Článek
Bylo ráno 10. prosince 1185 a v klášteře v Dolních Kounicích přerušili modlitby. Od jihu a jihozápadu, přes zmrzlá pole, k nim vítr nesl zvuk, který nešlo zaměnit s ničím jiným: řinčení železa, ržání koní a křik tisíců mužů. Kronikář Jarloch, opat milevského kláštera, později zapsal, že vřavu bylo slyšet na velkou vzdálenost. Aby byl bojový ryk slyšet až k Dolním Kounicím, musela se u vesničky Loděnice na staré kupecké stezce mezi Brnem a Znojmem odehrávat jatka.
Odehrávala. A v klášteře museli tušit i to nejhorší: na obou stranách toho pole umírali lidé jedné země, jednoho jazyka a jednoho panovnického rodu. České přemyslovské vojsko proti moravskému přemyslovskému vojsku. Poprvé a naposledy v dějinách v takové krvavé podobě.
Stát, který požíral sám sebe
Aby bylo jasno, kdo za to mohl: úplně všichni. Přemyslovský stát si na konci 12. století sám podřezával větev zákonem knížete Břetislava, takzvaným seniorátem, podle kterého měl na pražský stolec usedat vždy nejstarší žijící Přemyslovec. Na papíře moudré, v praxi recept na permanentní občanskou válku.
Rod se větvil, bratranci si počítali roky, a kdo nechtěl čekat, pomohl si sám. Přemyslovci se navzájem vraždili, oslepovali, kastrovali a zavírali do klášterů s takovou pravidelností, že to sousedy přestalo šokovat.
Největší radost z toho měl muž, který českému chaosu přihlížel z říšského trůnu: císař Fridrich Barbarossa. Každý spor mezi Přemyslovci byl pro něj příležitost zahrát si roli rozhodčího a utáhnout smyčku. A sporů bylo. Na pražském stolci seděl od roku 1178 kníže Bedřich, panovník, kterého prameny svorně popisují jako neschopného a neoblíbeného. Na Moravě mu mezitím rostl soupeř z vedlejší, znojemské větve rodu: ambiciózní a schopný Konrád Ota.
V roce 1182 došlo českým velmožům s Bedřichem trpělivost, vzbouřili se a na trůn si pozvali právě Konráda. Sesazený kníže utekl žalovat k císaři. A Barbarossa podle kronikáře předvedl lekci mocenského divadla, která nemá v českých dějinách obdoby: pozval si znesvářené strany do Řezna a české předáky nechal uvést do sálu vyzdobeného popravčími sekyrami. Žádná slova, žádné výhrůžky. Jen sekyry podél stěn. Čeští páni se podle kronikáře vrhli císaři k nohám, prosili o milost a pokorně přijali Bedřicha zpátky za knížete.
Jenže Barbarossa si nechal zaplatit způsobem, který byl horší než jakákoli poprava: rozťal český stát vedví. Bedřichovi vrátil Čechy, ale Moravu udělil Konrádovi jako markrabství podléhající přímo říši. Vliv Prahy nově končil na česko-moravském pomezí. Po generacích společných dějin se stát Přemyslovců fakticky rozpadl na dva kusy a oba visely na vůli cizího panovníka. Přesně tak to císař chtěl.
Trestná výprava
Bedřich ztrátu Moravy nikdy nestrávil. V létě 1185, když byl Barbarossa zaneprázdněn tažením v Itálii a nemohl zasáhnout, udeřil. Sám se ovšem do sedla nehrnul, velení svěřil svému mladšímu bratrovi. Jmenoval se Přemysl a svět ho jednou pozná jako Přemysla Otakara I., prvního dědičného českého krále. Zatím to byl mladý muž, který si na Moravě odbýval krvavou školu vládnutí.
První tažení bylo čistě plenivé: česká vojska vpadla na Znojemsko a Bítovsko, pálila a plenila vesnice, a protože se jim nikdo nepostavil, v klidu odtáhla domů. Ta strategie měla jediný cíl — zničit Konrádovi hospodářskou základnu a ukázat Moravě, co stojí neposlušnost vůči Praze. Platili za to sedláci, kterým hořely střechy nad hlavou kvůli sporu dvou bratranců z druhého kolena.
V prosinci poslal Bedřich bratra na Moravu podruhé, s ještě větším vojskem. Jenže tentokrát Konrád nečekal se založenýma rukama. Sbíral síly na Moravě i za hranicemi, získal posily z německých zemí a postavil se Čechům do cesty na staré zemské stezce u Loděnic, v rovinatých polích na Pohořelicku. Přemysl táhl od Ivančic, od údolí řeky Jihlavy. Uhnout nešlo. 10. prosince 1185 se v mrazivém ránu obě armády srazily.
O průběhu bitvy víme málo, ale to málo stačí, aby mrazilo. Byla dlouhá. Byla nerozhodná. A byla nepředstavitelně krutá — vedle těžké jízdy, elitních bojovníků v drátěných košilích, se v polích řezala i pěchota, lučištníci a kopiníci, jak dokládají zbraně, které se na bojišti nacházely ještě o staletí později.
Nešlo o rytířský turnaj, ale o hodiny vzájemného ubíjení mužů, kteří mluvili stejnou řečí a klidně mohli být příbuzní. Vladařské družiny se tehdy nestavěly podle národnosti, ale podle věrnosti pánovi, takže na obou stranách umírali Češi, Moravané i Němci promíchaní dohromady.
Kronikář Jarloch zachytil útržky. Pod velmožem Jiřím z Milevska, zakladatelem Jarlochova kláštera, padl v největší řeži kůň, a kdyby ho dva jeho spolubojovníci, Mstoň a Ploužin, nevyvlekli z mely, zůstal by tam. Jeho číšník Jura zraněním podlehl. Na moravské straně vyvázl Vilém z Pulína. Liščí kožich, který nosil přes krunýř, měl podle kronikáře rozsekaný na víc než tisíc děr. Zbývá domyslet, jak vypadali ti, kteří nepřežili.
Pozdější kronikář Václav Hájek z Libočan psal až o čtyřech tisících padlých. To číslo je skoro jistě nadsazené, renesanční letopisci rádi přeháněli, ale archeologie potvrdila to podstatné: podle nálezů byli mrtví po bitvě ukládáni do vykopaných jam po desítkách těl a zasypáváni hlínou a kamením. Žádné pohřby, žádná jména. Jen jámy v poli.
Vítězství, které vypadalo jako porážka
České vojsko nakonec moravské síly zlomilo a ovládlo bojiště. Jenže bylo to vítězství, kterému říkáme Pyrrhovo: Přemyslovo vojsko bylo tak vyčerpané a posekané, že se vzdalo jakéhokoli dalšího tažení a v žalostném stavu se odplazilo zpátky do Čech. Konrád ustoupil, ale Znojemsko uhájil. Obě strany krvácely tak, že jim došel apetit na pokračování.
A právě to vyčerpání paradoxně zachránilo stát. Následujícího roku, 1186, se Bedřich s Konrádem sešli v Kníně a uzavřeli narovnání, na které se nejspíš čekalo od začátku: Konrád uznal Bedřicha za knížete a stal se jeho leníkem s titulem moravského markraběte, výměnou za příslib, že po Bedřichově smrti usedne na pražský stolec on.
Morava se vrátila pod jednu střechu s Čechami a císař přišel o svou páku. Konrád slib dodržel — v roce 1189 skutečně usedl v Praze jako kníže Konrád II. Ota. Vládl jen dva roky, zemřel na mor u Neapole během říšského tažení do Itálie. Byl posledním mužem znojemské větve Přemyslovců.
Markrabství, které z celé krize vzešlo, se ukázalo být trvanlivější než všichni jeho aktéři: Moravské markrabství přežilo Přemyslovce, Lucemburky, Jagellonce i Habsburky a zaniklo až s monarchií v roce 1918. A bitva sama zůstala v českých dějinách unikátem, na který můžeme být svým zvláštním způsobem hrdí: Češi a Moravané proti sobě po 10. prosinci 1185 už nikdy nepozvedli zbraň v tak velkém a krvavém střetu.
Zdroje:
