Hlavní obsah

Po rozchodu jsem trval na střídání psa. Nejvíc jsem se ale těšil na jeho předávání

Foto: gemini.com

Po rozchodu jsem trval na tom, že si psa budeme střídat po týdnu. Když mi bývalá partnerka přestala zachraňovat můj rozpis, zvládl jsem se o něj postarat sám. Jen jsem během toho týdne zjistil, na co se vlastně nejvíc těším.

Článek

S Klárou jsme spolu žili sedm let. Poslední měsíce jsme se nehádali nijak mimořádně, spíš jsme spolu postupně přestávali mluvit o věcech, které nebylo nutné zařídit. Když jsme se letos začátkem září rozešli, připadalo mi důležité, abychom aspoň praktické záležitosti zvládli bez naschválů.

Nábytek jsme rozdělili během jednoho odpoledne. Já si odvezl pracovní stůl a kávovar, ona si nechala sedačku a doplatila mi část společných úspor vložených do vybavení. Nad policí v koupelně jsme se dokonce zasmáli, protože ji nechtěl ani jeden.

Pak zbýval Bert.

Čtyřletý kříženec, kterého jsme si přivezli společně a kterého nešlo připsat do seznamu vedle vysavače.

Týden u mě a týden u ní

Střídání jsem navrhl já. Klára se ptala, jestli by nebylo rozumnější nechat Berta u ní, aspoň než se zabydlím. Zůstávala v našem pronajatém bytě, pracovala většinou z domova a měla za rohem park, kam jsme s ním chodili od štěněte.

Mně to tehdy znělo jako slušně zabalený návrh, abych zmizel úplně.

Řekl jsem, že jsem se o něj přece taky staral. Ranní venčení bývalo moje, o víkendech jsem s ním chodil delší trasy a rozhodně jsem nebyl člověk, který si psa všimne jen při fotografování na dovolené.

To všechno byla pravda.

Klára mi ji ani nevyvracela.

„Jen teď budeš mít trochu jiné podmínky,“ řekla.

Odpověděl jsem, že podmínky si zařídím. Domluvili jsme nedělní předávání v sedm večer a já hned vytvořil sdílený kalendář. Barevně odlišené týdny působily uklidňujícím dojmem. Člověk mohl skoro přehlédnout, že právě přišel o společnou domácnost.

Do tašky se vešlo skoro všechno

Bert cestoval s modrou sportovní taškou. Byly v ní granule, náhradní vodítko, miska, ručník na tlapky a oranžový míček, který doma obvykle ignoroval, ale bez nějž jsme ho z nějakého důvodu nemohli předat.

Druhý pelíšek jsem mu koupil cestou z práce. Postavil jsem ho vedle postele v novém bytě na druhém konci Brna. První večer si Bert lehl na mou bundu u dveří. Pelíšek stál dvanáct set korun, bunda nic navíc. Praktický pes.

Poslal jsem Kláře fotku.

Odepsala, že to dělal i u nás, když byla bunda na zemi. Přidal jsem poznámku o tom, že má drahý vkus, a ona poslala smějící se obličej. Potom jsme si ještě chvíli psali o sousedovi, který u ní zase nechal boty před výtahem.

Byl to první večer po stěhování, kdy mi nový byt nepřipadal úplně cizí.

Přisoudil jsem to Bertovi.

Cesta do práce se nechtěla zkrátit

Při prohlídce bytu jsem si vyzkoušel cestu do kanceláře v sobotu dopoledne. V pondělí trvala výrazně déle. Dvě tramvaje a kus pěšky, případně autem z jedné kolony do druhé. K tomu ráno pořádná procházka a po práci rovnou zpátky.

První dny jsem zvládl. Vstával jsem před šestou, obědy jedl u počítače a kolegům vysvětloval, proč se tentokrát nezdržím. Bert mi večer donesl vodítko právě ve chvíli, kdy jsem si sedl s talířem. Vstal jsem. Tohle k němu patřilo i před rozchodem.

Ve čtvrtek nám ale protáhli poradu.

Napsal jsem Kláře, jestli by ho nemohla vyzvednout už ten večer místo v neděli. Nabídla, že ho u mě jen vyvenčí, protože měla cestu poblíž. Já navrhl, ať si ho rovnou vezme, abychom nevozili psa zbytečně sem a tam.

Přijela v půl osmé.

Uvařil jsem jí čaj, zatímco Bert hledal míček pod stolem. Probrali jsme mou poradu, jejího nového klienta a to, kde jsem koupil závěsy. Odjela skoro v devět.

Výjimky jsem počítal po jedné

Při dalším střídání jsem potřeboval přesunout předání na sobotu, protože jsem v neděli odjížděl na dvě noci služebně. Potom jsem měl večerní prezentaci. Pak přijela sestra s dětmi a chtěli jsme společně do kina.

Vždycky existoval konkrétní důvod.

A vždycky jsem se přece ptal.

Klára zpočátku většinou souhlasila. Někdy přijela ona, jindy jsem Berta dovezl já. Nikdy jsem jí ho nenechal přivázaného ke klice. Právě touhle laťkou jsem si nějakou dobu dokazoval, že se chovám ohleduplně.

Jednou se mě zeptala, jestli bych aspoň příště mohl dát vědět dřív než odpoledne.

Řekl jsem, že nemůžu předem vědět, jak se vyvine práce.

Ona odpověděla, že ona taky ne.

Připadalo mi to trochu přísné. Měla přece notebook doma a do parku nemusela přes celé město. Teprve později mi došlo, že jsem z jejího snazšího venčení udělal neomezenou dostupnost.

Na další víkend už měla plán

V polovině října mi vedoucí nabídl, abych místo kolegy odjel následující čtvrtek na pracovní setkání do Olomouce. Program končil v pátek odpoledne. Nebylo to povinné, ale chtěl jsem tam být. Řekl jsem, že pojedu, a teprve potom otevřel kalendář.

Byl to můj týden.

Napsal jsem Kláře, že bych Berta přivezl ve středu večer. Přidal jsem, že si ho potom nechám déle, aby to bylo spravedlivé.

Odpověď přišla za několik minut.

„Tentokrát ne. Od čtvrtka mám volno a odjíždím pryč.“

Zeptal jsem se, jestli jede někam, kam se pes nedá vzít.

Jakmile jsem zprávu odeslal, viděl jsem, že ta otázka není moc dobrá. Přesto jsem čekal, co odpoví.

Napsala, že to nechce řešit. Má svůj program a Bert bude ten týden se mnou.

Zavolal jsem jí.

Připomněla mi můj vlastní kalendář

Začal jsem tím, že přece nejde o zábavu, ale o práci. Klára se zeptala, jestli mě na cestu někdo posílá povinně. Přiznal jsem, že ne, ale že takové věci člověk nechce pořád odmítat.

„Tak zařiď hlídání,“ řekla.

Mohl jsem. Znal jsem pár lidí a měl několik dní. Jenže místo toho jsem jí vysvětloval, že Bert ji zná a bylo by zbytečné dávat ho někam jinam, když má dva lidi, kteří se o něj chtějí starat.

„Já se o něj starám,“ odpověděla. „Minule jsem ho měla deset dní. Předtím jedenáct.“

Řekl jsem, že to snad nemusíme počítat na dny.

„Ty jsi mi ten kalendář poslal.“

Na to se odpovídalo špatně.

Ještě jsem namítl, že ze střídání nechci dělat soutěž. Klára už zněla unaveně. Řekla, že nechce vyhrát, jen odjet na čtyři dny, které si naplánovala na dobu, kdy má být pes u mě.

Nakonec jsem se zeptal, s kým jede.

Chvíli bylo ticho.

„To s Bertem nesouvisí,“ řekla.

Měla pravdu. Mně tehdy připadalo, že souvisí skoro všechno.

Do Olomouce jsem neodjel

Druhý den jsem vedoucímu řekl, že nakonec nemůžu. Zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Odpověděl jsem, že ano, jen mám doma psa a nevyřešil jsem si hlídání.

Čekal jsem nepříjemnosti.

Dostal jsem odkaz na online přenos dopoledního bloku a úkol projít potom materiály. Kolega, který nakonec jel, mě požádal, abych mu v pondělí pomohl dokončit nabídku. Nebylo to zadarmo, ale také se kvůli tomu nezastavila firma.

Kláře jsem napsal, že je cesta zrušená a že si může Berta vyzvednout normálně v neděli v sedm.

Odepsala: „Dobře, děkuju.“

Ta stručnost mě rozčílila víc, než bylo rozumné. Měl jsem pocit, že jsem právě něco podstatného obětoval. Ona mi ovšem nic takového neobjednala.

Telefon jsem položil na kuchyňskou linku a šel hledat vodítko. Bert stál přede dveřmi už během mého psaní. O pracovním setkání měl zjevně vyřízeno.

Ten týden nebyl žádné hrdinství

V úterý jsem si domluvil práci z domova. Ve středu jsem vyrazil do kanceláře brzy a také brzy skončil. Ve čtvrtek jsem během přenosu seděl u jídelního stolu a Bert spal pod židlí. Při diskusi jsem musel vypnout mikrofon, protože na chodbě někdo vrtal a on k tomu měl připomínky.

Bylo to nepohodlné, ale zvládnutelné.

Večer pršelo. Sušil jsem mu tlapky stejným ručníkem, který putoval v modré tašce, a zjistil, že u mě nemám jediné rozumné místo na jeho pověšení. Přidělal jsem háček vedle dveří. Pak jsem si uvařil večeři a pustil film.

Bert si lehl vedle mě.

Na telefonu se nerozsvítila žádná zpráva. Chtěl jsem Kláře poslat fotku, jak má hlavu na mém koleni. Už jsem měl otevřený chat, ale nakonec jsem snímek jen uložil.

V pátek jsem jí potřeboval napsat, že docházejí granule. Podíval jsem se na pytel, našel značku a objednal je sám. Byla to banalita. Přesto mě zarazilo, jak rychle jsem hledal další důvod ke společnému rozhodování.

Nejvíc jsem se těšil na neděli

V sobotu jsme s Bertem šli podél řeky. Cestou zpátky jsem koupil pečivo, doma uklidil a vyměnil povlečení. Večer mě napadlo, že bych mohl upéct ten slaný koláč, který měla Klára ráda. Pak jsem si připomněl, že přece přijede jen převzít psa.

Přesto jsem v neděli koupil její oblíbenou minerálku.

Bert ležel v pelíšku a okusoval hračku. Díval jsem se na něj a poprvé si poctivě přiznal, že chvíle, na kterou celý den čekám, nezačne procházkou. Začne zazvoněním.

Těšil jsem se, že Kláře povím, jak jsem vyřešil práci. Že si sedne a zeptá se na novou skříň. Že mi řekne, kde byla, a já třeba poznám podle způsobu vyprávění, jestli tam byla sama.

Tohle nebyla starost o psa.

Zavolal jsem jí před šestou a zeptal se, jestli by měla večer chvíli na rozhovor. Hned jsem dodal, že ne o jejím výletu.

„Tak o čem?“

Řekl jsem, že asi o tom našem střídání. Poprvé jsem přitom neměl připravený návrh, o kolik dnů ho posuneme.

Přibalil jsem i druhý pelíšek

Když přijela, Bert ji přivítal tak nadšeně, až shodil botu z police. Klára ji zvedla, podrbala ho a zůstala stát u dveří. Nabídl jsem jí čaj. Řekla, že si na chvíli sedne, ale v půl osmé potřebuje jet.

Vyprávěl jsem jí o tom týdnu. Ne jako důkaz, že jsem lepší, než si myslí. Spíš jsem potřeboval vyslovit, že se o Berta postarat umím, a přesto mi celé to uspořádání nefunguje.

Pak jsem řekl, že by měl zůstat u ní.

Klára se zeptala, jestli to říkám proto, že je střídání náročné, nebo protože jsem naštvaný.

„Nejsem naštvaný. Aspoň ne na tebe.“

Přiznal jsem, že se při předávání chovám, jako bychom se ještě vždycky na chvíli vrátili domů. A že jsem její dřívější vyzvedávání bral nejen jako pomoc, ale taky jako další večer, kdy se uvidíme.

Dívala se na hrnek. Potom řekla, že si všimla těch čím dál delších rozhovorů u dveří. Někdy jí byly příjemné. Jindy odcházela s pocitem, že se rozešla znovu.

To mě zabolelo víc než náš telefonát.

Domluvili jsme se, že Bert zůstane u ní a nebudeme hned vymýšlet náhradní návštěvní dny. Řekla, že ho můžu někdy vzít ven. Odpověděl jsem, že teď radši ne.

Do tašky jsem přidal zbývající granule, misku i míček. Pelíšek jsem odnesl k autu zvlášť. Klára čekala, než se vrátím, abych se s Bertem rozloučil. Pohladil jsem ho a on mi olízl prsty. Pak vyskočil dovnitř.

Háček zůstal u dveří

První listopadovou neděli, týden po posledním předání, jsem byl od šesti doma, přestože jsem nikam nemusel. Uvědomil jsem si to, až když jsem se podruhé podíval na hodiny. Šel jsem si koupit večeři a cestou udělal skoro stejný okruh jako s Bertem.

Klára mi pak během týdne poslala fotku z parku. Poděkoval jsem. Nezeptal jsem se, jestli bych mohl přijít v sobotu. Nebyla to velkorysost ani trest. Jen jsem už věděl, že bych si od té návštěvy zase sliboval něco, co mi nenabízela.

Pořád mi chybí. Bert i ona, každý jinak. Když na chodbě slyším cinknout vodítko sousedova psa, občas se ještě otočím ke dveřím.

Minulý týden jsem začal sundávat háček na ručník. Pod ním zůstaly dvě dírky a světlejší obdélník na zdi. Chvíli jsem ho držel v ruce, pak jsem ho vrátil a pověsil na něj plátěnou tašku na nákup.

Večer jsem s ní šel do obchodu. Nemusel jsem být zpátky v sedm. U regálu s pečivem jsem si tu volnost uvědomil a tentokrát mi nebyla jen příjemná.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz