Hlavní obsah

Vzala jsem ho na rande do keramické dílny. Místo flirtování jsem ho pořád opravovala

Foto: gemini.com

Na třetí schůzku jsem nás přihlásila do keramické dílny. Chtěla jsem se vyhnout rozpačitému tichu nad kávou. Že se mnou Ondřej stráví večer podstatně nepříjemnějším způsobem, jsem zjistila až s rukama od hlíny.

Článek

Když člověk něco vyrábí, nemusí pořád vymýšlet, co řekne. S touhle představou jsem rezervovala dvě místa v malé dílně na pražských Vinohradech. Na našich předchozích schůzkách občas nastalo ticho a já v něm pokaždé slyšela blížící se konec známosti. Ondřej přitom možná jen dopíjel kávu.

Seznámili jsme se přes aplikaci. Líbilo se mi, že se nevyptával jako podle dotazníku a uměl si dělat legraci i ze sebe. Jenže zatímco on dokázal chvíli koukat z okna, já už hledala další téma. Jednou jsem se ho ze zoufalství zeptala, jestli je spokojený se svou bankou.

Na keramiku jsem kdysi chodila s kamarádkou. Zůstaly mi po ní dva těžké hrnky a příjemný pocit, že existuje činnost, při které mám zaměstnané ruce i hlavu. Ondřej na můj návrh odepsal, že nikdy nic podobného nezkoušel, ale rád půjde. Připojil obrázek brambory. Tehdy mi to připadalo roztomilé.

Do dílny dorazil v tmavé mikině a hned se zeptal, jestli ji ještě někdy uvidí čistou. Lektorka mu podala zástěru. Já mu ji vzadu zavázala, uhladila překroucený popruh a měla radost z té drobné důvěrnosti. On se ke mně přes rameno usmál. Večer začínal přesně tak, jak jsem chtěla.

Bylo nás šest. Za oknem pršelo, v rohu syčela konvice a na polici stála řada misek, z nichž žádná nepřipomínala moje domácí hrnky. Ondřej si jednu prohlížel a zeptal se, jestli se za dvě hodiny dostane alespoň na úroveň popelníku. Řekla jsem mu, že když mě bude poslouchat, zvládne víc.

Myslela jsem to jako povzbuzení. Dokonce jsem se u toho dotkla jeho rukávu.

Pomoc na celou dílnu

Lektorka se jmenovala Bára a nejdřív nám všechno ukázala. Ondřej ji pozorně sledoval, potom si sedl ke kruhu a opřel lokty o kolena. Já měla místo vedle něj. Vlastní kus hlíny jsem sotva namočila, už jsem nakláněla hlavu k jeho rukám.

„Ne tak rychle,“ řekla jsem. „Počkej, ty na to moc tlačíš.“

Zvedl ke mně oči, ale ruce nechal, kde byly. Hlína se mu pod nimi rozjela do strany. Zasmál se, že přesně takhle vypadá jeho podpis. Mohla jsem se zasmát taky. Místo toho jsem mu vysvětlila, co podle mě udělal špatně, dost hlasitě na to, aby se otočila žena u protějšího stolu.

Bára přišla, něco mu klidně ukázala a nechala ho zkusit to znovu. U mě se zastavila také. Měla jsem před sebou nízký váleček a ruce po zápěstí špinavé. Pochválila mě, že jsem se do toho pustila, a já tu zdvořilost přijala jako potvrzení své dávné zkušenosti.

Ondřejovi napodruhé vznikl tvar, který už něco udržel. Když se na mě podíval, usmíval se. Já si ovšem všimla hlavně nerovného okraje. Ukázala jsem na něj prstem a poradila mu, aby ho srovnal hned, než bude pokračovat. Úsměv mu zůstal, jen byl o něco menší.

Přes týden pracuju v kanceláři, kde hlídám termíny zakázek. Umím včas zachytit chybu a většinou mi za to někdo poděkuje. V dílně jsem se chovala podobně. Kdykoli Ondřej zaváhal, byla jsem připravená.

Jednou mi řekl, že to chce nejdřív zkusit sám. Odpověděla jsem, že samozřejmě, a za necelou minutu jsem mu připomněla, aby si namočil ruce. Byla jsem přesvědčená, že mu šetřím zklamání. Jeho stále stručnější odpovědi mi začínaly připadat trochu nevděčné.

U vedlejšího kruhu se mezitím zhroutila vysoká nádoba. Dívka, která ji vyráběla, vyprskla smíchy a její přítel prohlásil, že takový tác přesně potřebují. Ondřej se zasmál s nimi. Ulevilo se mi. Takže náladu měl. Jen na moje poznámky už nereagoval.

Pauza u umyvadla

Když Bára navrhla krátkou přestávku, Ondřej vstal jako první. Umyla jsem si ruce vedle něj a všimla si šedé šmouhy na jeho tváři. Natáhla jsem prst, že mu ji setřu, ale uhnul, protože si právě oplachoval předloktí. Ruku jsem stáhla a otřela do ručníku.

U konvice si vybral hrnek. Zeptala jsem se, jestli ho to vůbec baví. Chtěla jsem slyšet, že ano, a možná taky ocenění za originálnější program, než je další kavárna. Chvíli obracel sáček čaje v prstech, než odpověděl, že ze začátku ho to bavilo dost.

„Tak se netrap kvůli jedné misce,“ řekla jsem. „Nikdo od tebe nečeká výstavu.“

Podíval se na mě tak přímo, až jsem přestala rozmotávat papírový obal sušenky.

„Já se kvůli misce netrápím. Jen jsem přišel na schůzku s tebou. Ne obstát v další zkoušce.“

Napadlo mě, že přehání. Že snad trochu pomoci unese. Byla jsem zklamaná, protože jsem ten večer zařídila s dobrým úmyslem, a dotčená, že mi ho kazí právě ve chvíli, kdy se snažím. Řekla jsem mu, že jsem netušila, jak osobně bude keramiku brát.

„Kláro, ty opravuješ i to, jak se u toho mám tvářit.“

To už jsem neměla připravenou odpověď. Za ním visel na nástěnce rozpis dalších kurzů a já na něj chvíli koukala, jako bych mezi termíny mohla najít něco použitelného. Ondřej si zalil čaj. Pak dodal, že se klidně může naučit udělat špatnou misku. Nijak zvlášť mu to život nezkomplikuje.

Chtěla jsem mu vysvětlit, že jsem nervózní. Že u stolu v kavárně nevím, kam s očima, a tady jsem konečně měla pocit, že se o něco můžu opřít. Už se ale vracel ke kruhům. Omluvila jsem se a řekla, že ho nechám pracovat.

Přikývl. Nabídl mi sušenku z talíře, a já se toho obyčejného gesta chytila s nadějí, že jsme nepříjemnou část večera odbyli. Dokonce jsem mu pověděla o svých dvou domácích hrncích. Jeden nemá ucho uprostřed. Ondřej poznamenal, že to před námi mají docela slibný rodokmen.

Miska, která mohla zůstat křivá

Po přestávce jsem se soustředila na vlastní práci. Alespoň chvíli. Ukázalo se, že moje nádoba je z jedné strany nápadně tenčí a že vysoké sebevědomí před zahájením kurzu nemá na hlínu velký vliv. Bára mi pomohla zachránit nízkou misku. Poděkovala jsem jí nezvykle tiše.

Ondřej vedle mě pracoval pomalu a občas si od Báry nechal poradit. Měla jsem nutkání doplňovat její věty. Místo toho jsem pevně držela houbičku a sledovala svůj výrobek. Když se mi okraj prohnul, ozvalo se od něj jen: „Drží?“ Přikývla jsem. „Tak dobrý,“ řekl.

Jeho miska měla jednu stranu vyšší a na druhé mělký záhyb. Když ji Bára uviděla, pochválila ho. Řekla, že se jí líbí právě to promáčknutí, a zeptala se, k čemu ji chce používat. Ondřej odpověděl, že na klíče, protože ty si na přesný tvar nepotrpí.

Stála jsem už vedle něj. Ani nevím, kdy jsem vstala. Podívala jsem se na záhyb a řekla: „Jenom tady by stačilo trochu…“

Sáhla jsem na okraj dřív, než jsem tu větu dokončila.

Hlína pod mým prstem povolila. Nebyla to žádná pohroma, jen jsem po sobě nechala hladší, nižší místo. Přesto jsem ruku odtáhla, jako bych sáhla na něco horkého. Ondřej se nepohnul. Bára se zeptala jeho, jestli to tak chce nechat. Řekl, že ano. Mně se nepodíval do očí.

„Promiň,“ řekla jsem. „Já jsem zase…“

„Já vím.“

Horší než hádka byla zdvořilost, se kterou jsme večer dokončili. Podával mi nástroje, když jsem na ně nedosáhla. Pomohl mi povolit uzel zástěry. Já se ptala Báry, kdy budou výrobky hotové, a pečlivě si uložila pokyny k vyzvednutí, protože konečně šlo o něco, co jsem mohla udělat správně.

Před dílnou už jen mrholilo. Původně jsme chtěli ještě na skleničku, ale Ondřej řekl, že pojede domů. Nabídla jsem mu cestou alespoň kávu s sebou. Poděkoval a odmítl. U tramvajové zastávky mě krátce objal. V mokrém světle výlohy jsem mu znovu zahlédla na tváři zbytek hlíny a tentokrát jsem na něj nesáhla.

Co jsem si vyzvedla

Druhý den jsem mu napsala. Bez obrázku, bez vtipu o umělcích. Omluvila jsem se, že jsem ho pořád opravovala, a navrhla procházku. Žádné vyrábění, připsala jsem, jenže i to mi po odeslání připadalo jako další pečlivě připravený program na záchranu dojmu.

Odpověděl odpoledne. Děkoval za pozvání, ale na další schůzku už nechtěl. Zprávu jsem si několikrát přečetla. Rozepsala jsem dlouhé vysvětlení, proč jsem se tak chovala, a nakonec mu poslala jen, že rozumím a mrzí mě to.

Za několik týdnů mi z dílny přišla zpráva. Na polici u dveří čekala moje miska, nízká a nakloněná, s důlkem přesně tam, kde jsem ho nezamýšlela. Báře jsem řekla svoje jméno. Při balení misky do papíru se zmínila, že Ondřej si tu svou vyzvedl už ráno.

Doma jsem misku postavila na stůl. Dlouho jsem ji otáčela a hledala stranu, ze které bude vypadat líp. Pak jsem do ní nasypala pistácie. Kvůli skloněnému okraji se nevešly všechny, takže jsem zbytek nechala v sáčku. Sedla jsem si k nim sama. Žádnou další zprávu už jsem Ondřejovi nenapsala.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz