Článek
Ještě před několika měsíci by Hana pozvání na koncert přijala bez přemýšlení. Kolegyně má druhou vstupenku, kapelu obě poslouchají cestou z práce a klub je jen čtyři zastávky tramvají od jejich kanceláře. Teď Hana stojí u kuchyňky s hrnkem v ruce a v hlavě prochází týden. V úterý má Michal školení, v pátek jedou k jeho rodičům. Čtvrtek si nechali pro sebe.
„Nemůžu, už něco máme,“ řekne. Kolegyně se nevyptává, jen nabídne lístek někomu jinému. Právě ta snadnost Hanu zaskočí. Čekala alespoň malé přemlouvání, aby mohla znovu potvrdit, že doma zůstává z dobrého důvodu.
Michalovi večer poví, o co přijde. Ne jako výčitku, spíš jako zprávu o drobné oběti, které by si mohl všimnout. On stojí u dřezu a oplachuje krabičku od oběda. Zeptá se, proč nejde. Hana se na něj podívá tak dlouze, až vypne vodu.
„Protože máme čtvrtek. Pamatuješ?“
Přikývne. Nepoděkuje jí, ale Hana si řekne, že vlastně není za co. Rozhodli se přece společně. Ona chce dítě, on chce dítě. Ještě nedávno jí taková shoda připadala jako něco pevného, o co se můžou opřít, kdykoli je ostatní věci unaví.
Před spaním si v telefonu zkontroluje kalendář. U čtvrtka je jen malé srdce. Když ho tam poprvé vložila, Michal se smál a přidal k němu vykřičník. Teď jí ten obrázek připomíná spíš úkol, který nesmějí odložit. Telefon položí displejem dolů a přisune se k němu. Michal už má zavřené oči. Neví, jestli spí, a nechce se ptát.
Vstupenka pro jednoho
Ve čtvrtek dorazí domů první. V práci si přesunula poslední hovor, cestou koupila lososa a v předsíni se rovnou převlékne z kalhot, které ji celý den tlačí. Chce mít večer bez spěchu. Když pak hledá plech, trochu ji rozčílí, že je ještě v myčce. Takhle neměl začínat.
Michal přichází krátce po šesté. Políbí ji na tvář a položí vedle jejího telefonu přeložený list papíru. Hana zahlédne název klubu, dnešní datum a velký černý kód. Nejdřív ji napadne, že si spletl den.
„Petra ten lístek ještě měla,“ vysvětlí. „Napsal jsem jí. Zaplatil jsem jí ho.“
S Petrou se znají z koncertu, na kterém byli na jaře všichni tři; od té doby si občas posílají odkazy na kapely. Hanu nikdy nenapadlo, že spolu jednou domluví její večer bez ní.
Drží v ruce misku s bramborami. Postaví ji tak prudce, až jedna spadne na podlahu. Michal se pro ni ohne, ale ona už vidí jen vstupenku. Je jedna. Ne dva lístky na nečekaný společný večer, jen jeden, aby měla kam odejít.
„A ty chceš dělat co?“
„Zůstat doma.“ Srovná papír s hranou stolu a potom od něj ruce odtáhne. „Potřebuju, abychom to snažení na nějakou dobu přerušili. Nechci dneska zase čekat, co se ode mě očekává.“
V první chvíli ho skoro neslyší. Vnímá otevřenou myčku, mokrou bramboru v jeho dlani a troubu, která právě oznámí dosaženou teplotu. Večeře pokračuje, jako by se nic nestalo. Hana si přeje, aby se všechno zastavilo, než bude muset odpovědět.
„Takže už dítě nechceš.“
„To jsem neřekl.“
„Ale dneska jsi rozhodl, že ho mít nebudeme.“ Vlastní hlas jí zní ostře a cize. Michal položí bramboru do dřezu. Řekne, že mluví o pauze, ne o celém jejich životě. Jenže Hana v tu chvíli mezi těmi dvěma věcmi nedokáže najít žádný rozdíl.
Dvě porce na stole
Losos je hotový příliš brzy. Hana ho vytáhne, rozdělí na talíře a jeden položí před Michala. On se zeptá, jestli jí má s něčím pomoct. Zavrtí hlavou. Vadí jí ta otázka, jako by byli pořád u obyčejného čtvrtka, ve kterém stačí odnést příbor a všechno je v pořádku.
Jedí proti sobě. Michal si bere malá sousta, Hana rybu jen rozděluje vidličkou. Má chuť mu vyjmenovat všechny večery, kdy byla unavená a nic neřekla. Všechny návštěvy, které zkrátila. Každé ráno, kdy se snažila nevypadat zklamaně. Zarazí ji, jak připravený ten seznam má.
Nakonec řekne jen: „Já přece taky nejsem pořád v náladě.“
„Tak proč to děláme?“ Michal odloží příbor.
Hana zvedne hlavu. „Ty už vážně nevíš proč?“
„Nemyslím dítě.“ Odsune talíř, ale hned ho zase přitáhne. „Myslím takhle. Když ani jeden…“ Nedopoví to. Hana si všimne, že má na manžetě zaschlou skvrnu od kávy. Dívá se na ni, aby se nemusela dívat na něj. Chce mu odpovědět, že přece nemůžou jen čekat na ideální večer. Ta věta jí ale teď zní jinak než dřív.
Vzpomene si na minulý týden. Michal se k ní večer přitulil a ona se nejdřív podívala na hodiny. Tehdy jí řekl, že můžou jen ležet. Považovala to za ústup, který nesmí přijmout, jinak zklame je oba. Teď se jí vybaví, jak rychle potom začal vyprávět něco o kolegovi, aby už nemusel čekat na odpověď.
„Mohl jsi mi to říct normálně. Ne mi kupovat program, abych nepřekážela doma.“
Přikývne. Chvíli nic nevysvětluje. Pak přizná, že lístek koupil i proto, aby nemohl rozhovor zase odložit. Celé odpoledne si představoval, že jí ho dá, ona se zaraduje a zbytek půjde snadněji. Hana se na něj podívá. Opravdu si myslel, že bude ráda? On sklopí oči k talíři. Teď už zřejmě ne.
Její budoucnost v jeho větě
Hana se opře do židle. V jejich bytě není nic připraveného pro dítě a dosud jí to připadalo rozumné. Přesto ho v těch místnostech vídá. Při ukládání nákupu si představuje, co jednou bude kupovat navíc. Ve výtahu zkoumá, jak se sem sousedům vejde kočárek. Michal o většině těch představ neví. Ona je ale počítá mezi to, co spolu mají.
„Bojím se, že ty si odpočineš,“ řekne. „A pak zjistíš, že už se k tomu nechceš vracet. A já tady zůstanu čekat, až se rozhodneš.“
Michal se nadechne, jako by ji chtěl rychle ujistit. Pak si rukou přejede přes ústa. „Nevím, co budu chtít za pár měsíců. Teď dítě pořád chci. Ale nechci ti říkat ano jen proto, abychom dojedli v klidu.“
Tohle je mnohem horší odpověď, než jakou by si přála. Zároveň mu ji věří. Hana se dívá do talíře a poprvé ji napadne, jak často od něj v poslední době potřebuje právě takové rychlé ano. Ne proto, že by neposlouchala. Jen už má strach slyšet cokoli jiného.
Michal přizná, že cestou domů občas zpomalí. Sedí pak chvíli v zaparkovaném autě a prohlíží nesmysly v telefonu. Nechce přijít nahoru a hned poznat, jestli je dnes večer důležitý. Říká to s takovým studem, až má Hana potřebu ho bránit sama před sebou. Místo toho řekne, že ona zase schválně protahuje sprchu.
„Někdy se mi odtamtud nechce. Vím, že čekáš. A bojím se, že když vylezu, budu muset chtít.“
Michal zavře oči. Hana čeká, jestli ji chytí za ruku, ale neudělá to. Je ráda. Kdyby ji teď začal hladit, nejspíš by se rozplakala a rozhovor by skončil utěšováním. Potřebuje, aby ta nepříjemná věta chvíli zůstala mezi nimi, aniž by ji jeden z nich napravil.
Za dveřmi není rozhodnuto
Z kuchyně je vidět na hodiny nad předsíní. Do začátku koncertu zbývá necelá hodina. Hana vstane a přikryje nedojedené talíře. Michal se zeptá, jestli chce být sama. Odpoví, že neví. Už to nezní jako výčitka. Víc ze sebe teď nedostane.
V ložnici vytáhne černé tričko, které měla naposledy v létě. Při převlékání ji přepadne vztek. Michal zůstane v teple, zatímco ona se bude tlačit v tramvaji a předstírat před Petrou dobrou náladu. Pak si uvědomí, že chce tu kapelu slyšet. Chtěla ji slyšet už v úterý, ještě než z toho vznikl problém mezi nimi.
V předsíni si vezme papírovou vstupenku. Mohla by si ji nechat poslat do telefonu, ale nechce teď znovu začínat rozhovor. Michal stojí u kuchyňské linky. Když se zeptá, zda má čekat, odpoví mu: „Kvůli koncertu ne. Ostatní dneska nedořešíme.“ Přijme to bez další otázky.
Petra na ni před klubem mává. „Tak jsi tady! Jsem ráda.“ Hana jí řekne, že je ráda, že byl lístek ještě volný. Nic víc ze sebe zatím nedostane. Uvnitř si sundá kabát a chvíli ho neobratně drží před sebou, než najde šatnu.
První tři písničky skoro nevnímá. Sleduje zpěvačku a přemýšlí, jestli je doma ticho, nebo si Michal pustil televizi. Pak zazní skladba, kterou zná zpaměti, a Petra do ní lehce strčí ramenem. Hana se přidá k refrénu. Při druhém opakování už nezpívá jen proto, aby si kolegyně nedělala starosti.
Venku po koncertě zůstane stát v rozepnutém kabátě. Má zpocená záda a bolí ji chodidla. Není jí dobře ani lehce, ale nechce ten večer vzít zpátky. Michalovi napíše, že pojede noční tramvají. Odpoví, že nechal na lince polévku. Hana si zprávu přečte dvakrát. Potom telefon schová.
Tři měsíce bez příslibu
V pátek o věci téměř nemluví. U Michalových rodičů sedí vedle sebe, podávají si mísu s bramborami a odpovídají na otázky o práci. Hana má chvílemi pocit, že všichni musejí něco poznat. Cestou zpátky Michal nabídne, že návštěvu příště zruší. Ona zavrtí hlavou. Nechce, aby teď rušili úplně všechno.
V sobotu po snídani ho požádá, ať si sedne zpátky. Má připravenou otázku, kterou se bála položit i sama sobě. Co přesně by pauza znamenala? Nechce se tři měsíce tvářit, že o ničem nevědí, a přitom každý večer odhadovat, jestli ten druhý dodržuje nějakou nevyslovenou dohodu.
Domlouvají se pomalu. Do poloviny února se nebudou cíleně snažit o dítě. Proberou i praktické věci, aby si každý pod přerušením nepředstavoval něco jiného. Hana několikrát vstane od stolu a zase si sedne. Když Michal řekne „pak uvidíme“, požádá ho, aby tu větu nepoužíval. Zní jí jako odklad na neurčito.
Nakonec vyberou konkrétní únorovou sobotu, kdy si znovu sednou. Hana chce, aby si oba pamatovali, že se k tématu mají vrátit, i kdyby se do té doby cítili lépe. Michal souhlasí. Nedokáže jí však slíbit výsledek a ona po něm ten slib podruhé nežádá. Právě to ji stojí nejvíc sil.
Potom otevře kalendář a smaže srdce u příštího čtvrtka. Palec nad displejem chvíli zůstane. Je jí líto i té směšné malé značky, kterou už poslední týdny nesnášela. Michal ji nesleduje; sklízí hrnky a jeden mu při tom hlasitě cinkne o druhý.
„Můžeme se ve čtvrtek normálně najíst doma,“ řekne Hana. Nechce, aby teď museli každý volný večer někam utíkat. Michal se zeptá, na co bude mít chuť. Ještě neví. Dohodnou se, že tentokrát něco koupí cestou.
Po obědě Hana usne na pohovce. Když se probudí, Michal sedí na druhém konci a čte. Její nohy leží vedle jeho stehna, ne na něm. Chvíli váhá, potom jednu natáhne a dotkne se ho chodidlem. Michal jí přes ponožku stiskne kotník a vrátí se ke knize. Hana zůstane ležet.





