Jen jsem nevěřila, že by jí k tomu stačilo to, co zaznělo.

Hance jsem napsala, že se mi líbily rozhovory a že se těším na setkání. O závěru jsem mlčela. Nechtěla jsem jí posílat rozbor mezi dveřmi, když si o něm brzy promluvíme osobně.

Ve skupině ale Klára otevřela přesně tohle téma.

„Prosím vás, pochopil někdo, co ji nakonec přesvědčilo?“

Filip odpověděl, že podle něj hlavně ubývající počet stran. Poslal k tomu smajlík. Zasmála jsem se a napsala, že to bude jedna z věcí, na které se můžeme Hanky zeptat.

V tu chvíli jsem pořád počítala s tím, že ona o takové otázky stojí.

Hanka chtěla vědět, co budu uvádět

Týden před setkáním jsme spolu seděly v kavárně, kde měl večer proběhnout. Ukázala jsem jí zadní místnost, zásuvku pro lampičku a místo u okna, kam by si mohla položit knihy. Přinesla si sešit s označenými úryvky.

Majitelka se přišla zeptat, jestli platí slané občerstvení pro deset lidí. Přikývla jsem. Objednala jsem ho s rezervou, abychom nemuseli počítat poslední sousta. Hanka se nabízela, že přispěje, ale odmítla jsem. Vždyť ji zveme.

Pak chtěla vědět, jaké otázky si chystám. Řekla jsem, že na úvod něco o vzniku knihy a potom necháme prostor ostatním. Zmínila jsem, že se několik lidí pozastavilo nad závěrem.

Přestala listovat v sešitě.

„Jak pozastavilo?“

Vysvětlila jsem jí naši výhradu co nejmírněji. Že bychom rádi věděli, proč se hrdinka vrátila a jestli tam původně nebylo ještě něco dalšího.

„Ale tohle přece nemá být rozbor rukopisu,“ řekla Hanka.

Odpověděla jsem, že rukopisu ne. Vydané knihy.

Nepomohlo to.

Myslela jsem si, že nesnese nesouhlas

Hanka řekla, že ráda odpoví na otázky o psaní, postavách i o tom, jak hledala nakladatele. Nechce ale přijet na oslavu své první knihy a sedět před skupinou, která jí bude vysvětlovat, co měla napsat jinak.

Namítla jsem, že jí nikdo nechce nic diktovat. Čtenáři se prostě ptají. Když vydá knihu, lidé na ni budou mít různé názory.

„Já to vím. Jen jsem přijala jiné pozvání.“

Ta věta mě tehdy spíš podráždila. Připadala mi jako elegantní způsob, jak říct, že se smí mluvit jen o povedených místech. Zeptala jsem se, jestli po mně chce, abych ostatním předem oznámila, na co se nesmějí ptát.

Řekla, že takhle by to formulovat nechtěla.

„A jak tedy?“

Chvíli mlčela. Pak navrhla, že bychom mohli mluvit hlavně o tom, jak kniha vznikala, a běžnou klubovou diskusi si nechat na jindy.

Odpověděla jsem, že to by členy moc nepotěšilo. Knihu si pořídili a přečetli právě kvůli společné debatě.

„Já si zase kvůli tobě objednala další výtisky,“ řekla.

Zavřela sešit a zasunula ho pod tašku. Zbytek kávy jsme dopily bez něj.

Ve skupině už čekali na moje potvrzení

Domluvily jsme se, že si druhý den zavoláme. Cestou domů jsem měla připravenou celou obhajobu svobodné čtenářské diskuse. V hlavě jsem Hance vysvětlovala, že klub není její oddělení propagace a já nejsem člověk, který zařídí potlesk na požádání.

Doma jsem otevřela skupinu. Klára mezitím poslala návrh otázek a prosila mě, abych se podívala, jestli nejsou příliš podobné. Dvě se týkaly závěru, jedna nesympatické vedlejší postavy a jedna pracovního prostředí.

Nebyly zlé. Byly konkrétní.

Přesto mě napadlo, jestli by se na chvíli nedaly schovat. Mohla bych napsat, ať první setkání necháme odlehčené, Hanka je nervózní a potřebuje povzbudit. Věděla jsem, že by většina ustoupila. Kvůli mně.

Už jsem měla rozepsanou větu, že bychom měli být k hostovi ohleduplní.

Pak jsem ji smazala. Teprve teď bych jim oznamovala, že večer, na který se připravují, bude mít jiná pravidla.

Našla jsem slovo, které jsem přehlížela

Vrátila jsem se k soukromé konverzaci s Hankou. Chtěla jsem najít místo, kde jsem jí přece jasně napsala, že jde o běžný čtenářský klub. Byla jsem přesvědčená, že tam taková věta musí být.

Našla jsem oslavu. Příjemný večer. Příslib, že se o všechno postarám.

A potom ještě svoji odpověď na její otázku, jestli bude potřebovat připravit něco zvláštního: „Vůbec ne, hlavně si to přijď užít.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu a četla to několikrát. Manžel si přišel nalít vodu a zeptal se, co hledám.

„Důkaz, že mám pravdu.“

Podíval se na mě.

„A máš?“

Ukázala jsem mu telefon. Přečetl si pozvánku a řekl, že on by si tedy připravil děkovnou řeč a čistou košili.

Telefon jsem položila vedle hrnku. Klářiny otázky zůstaly nezodpovězené až do rána.

Telefonát byl horší než naše první hádka

Zavolala jsem Hance následující večer. Tentokrát jsem nezačala vysvětlováním, co všechno musí vydaná autorka unést. Řekla jsem jí, že jsem si přečetla vlastní pozvánku a chápu, proč čekala uvedení knihy.

„Takže jim to vysvětlíš?“ zeptala se.

Odpověděla jsem, že vysvětlím, co jsem udělala. Ale nepožádám je, aby vynechali všechno, co se jim nelíbilo.

„A co tedy navrhuješ?“

Nabídla jsem, že začneme jejím čtením. Kdo bude chtít, přijde o půl hodiny dřív, pak si lidé mohou koupit knihu a Hanka odejde před klubovou debatou.

„Takže přečtu úryvek, podepíšu knihy a vyprovodíš mě, abyste se mohli bavit otevřeně?“

Řekla jsem, že takhle to nemyslím. Jenže jsem jí právě popsala přesně takový program. Hanka odpověděla, že by celou půlhodinu hlídala čas a čekala, kdy už má odejít. Takový večer nechce.

Zeptala jsem se tedy na samostatnou oslavu v jiný den. Pozvala bych naše společné známé a z klubu ty, kteří by měli zájem.

„Příští týden už nemůžu,“ řekla. „A další akci teď plánovat nechci. Nechci znovu někoho zvát jen proto, aby tohle přestalo být trapné.“

Přestala jsem nabízet termíny.

Řekla jsem, že tedy její návštěvu klubu zruším. Občerstvení zaplatím já a majitelce vysvětlím změnu programu.

Hanka se zeptala, proč musí ustoupit zrovna ona, když chybu udělal někdo jiný.

„Nemusíš souhlasit s rozborem. To po tobě nechci,“ řekla jsem. „Ale neumím ti na čtvrtek slíbit tu oslavu, kterou jsem ti nabídla.“

„To mi říkáš dost pozdě.“

Měla pravdu. Uvolnila si večer, vybrala úryvky a těšila se. Já jsem pořád měla klub a připravenou diskusi. Z jejího programu nezůstalo nic.

„Mrzí mě to,“ řekla jsem.

„Mě taky.“

Pak jsme ještě probraly knihy. Objednala si dvanáct kusů a už je měla doma. Nabídla jsem, že je vezmu a pokusím se je prodat při jiných setkáních. Odmítla. Nechá si je na další akce. Zákazníky jí shánět nemusím.

Tentokrát už jsem další řešení nevymýšlela.

Na stole nebylo místo pro autogramiádu

Do skupiny jsem napsala, že Hanka nepřijde, protože jsem jí náš večer popsala jinak než jim. Nepoužila jsem vysvětlení, že nechce slyšet kritiku. Bylo by snadné nechat je, ať si právě tohle myslí.

Klára odpověděla skoro hned. Prý ji mrzí, jestli to spustily její otázky. Ujistila jsem ji, že ne. Filip napsal, že si pod setkáním s autorkou také představoval normální diskusi, jen se bude možné zeptat přímo člověka, který knihu napsal.

Ve čtvrtek jsem přišla do kavárny dřív. Majitelka už měla na tácu malé sendviče a skleničky na vodu. Zeptala se, jestli má přinést ještě stolek na knihy. Zavrtěla jsem hlavou a požádala ji o účet za domluvené občerstvení.

Nebylo to příjemné utrácení, ale alespoň jsem přesně věděla, za co platím.

Když přišli ostatní, zopakovala jsem stručně, co se stalo. Dana navrhla, že se na jídlo složíme jako obvykle. Odmítla jsem. Objednala jsem ho pro oslavu, kterou jsem s nimi nedomluvila. Nechtěla jsem po nich ještě chtít peníze.

O knize jsme mluvili jinak, než jsem čekala

Rozhovor začal opatrně. Najednou všichni věděli, že se s autorkou znám, že jsme se nepohodly a že možná budu každou výhradu poslouchat jako pokračování našeho telefonátu.

Musela jsem je několikrát ujistit, že knihu opravdu můžeme probrat.

Klára otevřela závěr. Vysvětlila, že jí nevadí smíření, ale chybí jí okamžik, ve kterém se rozhodnutí změnilo. Filip tentokrát nežertoval. Ukázal nám dvě místa, která podle něj připravovala úplně jiný konec.

Pak se ozvala Dana. Ta naopak řekla, že návratu věří. Člověk se podle ní někdy vrátí i bez velkého vysvětlení, protože už nemá sílu začínat jinde. Chvíli mluvila o své předchozí práci a potom našla odstavec, který si označila jako nejdůležitější.

Najednou jsme se nepřeli o to, zda je konec povedený, ale o to, co se v něm vlastně stalo.

Napadlo mě, že by Hanku tahle část mohla zajímat. Hned potom mi došlo, jak snadno už si zase vytvářím její reakci místo ní. Nevěděla jsem, jestli by ji potěšila, nebo unavila. Ten večer tam nebyla.

Odcházeli jsme později než obvykle. Někomu se kniha líbila víc než mně, někdo ji považoval za nevyrovnanou. Dva lidé si ji chtěli koupit jako dárek. Odkázala jsem je do knihkupectví. Připadalo mi nevhodné udělat z těch dvou nákupů zprávu pro Hanku, která by měla napravit všechno ostatní.

U kávy zůstalo jedno prázdné místo

Hance jsem po setkání napsala jen, že mě mrzí, jak jsem to domluvila. Neposílala jsem jí pochvaly vybrané z debaty. Nezeptala se, co jsme říkali, a já jí to nevnucovala.

Odpověděla druhý den. Poděkovala, že jsem ve skupině řekla, čí to byla chyba. Tím jsme na několik týdnů skončily.

Teď je listopad. Minulý týden jsme se potkaly na kávě, poprvé od našeho telefonátu. Vyprávěla mi o práci, já jí o rozbité myčce. Dokázaly jsme se i zasmát. Jen když položila tašku vedle židle a já zahlédla roh knihy, obě jsme se na okamžik odmlčely.

Zeptala jsem se, jestli má nějaké další čtení. Řekla, že v prosinci v knihovně. Popřála jsem jí, ať se povede. Pozvánku mi nenabídla a já se na ni neptala.

Dopily jsme kávu a u pultu ještě chvíli hledaly drobné na spropitné. Pak Hanka sáhla do tašky pro šálu. Kniha v ní zůstala. Tentokrát jsem ji nežádala, aby ji vytáhla.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz