Hlavní obsah

Soused mi nabídl slevu 500 korun z nájmu garáže. Dva večery týdně jsem měl parkovat venku

Foto: gemini.com

Se sousedem jsme se o parkovací místo dělili bez větších potíží. Pak si pořídil elektromobil a nabídl mi, že bude platit víc. Odmítl jsem. Teprve nad společným rozpisem jsme zjistili, co jsme si oba nechtěli přiznat.

Článek

S Romanem bydlíme ve stejném domě šest let. Občas jsme si převzali balík nebo pomohli s něčím těžkým do výtahu. Když předloni někdo nabídl k pronájmu stání v garáži vedle našeho domu, napadlo ho, že bychom se mohli podělit. Samostatně nám připadalo drahé.

Pracoval jsem jako technik v menším provozu a většinou odjížděl před šestou ráno. Roman vedl směny v restauraci, odjížděl kolem půl třetí a vracel se po půlnoci. Já se obvykle vracel po třetí. Naše auta se tedy skoro nepotkávala.

Majiteli jsme svůj záměr vysvětlili předem. Souhlasil, dostali jsme dva ovladače a nájem čtyři tisíce měsíčně jsme si rozdělili napůl. Roman stál v garáži od noci do odpoledne, já od odpoledne do rána. Případnou změnu jsme si měli napsat.

Dlouho mi to připadalo jako jedna z nejrozumnějších dohod, které jsem se sousedem kdy udělal.

Místo jsme neměli každý napůl podle hodin

O víkendech to bylo složitější. Roman někdy pracoval v sobotu, já jezdil za mámou nebo na výlet. V pátek jsme si napsali, kdo kdy potřebuje zaparkovat. Když jsme chtěli stát oba, jedno auto zůstalo venku. Většinou jsme to nějak vystřídali.

Nikdy jsme nepočítali přesné hodiny. Roman měl někdy auto v garáži o dost déle než já, ale mně vyhovovalo hlavně to, že večer neobjíždím bloky. Zaparkoval jsem, vzal tašku a byl za pár minut doma. Za to jsem ty dva tisíce dával rád.

Na sloupu u našeho stání byla nabíječka, kterou jsme nepoužívali. Majitel nám už při podpisu řekl, že ji může nájemce využívat a spotřebu si hradí zvlášť. Oba jsme tehdy měli obyčejná auta a zajímala nás spíš šířka místa.

Když mi Roman letos na podzim ukázal fotku objednaného elektromobilu, pogratuloval jsem mu. Ještě jsem mu říkal, že má štěstí na tu nabíječku.

V tu chvíli mě nenapadlo nic dalšího.

První žádost vypadala jako běžná výjimka

Auto přivezl v úterý. Ve čtvrtek mi napsal, jestli bych mu tentokrát nenechal místo do šesti večer. Potřeboval před cestou nabít a přes den s autem něco vyřizoval. Skončil jsem tehdy později, takže jsem mu bez přemýšlení odpověděl, že ano.

Příští týden se zeptal znovu. To už jsem se vracel normálně, ale našel jsem místo o dvě ulice dál. Vzal jsem nákup do obou rukou a cestou domů jsem si říkal, že kvůli jedné výjimce přece nebudu dělat potíže.

Jenže potřetí už se neptal na konkrétní den. Chtěl vědět, jestli bychom nemohli změnit střídání tak, aby měl v úterý a ve čtvrtek garáž až do osmi. V ty dny nově jezdil do restaurace jen dopoledne a večer měl volný.

Napsal jsem mu, že to jsou právě hodiny, kvůli kterým si místo platím.

Odpověděl, že chápe, a poslal návrh, který podle něj měl být výhodný pro oba.

Pět set mělo nahradit dva večery týdně

Navrhoval, že bude měsíčně platit dva a půl tisíce a já patnáct set. V úterý a ve čtvrtek bych parkoval venku do osmi, jinak mělo všechno zůstat stejné. Elektřinu by si samozřejmě hradil sám, to zdůraznil hned dvakrát.

Přečetl jsem si zprávu v práci u automatu na kávu. Pět set korun nebylo úplně málo, ale dvě odpoledne týdně bych přijel domů a začal hledat místo. V zimě, s nákupem, někdy po dlouhé směně.

Odmítl jsem. Napsal jsem mu, že jednorázově rád vyjdu vstříc, jen z toho nechci dělat pravidlo.

Roman mi zavolal ještě ten večer. Ptál se, jestli bych si představoval jiný poměr nájmu. Mluvil klidně, jako bychom se zatím pouze neshodli na ceně.

Řekl jsem mu, že nechci vyjednávat o částce.

Chvíli bylo ticho. Potom se zeptal, proč tedy pořád mluvím o tom, kolik za místo platím. Nedokázal jsem mu to vysvětlit tak, abychom se na konci hovoru nezlobili oba.

Podle něj jsem nechtěl ustoupit ani o kousek

Potkali jsme se v sobotu u výtahu. Nesl krabici od nějakého příslušenství k autu a sám se k tomu vrátil. Vysvětloval, že nechce po směně ještě někde čekat na nabití. Prý se snaží najít řešení a můj jediný návrh zatím byl, aby všechno zůstalo při starém.

To byla pravda. Řekl jsem mu ale, že jsem si jiné auto nepořídil já. Roman se zatvářil dotčeně. Prý ze mě dělá partnera při hledání řešení, ne někoho, koho chce vyhnat z garáže.

Pak dodal, že já potřebuji jen někam odstavit auto, zatímco on má navíc nabíjení.

Ta věta mě naštvala.

„Já potřebuju zaparkovat stejně jako ty,“ odpověděl jsem. Roman sevřel krabici pod paží a řekl, že netušil, jak neochotný budu kvůli dvěma večerům.

Do výtahu jsme nastoupili společně. Celou cestu jsme sledovali čísla pater a já si připadal hloupě už proto, že jsem si připravoval další odpověď, kterou jsem nakonec neřekl.

V pondělí stál na místě ještě v pět

O dva dny později jsem vjel do garáže a uviděl jeho auto připojené ke sloupu. Žádná zpráva. Zastavil jsem v uličce, podíval se na telefon a zavolal mu. Zvedl to až napodruhé, v pozadí bylo slyšet cinkání nádobí.

Omlouval se. Do restaurace ho vzal kolega, protože spolu vezli zásoby, a on si až teď uvědomil, že auto nechal na našem místě. Tvrdil, že si pro něj může přijít asi za čtyřicet minut. Já měl na zadním sedadle nákup a večer jsem chtěl ještě doma něco dodělat.

Vyjel jsem ven. Volné místo jsem našel až u hřiště a cestou zpátky mi prasklo ucho papírové tašky. Nic se nevysypalo, ale domů jsem dorazil s nákupem přitisknutým k bundě a se vztekem, který už nebyl přiměřený samotnému parkování.

Napsal jsem mu, že takhle naše dohoda fungovat nebude. A že pokud potřebuje celé stání, může ho mít, ale beze mě.

Roman odpověděl až večer. Za zapomenuté auto se omluvil znovu. S tím ostatním prý nesouhlasí. Připomněl mi dvě nedávná rána, kdy jsem na místě stál ještě v devět a on čekal venku. Šlo o mimořádné celonoční inventury spojené s úklidem, po kterých se vracel až ráno místo obvyklého návratu po půlnoci.

Věděl jsem o nich. Jen jsem si při psaní své zprávy vybavil hlavně vlastní tašku s utrženým uchem.

Některé změny jsem mu oznamoval až z auta

Od září se u nás v práci změnilo rozdělení služeb. Vedle ranních jsem měl několikrát za měsíc nastupovat až v poledne, jindy zůstat do večera. Nešlo o žádné překvapení z hodiny na hodinu. Rozpis jsme dostávali dopředu.

Romanovi jsem ale vždycky napsal jen konkrétní změnu. Zítra odjíždím později, pozítří přijedu až večer. Myslel jsem si, že není potřeba z toho dělat novou dohodu, když se to týká jen několika dnů.

Doma jsem si otevřel naši konverzaci. Před první inventurou jsem mu oznámil pozdní odjezd předchozí večer. Před druhou až krátce po osmé ráno, když jsem sešel k autu pro zapomenutou pracovní tašku. Napsal jsem, že dnes jedu až před polednem. On už v tu chvíli stál venku.

V obou případech odpověděl, že to nějak udělá. Bral jsem to jako potvrzení, že je všechno v pořádku. Teď jsem si všiml i jeho otázky, jestli takových dnů bude víc. Odepsal jsem tehdy, že snad ne moc.

Přitom jsem jejich přesný počet mohl zjistit z rozpisu na lednici.

Pořád to neznamenalo, že může bez zprávy nechat auto na místě celé odpoledne. Znamenalo to ale, že při naší sobotní hádce jsem nemluvil úplně poctivě. Obhajoval jsem původní režim, do kterého jsem se sám už pravidelně nevešel.

Navrhl jsem, abychom si sedli nad rozpisy na příští měsíc. Roman odpověděl jen, že přijde ve středu v sedm.

U stolu jsme přestali počítat peníze

Přišel s telefonem a notýskem, do kterého si psal směny. Já vytiskl svůj pracovní kalendář. Uvařil jsem kávu a první minuty jsme oba mluvili až přehnaně zdvořile. Zeptal jsem se na nové auto, on na práci. Pak jsme konečně položili rozpisy vedle sebe.

