Hlavní obsah

Kamarádka zavírala kavárnu. Odmítla jsem přetřít malbu, kterou jsem jí darovala

Foto: gemini.com

Když kamarádka zavírala kavárnu, slíbila jsem jí pomoc s předáním prostoru. Jen jednu věc jsem udělat nechtěla: přetřít malbu, kterou jsem tam vytvořila. Požádala jsem ji, ať s výmalbou ještě počká, že zkusím něco vymyslet.

Článek

S Bárou jsme se znaly dávno předtím, než otevřela kavárnu. Já malovala obrazy a brala zakázky na výlohy nebo ilustrace, ona pracovala v pekárně a po večerech si ukládala fotografie míst, kde by jednou chtěla hostům nosit kávu. Když si na jaře pronajala malý prostor u autobusového nádraží, chodila jsem tam s ní vybírat světla a předstírala, že poznám dobrý kávovar.

Na zadní stěnu jsem jí namalovala zahradu. Žádné hrnečky ani nápisy o tom, že život začíná po espressu. Byly tam vysoké trávy, zahradní židle a mezi listy několik žlutých hrušek. Bára chtěla něco klidného, na co se budou lidé dívat, když čekají na kamaráda. Zaplatila mi materiál, práci jsem jí dala k otevření.

Malba se objevovala skoro na všech fotografiích kavárny. Občas se někdo zeptal, kdo ji dělal, a dostala jsem díky ní dvě menší zakázky. Když mi Bára v říjnu řekla, že na konci měsíce zavírá, napadlo mě nejdřív, jak je to možné. A hned potom, co bude se stěnou.

Myslela jsem, že malba zůstane

Seděly jsme u okna před otevírací dobou. Bára mi vysvětlovala, že tržby nestačí, že už nechce posílat do podniku další úspory a že se s majitelkou domluvila na předání prázdného prostoru. Mluvila klidně, jako by mi oznamovala změnu dodavatele mléka. Nabídla jsem, že přijdu balit a uklízet. Vzala jsem si na to dva volné dny.

Pak řekla, že bude potřeba sundat police a všechno vymalovat nabílo. Slíbila jsem, že jí pomůžu i s tím. Teprve potom jsem se zeptala, jestli tím myslí i zahradu. Přikývla. Majitelka zatím neměla dalšího nájemce a chtěla místnost bez výzdoby. Bára to věděla už při nastěhování, jen tehdy považovala konec nájmu za něco velice vzdáleného.

Navrhla jsem, ať majitelce pošle lepší fotografie. Třeba si to rozmyslí. Bára odpověděla, že jí malbu ukázala osobně a že na bílých stěnách trvá. Přesto jsem začala v telefonu hledat snímek, na kterém na zahradu dopadalo odpolední světlo. Bára mezitím dopila kávu a šla odemknout.

Tehdy mi její nezájem připadal zvláštní. Vždyť jsme nad těmi barvami strávily tolik večerů.

Z nabídnuté pomoci byla podmínka

Po posledním otevřeném víkendu jsem přišla s krabicemi. Bára měla na pultu rozložené hrnky, které chtěla prodat, a každý balila do papíru. Já odnesla dvě police do skladu a potom jsem se zastavila před malbou. Bez stolů před ní vypadala větší. Řekla jsem, že ji prostě nedokážu přetřít.

Bára se mě neptala proč. Jen připomněla, že jsem jí nabídla pomoc s malováním. Odpověděla jsem, že ostatní stěny samozřejmě udělám, ale tohle je moje práce. Přišlo mi rozumné oddělit obyčejný úklid od zničení něčeho, co jsem vytvořila. Jako kdyby přetření ostatních tří stěn bylo nepříjemné jen technicky a ta čtvrtá patřila do jiné kategorie.

„Dobře, tak tu udělám já,“ řekla.

Ani to se mi nelíbilo. Požádala jsem ji, aby ještě počkala, že zkusím něco vymyslet. Souhlasila do neděle. Předání mělo být následující středu a ona potřebovala mít čas i na úklid. Připomněla mi to dvakrát, podruhé už zpoza vysoké krabice, kterou sama nedokázala zavřít. Pomohla jsem jí přidržet boky a pak zase vytáhla telefon.

Sháněla jsem místo pro celou zahradu

Napsala jsem známému, který pracuje na výstavách, jestli by šla malba nějak sejmout i s částí podkladu. Neřekl mi, že ano. Chtěl fotografie, informace o stěně a hlavně doporučil, abych si od toho moc neslibovala. Já ale Báře oznámila, že existuje možnost záchrany. Slovo možnost jsem vyslovila tak, jako by už někdo objednával převoz.

Oslovila jsem kulturní centrum a jednu provozovatelku bistra. Posílala jsem jim fotografii zahrady a rozměry. První neměli místo, druhá se zeptala, jestli nabízím obraz, nebo zeď. Musela jsem napsat, že to zatím nevím. Přesto jsem Báře průběžně hlásila, komu všemu jsem zavolala, a čekala, že ji můj zájem potěší.

V pátek mi přišla odpověď od firmy, na kterou mě známý odkázal. Bez prohlídky nic neslibovali a už předběžně mluvili o částce přes dvacet tisíc. K tomu nebylo jasné, kam by se případný zachráněný kus uložil. Bára se zeptala, kdo by to platil. Řekla jsem, že zkusím najít zájemce. Sama jsem tolik volných peněz neměla.

Podívala se na krabice u dveří a zeptala se, jestli bych místo dalšího telefonování nemohla odvézt aspoň ty, které už má označené. Vzala jsem to jako výtku, že dělám málo. Přitom jsem poslední dva večery strávila právě kvůli její kavárně u počítače. Takhle jsem si to v tu chvíli počítala.

Večeře mezi prázdnými policemi

V sobotu jsme zůstaly v provozovně do večera. Venku pršelo, na skle byly ještě světlé obdélníky po sundaných nálepkách. Koupila jsem vedle dvě polévky do kelímku. Sedly jsme si k jedinému stolu, který si měl kupec vyzvednout až v pondělí. Chtěla jsem Báře ukázat odpověď člověka, jenž se nabídl malbu alespoň profesionálně nafotit.

Řekla, že už žádné další lidi v kavárně nechce. Neřekla to hlasitě, ale položila lžíci a chvíli se dívala do polévky. Začala jsem vysvětlovat, že focení by zabralo hodinu. Ona odpověděla, že každá věc, kterou navrhnu, zabere hodinu. Prohlídka stěny, další návštěva, čekání na zprávu. Všechny ty hodiny přitom někde tráví ona.

Namítla jsem, že se snažím zachránit něco, co se povedlo. Hned jak jsem to vyslovila, znělo to hůř než předtím v mé hlavě. Bára se zeptala, jestli si myslím, že se jí v kavárně nepovedlo nic jiného. Chtěla jsem to opravit, ale ona už mluvila dál. O ranním pečení, o hostech, kteří se vraceli, i o dnech, kdy tři hodiny nikdo nepřišel.

Pak řekla, že poslední objednávku kávy zrušila z auta na parkovišti. Nechtěla, aby ji při tom někdo slyšel. Čekala prý, že jí bude trapně kvůli zákazníkům, ale nejhorší bylo zavolat mamince, která se každou neděli ptala, jestli už chodí víc lidí. O ničem z toho jsem nevěděla. Naše zprávy za poslední týden jsem mohla najít všechny pod slovem stěna.

Zeptala jsem se jí pozdě

Poprvé jsem se jí pořádně zeptala, co bude dělat od listopadu. Ne takovým tím povzbudivým způsobem, kdy člověk hned připojí vlastní návrh. Bára měla domluvený pohovor na recepci sportovního centra. Nechtěla teď připravovat jiný podnik ani poslouchat, že příště už bude vědět, jak na to. Chtěla zaměstnání, po kterém večer odejde domů.

Zeptala jsem se, kdy na pohovor jde. V úterý ráno, den před předáním. Zatím si prý ani neotevřela e-mail s podrobnostmi, jen na nabídku rychle kývla do telefonu. Vytáhla mobil a našla zprávu. Chvíli jsme řešily, kterým autobusem tam dojede a jestli se stihne vrátit před příjezdem člověka, který měl odvézt lednici.

Potom jsem se jí omluvila za další návštěvy, které jsem jí domlouvala. Nabídla jsem, že v pondělí přetřu i zadní stěnu. Bára chvíli mlčela a pak řekla, že u toho nechce být. Dohodly jsme se, že ten den obstará vrácení zapůjčeného vybavení a já zůstanu v kavárně.

Ještě mě napadlo zeptat se, zda bych si mohla natočit krátké video. Neřekla jsem to. Ona už skládala prázdné kelímky do sebe a ptala se, v kolik přijedu.

V pondělí jsem přinesla váleček

Klíče mi nechala u sousedky, která měla vedle květinářství. Bára jela vrátit zapůjčené vybavení a potom domů. Do zprávy napsala, kde jsou pytle na odpad a že rádio funguje, jen se musí zapnout tlačítkem zezadu. Přinesla jsem si pracovní oblečení a pustila obyčejné vysílání. Zrovna se někdo rozčiloval kvůli uzavírce na výpadovce.

Před prvním tahem jsem se zastavila. Pořád se mi do toho nechtělo a žádný rozhovor nad polévkou na tom nic nezměnil. Poznávala jsem místo, kde jsem opravovala křivou nohu židle, i list, který Bára chtěla původně modrý. Pak jsem namočila váleček a začala od kraje. Neměla jsem pro to žádnou lepší chvíli než tuhle.

Pracovala jsem pomalu. Podle potřeby jsem nechala stěnu schnout, mezitím vynesla odpad a umyla police, které zůstávaly v prostoru. Když bylo hotovo, zahrada už vidět nebyla. Vyfotila jsem celou místnost, aby Bára věděla, že je připravená, a poslala jí snímek bez dalšího komentáře. Odpověděla, že děkuje, a zeptala se, jestli jsem našla její nabíječku.

Byla za lednicí. Přibalila jsem ji k posledním věcem a nechala klíče zase v květinářství.

Malby mi bylo líto i potom

Prostor převzala majitelka bez dalších požadavků. Bára mi to zavolala cestou domů a zněla poprvé po dlouhé době trochu uvolněně. Vyprávěla mi, že cestou do kavárny automaticky odbočila do velkoobchodu, než si uvědomila, že už nic nakupovat nemusí. Zasmála se tomu, ale jen krátce.

Fotografie zahrady mám pořád v portfoliu. Byla to dobrá práce a mrzí mě, že už ji nikdo neuvidí naživo. Dlouho mi na ní připadalo nejcennější, že není uložená někde v telefonu, ale lidé u ní opravdu sedí. Teď je na snímcích vidět i všechno ostatní, co jsme vynášely v krabicích: hrnky, stolní lampičky a u pultu Bářin svetr.

Bára na recepci nastoupila a po první směně mi zavolala, aby mi řekla, jaké to bylo. Zeptala jsem se, jestli se tam má kde v klidu najíst. Začala mi popisovat malou kuchyňku za šatnami. Chvíli jsem poslouchala a potom se doptala na kolegyni, která ji zaučovala.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz