Článek
Co vlastně znamená být u někoho na prvním místě? Tomášovi taková otázka připadá zbytečná, dokud z tiskárny vedle jeho lokte nevyjede manželčin formulář. Kontroluje, jestli se vytiskl i spodní okraj stránky, a přitom zahlédne jméno Hana a známé telefonní číslo.
„Tady máš asi chybu,“ zavolá do kuchyně.
Irena přichází s utěrkou v ruce. V pondělí nastupuje do zákaznického oddělení malé firmy za městem a celý večer dohledává údaje, které po ní chtějí. Nakloní se k papíru, ale chybu nevidí. Sestra je přece napsaná správně.
Tomáš jí ukáže příslušnou kolonku. „Myslel jsem, že po dvaceti letech zavolají nejdřív manželovi.“
Řekne to klidně, téměř pobaveně. Jenže papír jí nepodá. Irena nejprve vysvětluje stejně věcně, jako by se ptal na adresu. Hana má telefon většinou u sebe. On v truhlářské dílně nosí chrániče sluchu a mobil nechává na polici u nabíječky.
„Když ti volám, někdy se ozveš až za dvě hodiny.“
„Protože pracuju. Ale kdyby se něco stalo, tak přijedu.“
To Irena nezpochybňuje. Když jí v létě vypovědělo auto na parkovišti u supermarketu, nechal rozdělanou zakázku a přijel pro ni. Jenomže tehdy se dovolala napotřetí. Nechce mu připomínat právě ty první dva hovory, aby z obyčejného formuláře nevzniklo hodnocení celého manželství.
Tomáš položí list na stůl. Pod jménem sestry je ještě druhý řádek, prázdný. Ten ho mrzí skoro víc. Irena už se vrací k nádobí a on si připadá směšně, že čeká, až se otočí a sama nabídne nápravu.
Druhý den přijde domů s chytrými hodinkami. Před večeří dlouho sedí nad telefonem, propojuje zařízení a odmítá Ireninu nabídku pomoci. Pak ji požádá, aby mu zavolala. Na zápěstí se rozsvítí její jméno a hodinky zavibrují.
„Tak vidíš. Teď už mě nepřehlídneš,“ řekne Irena.
„Teď už mě tam můžeš napsat.“
Úsměv jí zmizí. Myslela, že mu jde o zmeškané hovory. Odpoví, že formulář ještě neodevzdala. Tomáš to vezme jako příslib, přestože tak to nemyslela, a spokojeně si přitáhne talíř.
Do soboty leží papír na komodě pod letákem z obchodu. Irena se mu vyhýbá. Při každém pohledu na něj cítí podráždění i vinu. Těší se do nové práce a nechce, aby první věcí, kterou kvůli ní doma řeší, bylo pořadí lidí, kteří ji mají rádi.
Na sobotní večeři přijde Hana. Mají ji pozvanou už týden, s formulářem to původně nesouvisí. Přinese jablečný koláč a stěžuje si na rozkopanou ulici před domem. Tomáš jí bere kabát a Irena doufá, že se celý večer udrží u podobně bezpečných věcí.
Nevydrží to ani do druhého sousta. Tomáš ukáže nové hodinky a vysvětlí, proč si je pořídil. Mluví lehce, jako by vyprávěl rodinnou drobnost. Irena však pozná tu odmlku před větou, že u vlastní ženy skončil až za její sestrou.
Hana odloží vidličku. „Počkej. Já jsem někde uvedená?“
„Jen jako kontakt pro případ nouze,“ řekne Irena. „Kdyby se mi něco stalo v práci.“
„A kdy ses mě chtěla zeptat?“
Irena se podívá na sestru. Má připravené vysvětlení pro Tomáše, ne pro ni. Vždyť si volají několikrát týdně, Hana jí sama nabízí pomoc a do nové práce to má autem sotva čtvrt hodiny. Teď všechny ty důvody znějí trochu jinak než v okamžiku, kdy číslo vyplňovala.
„Myslela jsem, že by ti to nevadilo.“
Hana říká, že nejspíš nevadilo. Ale v úterý a ve čtvrtek dopoledne vede kurzy keramiky a telefon má v šatně. Irena o kurzech ví; nikdy ji nenapadlo spojit si je s vlastní představou sestry, která vždycky zvedne telefon.
Tomáš se nadechne, ale Hana ho zarazí. „Já nechci rozhodovat, kdo z nás tam patří víc. A nechci být důvod, proč se na sebe zlobíte.“ Pak si znovu vezme vidličku. Chvíli je slyšet jen cinkání o talíře.
Po večeři Irena přinese formulář. Nepoloží ho před Tomáše ani před Hanu, nechá ho vedle svého hrnku. Omluví se sestře, že s ní počítala bez zeptání. Potom se obou zeptá, jestli je může uvést, a nabídne jim adresu firmy.
Oba souhlasí. Irena se ještě vyptá Hany na kurzy. Trvají dvě hodiny; mimo ně vyřizuje objednávky svého e-shopu a telefon má po ruce. Pořád tedy bývá dostupnější než Tomáš, který pracuje u strojů každý den. Irena navrhne nechat sestru první a jeho dopsat pod ni.
Tomáš si uhlazuje řemínek hodinek. Irena už nechce ustoupit jen proto, aby večer dobře skončil, ale mlčení ji svádí začít celé vysvětlování znovu. Tentokrát počká.
„Já vím,“ řekne nakonec. „Jen mě nenapadlo, že bys tam napsala někoho jiného.“
Irena přikývne. Nevysvětluje mu, proč by se neměl cítit odstrčený. Řekne mu, že až bude v pondělí po prvním dni vystupovat z autobusu, chce, aby ji u zastávky čekal. Má z nástupu větší strach, než dosud přiznávala.
V pondělí ráno vloží vyplněný formulář do desek. Tomáš si připíná hodinky a zeptá se na čas jejího autobusu. Pořadí čísel na papíře už nekontroluje.
Odpoledne ho Irena zahlédne za sklem zastávky. Když vystoupí, Tomáš jí jde naproti. Chce se zeptat na novou práci, ale ona ho nejdřív obejme. Pak se cestou domů pustí do vyprávění a on ji poslouchá, přestože kvůli tomu dvakrát minou odbočku k jejich ulici.





