Článek
Ještě před odchodem do školy mu Tereza nasypala krmení a upravila papírovou cedulku na domečku. Bydlel v něm Piškot, nejspolehlivější člen její momentálně dost nespolehlivé party. Tak o něm poslední týden mluvila. Bylo jí dvanáct a holky, se kterými sedávala o přestávkách, si založily skupinu bez ní.
Kolem deváté jsem šla do jejího pokoje otevřít okno. Piškot ležel vedle kolečka. Chvíli jsem na něj mluvila a pak se ho opatrně dotkla. Když jsem si byla jistá, zůstala jsem sedět na kraji postele s dlaněmi mezi koleny. Večer přede mnou Tereza zase plakala kvůli škole. Viděla jsem ji, jak se vrátí, hodí batoh pod stůl a půjde rovnou ke kleci. Tu představu jsem nedokázala snést.
Napadlo mě něco, co mi v tu chvíli připadalo skoro laskavé.
Zabalila jsem Piškota do utěrky, vložila ho do krabičky od dětských bot a odnesla na balkon. Potom jsem na telefonu našla otevírací dobu zverimexu. V obchodě jsem ukázala fotografii z minulého měsíce, na které Tereza držela Piškota před hrudníkem. Prstem jsem si zvětšovala jen zvíře. Prodavačka mi žádného stejného slíbit nemohla, ale jeden mi připadal podobný. Světlý kožíšek, tmavá záda. V přepravní krabičce se ani na chvíli nezastavil.
Doma jsem ho pustila do připravené klece a obal schovala dospod koše. Nechtěl do domečku. Pobíhal kolem něj, lezl na střechu a zkoušel se protáhnout za napáječku. Seděla jsem u pracovního notebooku, poslouchala šustění a přesvědčovala se, že se do půl třetí uklidní. Přitom jsem pořád kontrolovala čas. Z práce jsem toho dne měla hotové sotva něco, ale zvláštně jsem si připadala jako matka, která konečně aspoň jednu věc zařídila.
Tereza přišla s mokrými rukávy od listopadového mrholení. Batoh nechala v předsíni a zamířila ke kleci. Čekala jsem v kuchyni u konvice, abych tam náhodou nestála moc nápadně. Slyšela jsem odklopení víka, šustění podestýlky a potom ticho. Když jsem vešla, držela v ruce domeček. Nový křeček se krčil za miskou.
Tereza ho chvíli pozorovala. Pak mi oznámila, že tohle není Piškot.
Začala jsem vysvětlovat, že se jí to možná jen zdá. Místo abych přestala, pokračovala jsem, že má rozčepýřenou srst. Tereza položila domeček na stůl a ukázala mi místo pod zvířecím okem. Piškot tam měl bílou skvrnku. Tenhle ji neměl. A Piškot by už dávno zalezl dovnitř, kdyby mu někdo takhle sahal na bydlení.
Nečekala na další odpověď. Zavřela klec a klekla si k posteli. Myslela si, že jsem Piškota při čištění pustila a teď se bojím přiznat, že utekl. Zvedala přehoz, vytahovala krabici s výtvarnými potřebami a volala na něj tím tichým hlasem, který používala jen u klece. Dívala jsem se na její ponožky vykukující zpod postele a cítila, jak mi hoří obličej.
Musela jsem ji zastavit dřív, než odtáhne komodu.
Řekla jsem jí, že neutekl. Pak i to ostatní, bez dalšího vysvětlování o srsti a čištění. Tereza vylezla zpod postele, ale nevstala. Chtěla vědět, kde je. Došla jsem na balkon pro krabičku a přinesla ji oběma rukama, jako bych ji teď najednou mohla nést ohleduplněji než ráno. Položila jsem ji na zem před Terezu. Otevřela víko jen kousek a zase ho přiklopila.
Pokoušela jsem se jí říct, proč jsem to udělala. Že už má teď všeho dost a já nechtěla, aby ji čekalo ještě tohle. Zarazila mě otázkou, jak dlouho jsem si myslela, že si nevšimne. Neměla jsem odpověď. Omluvila jsem se jí za to, že jsem jí lhala. Nabídla jsem, že Piškota večer spolu pohřbíme u záhonu na naší zahrádce. Odmítla. Krabičku si vzala na klín a požádala mě, ať odejdu. Tentokrát jsem udělala přesně to, co chtěla.
Večeři jsme měly na stole, ale ani jedna jsme se do ní nepustily. Z pokoje se občas ozvalo hrabání nového křečka. Když jsem Tereze připomněla, že se o něj zatím musíme postarat, kývla a šla zkontrolovat vodu. Jméno mu dát nechtěla. Nechala jsem tu otázku být, stejně jako talíř před ní.
Venku už byla tma, když přišla do kuchyně v bundě. V jedné ruce měla krabičku, v druhé zahradní lopatku. Potřebovala, abych jí na záhon posvítila. Sáhla jsem po telefonu a následovala ji. U plotu mi ukázala, kam mám namířit světlo. Když se před něj dostal můj stín, posunula mi zápěstí stranou.
Klekla si do mokré trávy a začala hloubit jamku. Potom do ní položila krabičku a přehrnula přes ni zeminu. Volnou rukou si stáhla rukáv přes prsty a otřela si tvář. Telefon jsem držela oběma rukama, aby se světlo nechvělo, dokud neodložila lopatku.