Nejdřív mi ukazoval, že v úterý a ve čtvrtek může většinou uvolnit místo už před osmou večer. Já mu našel dvě odpolední služby, při kterých bych místo nepotřeboval vůbec. Chvíli to vypadalo, že jsme se zbytečně pohádali a stačí být trochu přesnější.

Potom jsme do kalendáře zapsali moje pozdní odjezdy. A jeho ranní návraty, volné středy a dva víkendy, kdy měli v restauraci zavřeno kvůli úpravám kuchyně. Roman u jednoho data chvíli mlčel a pak se zeptal, kam mám v plánu dát auto já.

Neměl jsem žádný plán. Doufal jsem, že zrovna ten den odjede.

On mi přiznal, že podobně počítal se mnou. Předpokládal, že ve dnech, kdy přijedu později, bude mít dost času připojit auto. Jenže se mě na ty dny před koupí nezeptal.

Během půl hodiny jsme měli v kalendáři tolik poznámek a šipek, že Roman navrhl najmout ještě někoho, kdo nás bude na parkovišti střídat. Poprvé za celý večer jsme se oba zasmáli.

Ani jeden jsme nechtěli být pořád na telefonu

Roman položil tužku a navrhl, že bychom mohli každý večer potvrzovat následující den. Když někdo změní plán, zavolá. O víkendech bychom se střídali bez ohledu na to, jestli druhý opravdu potřebuje stát. Nějakou dobu jsem se to snažil představit.

Pak jsem mu řekl, že právě tohle už nechci. Nechci během směny zjišťovat, jestli můžu jet rovnou domů. Nechci mu psát, když se zdržím u mámy, a vysvětlovat, v kolik budu zpátky. Když jsme začínali, naše běžné dny do sebe zapadaly. Teď bychom je podle garáže museli upravovat.

Přikývl. Přiznal, že i jemu vadí hlídat čas, kdy musí auto odpojit a odjet, přestože by jinak zůstal doma. Nabíjení náš problém zvětšilo, ale nevytvořilo všechny ty překryvy v rozpisu.

Řekl jsem mu také, že jsem měl o změně služeb mluvit už v září. Ne až pokaždé, když mi původní dohoda zrovna nevyšla. Roman se na chvíli opřel v židli a odpověděl, že přesně tohle se mi snažil říct v pondělí.

Nebyla to příjemná chvíle. Ulevilo se mi ale víc než při všech předchozích zprávách, ve kterých jsem měl tak jasno.

Poslední měsíc jsme si ještě pomohli

Dohodli jsme se, že společný pronájem ukončíme. Roman si chtěl místo s nabíječkou nechat celé. Majitel s převzetím od příštího měsíce souhlasil a domluvil s námi ukončení společného nájmu. Já začal hledat jiné stání.

Našel jsem garáž o dva bloky dál za tři tisíce tři sta měsíčně. Nebyla tak pohodlná a vjezd byl užší. Před podpisem jsem se tam šel podívat dvakrát, protože se mi nechtělo přijmout, že budu za horší polohu platit o tolik víc.

Do předání zbývaly tři týdny. Na lednici jsem měl náš poslední společný kalendář a Roman jeho fotku v telefonu. Tentokrát jsme do něj napsali i dny, které jsme dřív raději nechávali otevřené. Několikrát jsem stál venku já, několikrát on.

Jednou mi sám napsal, že už má nabito a můžu přijet dřív. Jindy jsem mu nechal místo celý víkend, protože jsem jel pryč. Bez přepočítávání nájmu. Bylo zvláštní, že se nám spolupracovalo snáz právě ve chvíli, kdy jsme věděli, že už to brzy skončí.

Ovladač jsem mu předal u výtahu. Zeptal se, jestli mě nové místo nebude moc mrzet. Řekl jsem, že účet určitě ano. Zasmál se a přiznal, že čtyři tisíce měsíčně si při objednávání auta představoval trochu lehčeji.

Se sousedem vycházím dál

V nové garáži parkuji od minulého měsíce. Pořád mě štve cena a za deště si na cestu domů beru kapuci. Několikrát jsem přijel v neobvyklou hodinu a teprve u vrat si uvědomil, že nemusím nikomu psát, kde jsem se zdržel.

Romana potkávám normálně. Nedávno mi podržel dveře, když jsem nesl domů malý regál, a společně jsme ho dostali do výtahu. O autech jsme ten večer nemluvili. Nemám potřebu se mu vyhýbat ani se ho vyptávat, kolik teď utratí za nabíjení.

Minulý čtvrtek jsem skončil v práci až večer. Zaparkoval jsem ve své garáži a v telefonu našel Romanovu zprávu, jestli nebudu o víkendu doma. Čekal na balík a potřeboval ho případně převzít.

Odepsal jsem, že v sobotu dopoledne ano, pak odjíždím. Poděkoval a tím bylo domluveno. Žádný další rozpis jsme k tomu nepotřebovali.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz