Článek
Svatby fotím osmým rokem a většinou si s páry dopředu vyjasním, co ode mě čekají. Někdo chce hlavně rodinu, někdo večerní tanec, další má připravené obrázky, podle kterých bychom během půlhodiny měli objet tři různá místa. U Kláry a Michala mi domluva připadala rozumná. Malá zářijová svatba v penzionu za Brnem, obřad v zahradě, společný oběd a žádné velké přesuny.
Na schůzku přinesli seznam skupinek a několik mých fotografií, které se jim líbily. Nechtěli je přesně opakovat. Ukazovali mi na nich hlavně lidi, kteří se na sebe dívají a nevědí, že je někdo fotí. Klára říkala, že takhle by si přála mít zachycenou i vlastní svatbu.
Pak jsme se dostali k telefonům.
Přáli si hosty, ne řadu obrazovek
Michal mi ukázal fotografii z kamarádovy svatby. Nevěsta na ní přicházela mezi židlemi a před obličejem měla něčí nataženou ruku s mobilem. Chápala jsem, proč ji vytáhl. Podobné záběry jsem měla taky, jen jsem je obvykle neposílala jako první ukázku své práce.
Klára chtěla, aby hosté během obřadu nefotili. U vchodu měla být cedulka a jejich kamarád Tomáš to měl před začátkem ještě připomenout. Ptala se, jestli bych člověka se zvednutým telefonem dokázala nenápadně upozornit, kdyby si nevšiml.
Řekla jsem, že ano, pokud budu poblíž a nebude to znamenat přerušení obřadu. Zároveň jsem dodala, že ze svého místa neuvidím všechno. Michal se zasmál, že po mně nechtějí službu u každé židle. Jen abych nemusela uhýbat mezi dalšími fotografy.
Považovala jsem to za uzavřené. Oni oznámí pravidlo, já případně pomůžu. V potvrzovacím e-mailu jsem měla poznámku „obřad bez telefonů, diskrétní upozornění“. Přečetli ho a poděkovali.
Byla to jedna z nejjasnějších domluv celého dne.
Babička seděla na kraji první řady
V sobotu jsem přijela dvě hodiny před obřadem. Zahradní židle ještě otírali po nočním dešti a svědkyně hledala prodlužovačku k reproduktoru. Klára nahoře v pokoji seděla v županu a jedla rohlík, aby prý neomdlela dřív, než dostane polévku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zrovna tahle svatba měla být složitá.
O jejím dědečkovi jsem se dozvěděla při focení příprav. Na komodě ležela kartička s jeho jménem, kterou Klára podala mamince, aby ji odnesla. Děda nakonec nepřijede, vysvětlila mi. Poslední dny se necítil dobře a cesta by pro něj byla moc náročná.
Neptala jsem se na podrobnosti. Řekla jsem jen, že mě to mrzí. Klára přikývla a vizážistka ji požádala, aby zavřela oči.
Její babičku jsem pak vyfotila pod schody. Měla tmavomodré šaty, světlý kabát přes ruku a ptala se mě, zda si má při focení nechat brýle. Odpověděla jsem, že jestli je běžně nosí, klidně ano. Usmála se, že bez nich by stejně nepoznala, na koho se dívá.
O půl hodiny později seděla v první řadě. Vedle sebe měla prázdnou židli a kabelku položenou na kabátu.
Upozornila jsem ji přesně podle dohody
Tomáš před začátkem požádal všechny, aby si ztišili a schovali telefony. Ukázal na mě a dodal, že fotografie budou mít novomanželé ode mě. Několik hostů se otočilo, někdo mi zamával. Pak už začala hudba a Klára vyšla od domu zavěšená do tatínka.
Průchod mezi židlemi zůstal volný. Udělala jsem záběry příchodu, přešla stranou a chvíli fotila rodiče. Když si Klára s Michalem začali číst vlastní sliby, všimla jsem si telefonu v babiččině ruce. Držela ho na výšku před ramenem, displejem k sobě a zadní kamerou směrem k novomanželům.
Stála jsem jen dva kroky za ní. Naklonila jsem se a tiše řekla: „Promiňte, novomanželé prosili během obřadu bez telefonů. Mohla byste ho schovat?“
Babička se na mě podívala překvapeně. Pak telefon přitáhla k sobě, ale nevypnula ho.
„Já mu to ukazuju,“ zašeptala a natočila displej ke mně.
Na obrazovce byl starší muž v křesle. Viděla jsem mu čelo, brýle a kus světlého pokoje. Než jsem stihla odpovědět, babička dodala, že je to děda a že teď dobře slyší, tak nechce hovor shazovat.
Klára nás zahlédla. Přestala na okamžik číst a řekla směrem k nám: „Babi, ty můžeš. Nech to dědovi.“
Několik lidí se zasmálo, babička namířila telefon zpátky na novomanžele a já ustoupila.
Ostatní slyšeli hlavně to svolení
První další mobil jsem viděla na druhé straně uličky. Držel ho muž, kterého jsem předtím fotila s Michalovými rodiči. Pak si telefon vytáhla žena o řadu za ním. Nejspíš nechtěla nic pokazit. Jen si chtěla natočit konec slibu, jako by teď už zákaz neplatil.
Výjimku přitom dostala jen babička. Vysvětlovat hostům rozdíl během obřadu ale nebyla moje práce, i kdybych si ještě před pěti minutami myslela něco jiného. Klára pokračovala ve čtení a já potřebovala být zase na druhé straně, abych měla i její obličej.
Při výměně prstýnků se mi do záběru dostaly dvě ruce. Posunula jsem se, ale z dalšího místa jsem měla za Michalovou hlavou sloupek slavobrány. Neznamenalo to, že nemám žádnou dobrou fotografii. Znamenalo to několik rychlých změn, kterým jsme se podle naší domluvy chtěli vyhnout.
Byla jsem naštvaná.
Ne na to, že děda vidí svatbu. Na to, že jsem právě před jeho ženou vypadala jako člověk, který mu ji chce vypnout. A že po té veřejné výjimce nikdo ostatním nepřipomněl původní pravidlo. Já už jsem další telefony napomínat nechtěla.
Když se novomanželé políbili, fotila jsem z podřepu mezi dvěma židlemi. Za zády mi někdo řekl, že takhle určitě překážím výhledu.
Po obřadu jsem si potřebovala vyjasnit jednu věc
Po gratulacích se hosté přesunuli k pití. Babička stála stranou u keře a držela telefon před Klárou. Ta mávala dědečkovi a ukazovala mu prsten. Udělala jsem několik fotografií, tentokrát bez jakéhokoli upozorňování. Pak jsem si šla vyměnit objektiv.
Michal přišel za mnou. Ptal se, jestli máme polibek a jestli jsem si všimla, kolik lidí nakonec natáčelo. Řekla jsem, že polibek mám, ale některé úhly mi telefony zakryly. Dodala jsem, že o videohovoru s dědou jsem měla vědět předem.
Tvářil se, že o něm taky nevěděl.
Klára přišla během našeho rozhovoru a vysvětlila, že babička před obřadem volala domů. Nenapadlo ji zjišťovat, jestli hovor ukončila. Když ji viděla držet telefon, byla ráda, že se děda může dívat. V tu chvíli nechtěla řešit nic dalšího.
Tomu jsem rozuměla. Přesto jsem jí řekla, že podobné prosby by měl vyřizovat někdo z rodiny. Já se nemůžu současně soustředit na focení a rozhodovat, koho mám napomenout a koho ne.
„Ale vždyť jsme ti to nevyčetli,“ namítla Klára.
To byla pravda. Zatím jsem jim především já vysvětlovala, proč mi vadí, co udělali na vlastní svatbě.
Michal chtěl ještě jeden čistý záběr
Sešli jsme se znovu při skupinovém focení. Nejdřív rodiče, potom sourozenci, pak všichni dohromady. Babička čekala na lavičce a Michal mezitím v telefonu prohlížel krátké video, které mu poslal bratranec. Na nahrávce bylo vidět i mě, jak se skláním k první řadě.
Řekl, že to od začátku vypadá trochu chaoticky. Nevěděla jsem, jestli mluví ke mně, nebo ke Kláře. Pak se zeptal, zda bychom se po skupinkách nemohli na pět minut vrátit pod slavobránu. Hosté už budou u občerstvení a uděláme slib znovu, tentokrát bez mobilů.
Zeptala jsem se, co myslí tím znovu.
Prý by si stoupli jako předtím, vytáhli kartičky, něco si přečetli a políbili se. Jen pár fotografií. Klára nemusí brečet podruhé, dodal, hlavně aby byl čistý pohled na ně oba.
Podívala jsem se na ni. Držela kytici za stonky a palcem z ní odlupovala navlhlý kousek stuhy. Řekla, že jestli je to potřeba, tak asi ano.
„Potřeba to není,“ odpověděla jsem.
Michal připomněl, že jsem sama mluvila o pokažených úhlech. Zjevně měl pocit, že nabízí praktické řešení problému, který jsem právě popsala.
Vrátit se pod oblouk nebyl ten problém
Nebylo to poprvé, co po mně někdo chtěl něco zopakovat. Běžně poprosím o další společný portrét, když na prvním někdo mrkne. Při focení páru taky řeknu, kam si mají stoupnout. Nedělám si představy, že každý záběr vzniká bez mého zásahu.
Teď ale Klára čekala s výrazem člověka, který by rád dostal hotový pokyn a už nemusel o ničem rozhodovat. Při gratulacích se smála, teď si jen přehazovala kytici z ruky do ruky. Nechtěla jsem po ní další čtení slibu kvůli fotografii, zvlášť když ji k tomu přivedlo moje stěžování.
Řekla jsem jim, že obřad máme nafocený. Včetně obou slibů a prstýnků. Nebude na každé fotografii volný výhled ze všech stran, ale nic zásadního nechybí. Kvůli tomu bych slib znovu neinscenovala.
Michal chvíli mlčel. Pak řekl: „Takže když jsme to chtěli bez telefonů, souhlasila jsi. A teď nám nechceš pomoct, abychom měli fotku bez telefonů.“
Nebyla to úplně nespravedlivá výtka. Sama jsem před chvílí zdůrazňovala, jak mi zmařili domluvu. Musela jsem nejdřív přestat obhajovat sebe, abych mu vůbec dokázala odpovědět normálně.
Navrhla jsem jim obyčejný portrét
Řekla jsem, že jsem ty zakryté úhly podala zbytečně dramaticky. Společnou fotografii bez telefonů jim samozřejmě udělám. Mohou jít pod slavobránu nebo zůstat vedle zahrady. Jen bych nechala kartičky se sliby schované a vyfotila je tak, jak spolu stojí teď.
„Můžeme prostě stát vedle sebe?“ zeptala se Klára.
Řekla jsem, že přesně to navrhuju. Michal přikývl a zasunul vlastní telefon do kapsy.
Šli jsme několik metrů k boční zdi penzionu. Bylo tam měkké světlo a nikdo nám nechodil za zády. Michal si ještě rovnal sako, když se Klára zeptala, jestli bych se mohla napřed omluvit babičce. Ne za připomenutí pravidla, ale protože si prý celou dobu myslela, že mi pokazila práci.
To mě zarazilo víc než Michalova žádost.
Odpověděla jsem, že za ní zajdu. Potom jsem je požádala, aby se k sobě trochu přiblížili. Klára se opřela ramenem o Michala a on jí uvolnil z vlasů lístek, který se tam zachytil při společné fotografii. Vyfotila jsem to a pak i jejich obyčejný pohled do objektivu.
Celé to trvalo necelé čtyři minuty. K obřadu jsme se nevraceli.
Babička se bála, že na snímcích překáží
Našla jsem ji u stolu s kávou. Telefon už měla v kabelce. Když jsem si k ní přisedla, začala mi vysvětlovat, že děda umí hovor přijmout, ale znovu by se mu dovolávala těžko. Dcera mu před odjezdem postavila mobil na stojánek a ona mu slíbila, že ho nechá dívat až do konce.
O Klářině přání věděla. Jen si myslela, že když sama nenatáčí ani nefotí, netýká se jí. Možná to bylo účelové vysvětlení, možná opravdu rozlišovala mezi záznamem a hovorem. Neměla jsem potřebu ji zkoušet.
Řekla jsem, že jsem nevěděla o dědečkovi na druhém konci. A že mě mrzí, jestli jsem ji vyděsila.
Ptala se, zda mi telefon nevlezl do všech obrázků. Ukázala jsem jí na displeji fotoaparátu jednu fotografii, na které Klára četla a babička byla jen na kraji. Podívala se zblízka, potom si nasadila brýle a podívala se ještě jednou.
„On se mě pak ptal, kdo mi tam něco říkal,“ poznamenala.
Tentokrát jsem se zasmála i já. Poprosila jsem ji, ať dědovi vyřídí omluvu za krátké zakrytí výhledu. Přikývla a začala se vyptávat, kdy novomanželé fotografie dostanou. Potřebovala vědět, jestli se je doma naučí otevřít, nebo na to mají pozvat vnučku.
Při výběru se ten telefon objevil znovu
O několik týdnů později jsem seděla nad hotovou galerií. Fotografie slibů byly dobré. Na části byly telefony, na části ne, jak to během dne někdy bývá s cizími lokty, skleničkami a lidmi, kteří se zvednou v nevhodnou chvíli. Moje tehdejší rozčilení v nich nebylo vidět.
Déle jsem se zastavila u snímku, kde Klára po obřadu mluví s dědou. Babička jí držela obrazovku a druhou rukou ji podpírala pod zápěstím. Byl tam vidět i jeho obličej. Fotografii jsem nechala mezi gratulacemi, kam časově patřila, a poslala galerii novomanželům.
Michal mi napsal, že děkují. Zmínil i portrét u zdi. Kláře se prý ulevilo, že na něm nemuseli nic znovu prožívat. O našem rozhovoru během skupinek už jsme nemluvili. Nebylo co dodatečně vyhrát.
U dalších domluv jsem přestala ochotně přibírat roli člověka, který hosty žádá o schování mobilů. Když pár chce obřad bez telefonů, probereme, kdo to oznámí a kdo z rodiny případně pomůže. Já slíbím, co opravdu zvládnu při focení.
Klára mi ještě později napsala kvůli několika fotografiím k vytištění. V seznamu byl společný portrét, rodiče, obě babičky a také hovor po obřadu. Tu poslední chtěla dvakrát.
Zeptala jsem se na rozměr.
Jeden výtisk měl přijít jim do alba. Druhý dědovi domů, aby si mohl prohlédnout, jak se na něj Klára při hovoru usmívala.





