Článek
Karel vypil skoro celou sklenici. „Nic.“ „Tak proč piješ, jako bys přešel Saharu?“
Položil na stůl papír. „Nesmím řídit.“ Věra si utřela ruce.
„Jak nesmíš?“ „Normálně.“ „Na jak dlouho?“
„Dokud se nevyřeší neurologie.“ „Co neurologie?“ Karel si sundal bundu.
Teprve potom jí řekl, že měl dvakrát závrať. Jednou ráno v koupelně. Podruhé v autě, když stál na červené.
„V autě?“ „Stál jsem.“ „A tos mi neřekl.“
„Co bys s tím dělala?“ Věra se na něj dívala. V jejich manželství byla tahle věta častá.
Ne v hádkách. V běžném provozu. Co bys s tím dělala.
Většinou znamenala: problém zatím neměl praktické řešení, proto nemělo cenu o něm mluvit. „Takže máš odevzdat řidičák?“ „Nemusím ho fyzicky odevzdat. Jen nesmím řídit.“
„Dobře.“ „Co je dobře?“ „Nic.“
Věra se znovu obrátila ke kuřeti. Karel chvíli stál. „Na neurologii mě budeš muset odvézt.“
Věra vytáhla další kost. „Jasně.“ Pak oba zůstali na několik vteřin zticha.
„Ty?“ zeptal se Karel. Věra se otočila. „Ne, paní ze třetího.“
Řidičák měla od listopadu 1982. Na fotografii v tehdejším dokladu měla tmavé vlasy zastřižené pod ušima a halenku s malým krajkovým límcem. Autoškola stála osm set korun.
Zaplatil ji její otec s podmínkou, že Věra nebude čekat, až ji někdo bude celý život vozit. „Ženská musí umět řídit.“ Její matka řídit neuměla.
Otec to považoval za chybu, kterou způsobil sám. „Já ji všude tahal, a pak už se jí nechtělo učit.“ Věra tehdy jeho větu sotva poslouchala.
Ve dvaceti letech si člověk nedokáže představit dobu, kdy už se mu nebude chtít něco učit. Praktickou zkoušku udělala napodruhé. Instruktor tvrdil, že při prvním pokusu nedala přednost autobusu.
Věra dodnes tvrdila, že autobus byl ještě daleko. První dva roky řídila docela často. Otcovu oranžovou škodovku.
Pak Karlova žigulíka. Jednou jeli v zimě z Jeseníků a skoro polovinu cesty řídila ona, protože Karel pil večer předtím s kamarády a nebylo mu dobře. „Ty ses bála?“ zeptala se jí o mnoho let později Monika, když tu historku slyšela.
Věra odpověděla: „Čeho?“ Tehdy si opravdu nevzpomínala, že by se bála.
„Můžeš si dát kondiční jízdy,“ řekla Monika. Seděli v neděli u oběda. Děti byly v obýváku a hrály na tabletu.
„Já umím řídit,“ řekla Věra. Monika se usmála. „Mami.“
„Co?“ „Kdy jsi řídila naposledy?“ „To je jedno.“
„Není.“ Karel si nabral brambory. „Devadesát jedna.“
Věra se na něj podívala. „To určitě ne.“ „Jeli jsme od vašich.“
„Já řídila ještě potom.“ „Kdy?“ Věra přemýšlela.
Nevěděla. „Měla jsi zelenou feldu?“ zeptala se Monika. „Ano.“
„Tak to jsem tě nikdy za volantem neviděla.“ „Protože táta řídil.“ Karel nic neřekl.
Monika se podívala z jednoho na druhého. „Tak si ty jízdy dej.“ „Dám.“
Věra to řekla především proto, že všichni v místnosti zjevně čekali, že je nedá.
Kondiční instruktor se jmenoval Radek a mohl být mladší než jejich syn. Měl vousy, sportovní hodinky a trpělivost člověka, který je placený za to, aby nekomentoval cizí chyby podrážděně. První hodinu strávili na parkovišti.
„Spojka je pořád na stejném místě,“ řekla Věra. „V zásadě ano.“ Zhasl jí motor.
Podruhé také. „V zásadě,“ řekla. Radek se zasmál.
Po půlhodině vyjeli do provozu. Věra si všimla, že čeká na jeho kritiku ještě dřív, než udělá chybu. „Teď doleva,“ řekl.
Odbočila. „Dobrý.“ To bylo všechno.
Žádné: Moc pozdě. Moc brzo.
Takhle ne. Když vystoupila, měla zpocené dlaně. Zároveň chtěla okamžitě jet znovu.
Karlovi o tom neřekla. Ne schválně. Prostě se nezeptal.
Večer se jí zeptal, jestli objednala servis kotle. „Ano.“ „A kdy přijedou?“
„Ve středu.“ „Dopoledne?“ „Mezi osmi a dvanácti.“
„To je teda čas.“ „Mám home office.“ „Dobře.“
Potom jí řekl, že volal elektrikáři kvůli zásuvce na terase. Věra nevěděla, že se zásuvkou něco je. „Co jí je?“
„Jiskří.“ „Od kdy?“ „Chvíli.“
„A tos mi neřekl.“ Karel se na ni podíval. „Co bys s tím dělala?“
Věra se začala smát. „Co?“ „Nic.“
Za čtyřicet jedna let manželství si rozdělili věci tak dokonale, že mnoho z nich už ani nevypadalo jako práce. Karel se staral o auto. O pojistky.
O servis kotle, i když Věra většinou domlouvala termín. O sekačku. O výběr spotřebičů.
O benzín. Věra se starala o banku. O narozeniny.
O lékaře. O dárky. O většinu kontaktů s dětmi.
O dovolenou kromě trasy. Karel vždycky věděl, kudy se pojede. Věra věděla, kde budou spát.
Když jednou před lety zapomněla prodloužit Karlovi cestovní pojištění, byl překvapený skoro stejně, jako kdyby zjistil, že mu přestala platit gravitace. „Ty jsi to neudělala?“ „Zapomněla.“
„Ty?“ Nebylo v tom obvinění. Spíš úžas.
Podobný úžas měl teď v očích, když začala mluvit o řízení.
Po druhé kondiční jízdě přijela domů a Karel stál před domem. „Kde jsi byla?“ „V autoškole.“
„Jaký autoškole?“ „Na kondiční jízdě.“ Karel se podíval na auto s nápisem AUTOŠKOLA RYCHTÁŘ.
Radek mu zamával. Karel nezamával zpátky. „Proč jsi mi to neřekla?“
„Nevím.“ „Já bych ti někoho našel.“ Věra se zastavila u branky.
„Proč?“ „Tady toho neznáme.“ „Nemusíme ho znát.“
„Já jen, že jsem mohl zjistit, jestli je dobrej.“ Věra se usmála. „Je dobrej.“
„Jak to víš?“ „Protože mě učí řídit.“ „Tak to je jeho práce.“
„No.“ Karel zjevně cítil, že rozhovor nejde směrem, který mu vyhovuje. „A co jste dělali?“
„Jezdili.“ „Kde?“ Věra mu popsala trasu.
„Tam je blbá křižovatka u Tesca.“ „Projela jsem ji.“ „V jakým pruhu?“
„Karle.“ „Já se jen ptám.“ „V tom správným.“
Při třetí jízdě jí Radek řekl: „Vy jste jezdila normálně.“ „Před sto lety.“
„Ale uměla jste.“ Věra se rozjela do kopce bez problémů. „Muž říkal, že neumím.“
„Muž je instruktor?“ „Ne.“ „Tak to bych nechal být.“
Věra se zasmála. Radek se na ni nepodíval. „Co?“
„Nic.“ „Já něco řekl?“ „Ne.“
Právě proto jí to připadalo směšné.
První cestu vlastním autem naplánovala na úterý. Nebyl žádný důvod čekat do úterý. Jen chtěla, aby Karel byl na rehabilitaci.
V pondělí večer ale pocítila stud. Bylo absurdní, aby v pětašedesáti tajně čekala, až manžel odejde z domu, aby mohla řídit auto, které z poloviny patřilo jí. Ráno proto řekla:
„Zítra pojedu do obchodu autem.“ Karel namazal chleba máslem. „Tak jo.“
Čekala něco dalšího. Nic. „Sama.“
„Vždyť já mám rehabilitaci.“ „I kdybys ji neměl.“ Karel se na ni podíval.
„Co dneska máš?“ „Nic.“
Nakonec jel s ní. Rehabilitaci zrušili. „Nemusíš jet,“ řekla.
„Potřebuju léky.“ „Můžu ti je vyzvednout.“ „Stejně se projedu.“
Věra nic neřekla. Sedl si vedle ní. Prvních několik minut bylo ticho.
Pak: „Nesedíš moc blízko?“ „Ne.“
„Měla bys mít trochu větší odstup od volantu.“ Věra pokračovala. „Tady je třicet.“
„Vidím.“ „Jen říkám.“ Na kruhovém objezdu:
„Teď můžeš.“ „Vidím.“ „Tak jeď.“
Věra se rozjela. „Musíš trochu svižnějc.“ U dalšího kruhového objezdu projela bez jeho pomoci.
„Blinkr.“ Měla ho zapnutý. „Mám.“
„Dobře.“ Před obchodem našla volné místo. Začala couvat.
„Tady bych jel radši čumákem.“ Věra zabrzdila. „Proč?“
„Je to jednodušší.“ „Já chci couvat.“ „Tak si couvej.“
Couvla. Byla nakřivo. Karel se podíval na čáru.
Věra také. „Já to srovnám.“ „Nic neříkám.“
„Vidím.“ Vyjela. Znovu zacouvala.
Tentokrát přesně. Vypnula motor. „Tak.“
Karel otevřel dveře. „Dobrý.“ Věra se na něj podívala.
„Co?“ „Říkám dobrý.“ „Díky.“
„Já jsem přece neříkal, že to neumíš.“ Věra začala smát. Karel nechápal proč.
Monika chtěla, aby jí rodiče pohlídali děti v sobotu. „Přivezu je.“ „Já si pro ně dojedu,“ řekla Věra.
„Ty?“ „Ano, já.“ Monika rychle změnila tón.
„Super.“ „Nemusíš tak opatrně.“ „Jak opatrně?“
„Jako bych se hlásila na olympiádu.“ Karel seděl vedle a četl noviny. „A sedačky?“ zeptal se.
„Jaký sedačky?“ „Pro děti.“ „Adam už sedačku nepotřebuje.“
„Podsedák.“ „Mají je u Moniky.“ „A budeš vědět, jak je připnout?“
Věra zavřela oči. „Vychovala jsem dvě děti.“ „To ještě nebyly ISOFIXy.“
Monika se v telefonu začala smát. Věra zavěsila. „Ty mě jednou zabiješ.“
Karel obrátil stránku. „Já jen nechci, aby sis něco neuvědomila.“ „To je celý problém.“
„Co?“ „Že předpokládáš, že co mi neřekneš ty, to mě nenapadne.“ Karel položil noviny.
„To si nemyslím.“ „Myslíš.“ „Tak proč bych si tě vzal?“
Byla to tak zvláštní odpověď, že Věra chvíli nevěděla, co dělat. Pak se rozesmála. Karel také.
V sobotu vezla vnoučata. Adam seděl vpředu, protože podle něj už může, i když Monika tvrdila, že vzadu bude bezpečnější. Eliška seděla vzadu.
„Babi, ty řídíš dobře,“ řekla asi po deseti minutách. „Díky.“ Adam se podíval z okna.
„Děda líp.“ „Adame,“ řekla Eliška. „Co?“
„To je hnusný.“ „Není. Jen jezdí rychlejc.“ Věra se usmála.
„To je pravda.“ „A zná zkratky.“ „Taky.“
Adam chvíli mlčel. „Ale ty míň nadáváš.“ „Tak vidíš.“
Karel začal jezdit autobusem. Neochotně. První týden se dvakrát spletl.
Jednou vystoupil o zastávku později. Věra se tomu smála. „Ty se směj.“
„Já myslela, že vždycky víš, kudy.“ „Autobus není auto.“ „To jsem nevěděla.“
Za měsíc znal jízdní řády lépe než ona. Začal chodit pěšky do centra. Zhubl tři kila.
„Vidíš,“ řekla Monika. „Aspoň něco dobrýho.“ Karel odpověděl: „Já jsem nepotřeboval zhubnout.“
Potřeboval. Nikdo mu to neřekl.
Věra mezitím začala jezdit za svojí sestrou do Znojma. Dřív se vídaly většinou u nich doma nebo sestra přijela vlakem. „Ty ses nějak rozjela,“ řekla jí sestra.
Seděly na zahradě. „Musím.“ „Nemusíš sem jezdit.“
„Já vím.“ Věra si uvědomila, že právě proto přijela. Nemusela.
S Karlem byli zvyklí dělat většinu věcí spolu. Ne proto, že by byli jeden z těch manželských párů, kteří bez sebe nejdou ani do lékárny. Karel měl svoje známé.
Věra svoje. Ale společný život vytvářel neustálé drobné společné přesuny. Nákup.
Chalupa. Hřbitov. Návštěva dětí.
Lékař. Zahradnictví. Auto z těchto přesunů dělalo něco, co patřilo Karlovi.
Ne plán výletu. Ne smysl návštěvy. Jen cestu.
Věra si dřív nevšimla, jak moc cestování mění samotná skutečnost, že sedí vlevo. Když řídila ona, Karel se jí ptal: „Kdy chceš jet?“
Dřív oznamoval: „Vyjedeme v devět.“ Věra většinou souhlasila.
Rozdíl byl tak malý, že by se jí v minulosti zdálo směšné o něm přemýšlet. Teď ho slyšela pokaždé.
Na chalupu jeli v dubnu. Věra řídila. „Pojedeme přes Svitavy,“ řekl Karel.
„Navigace dává jinou cestu.“ „Tam bývá provoz.“ „Teď ne.“
„Jak víš?“ „Je to zelený.“ Karel se podíval na displej.
„Ty navigace neví všechno.“ „A ty ano.“ „To jsem neřekl.“
Věra pokračovala podle navigace. Za půl hodiny stáli v koloně. Před nimi blikala světla kamionů.
Karel mlčel. Věra vydržela dvě minuty. „Tak to řekni.“
„Co?“ „Že jsi to říkal.“ „Já to říkal.“
„No.“ „Ale nic dalšího neříkám.“ Věra se začala smát.
„To je velkorysý.“ „Mohl jsem říct víc.“ „To vím.“
Po chvíli se smál také.
Na chalupě nešla voda. Karel otevřel šachtu. „Praskla hadice.“
„Tak koupíme novou.“ „Musíme do železářství.“ Věra měla klíče v kapse.
„Pojedeme.“ Karel se převlékl. Cestou jí vysvětloval, kudy.
Jen kudy. Ani jednou neřekl, jak má řadit. Věra si toho všimla kolem třetí odbočky.
Večer řekla: „Dneska jsi byl hodnej.“ Karel se zarazil.
„Za co?“ „Nic.“ „Tak proč to říkáš?“
„Jen tak.“ „To zní podezřele.“
Když byly děti malé, Věra řízení několikrát zkusila. Na to si začala vzpomínat až teď. Jednou na dovolené v Jugoslávii.
Karel byl unavený. Předal jí volant. Věra řídila asi třicet kilometrů.
Děti vzadu křičely. Karel jí řekl třikrát, ať jede víc vlevo. Jednou, ať nepodřazuje.
Potom: „Nechceš, abych to vzal?“ Věra odpověděla:
„Jo.“ Byla ráda. Tohle nebyl příběh, v němž jí muž vytrhl volant z rukou.
Ona mu ho dala. Na jiné dovolené v Rakousku jí ho dokonce nabídl. „Nechceš chvíli?“
„Ne.“ „Měla bys jezdit.“ „Proč? Tobě to jde.“
„Abys to nezapomněla.“ „Nezapomenu.“ Karel tehdy možná měl pravdu.
Ta vzpomínka jí nevyhovovala. Přesto tam byla.
Jiná vzpomínka jí naopak vyhovovala až příliš. Bylo jí asi třicet pět. Měli zelenou felicii.
Karel byl nemocný a Věra musela odvézt Moniku k lékaři. Při couvání na parkovišti jí auto chcíplo. Muž za ní zatroubil.
Monika se rozplakala. Věra nastartovala. Doma o tom vyprávěla Karlovi.
„Ty se vždycky necháš rozhodit.“ „On troubil.“ „Tak ať troubí.“
„Tobě se to řekne.“ „Musíš si věřit.“ Potom dodal:
„Ale možná je jednodušší, když budu jezdit já.“ Tu poslední větu si Věra pamatovala dokonale. Nebo si myslela, že dokonale.
Když se ho na ni teď zeptala, Karel řekl: „To jsem nikdy neřekl.“ „Řekl.“
„Proč bych to říkal?“ „Protože sis to myslel.“ „To není důkaz.“
„Já si to pamatuju.“ „Tak si to pamatuješ.“ Věra na něj zírala.
„To je odporná věta.“ „Jaká?“ „Tak si to pamatuješ.“
„Co mám říct, když já si to nepamatuju?“ Věra odešla z kuchyně. Přesto si večer v posteli nebyla úplně jistá.
Možná Karel řekl: Je jednodušší, když teď pojedu já. Možná:
Je jednodušší, když pojedu já. Jedno slovo mohlo po třiceti letech dělat značný rozdíl.
Neurologické vyšetření dopadlo dobře. Závratě pravděpodobně souvisely s kombinací léků a příliš nízkým tlakem. Praktická lékařka léčbu upravila.
„Za měsíc kontrola,“ řekl Karel. „A pak ti vrátí způsobilost.“ „Snad.“
Věra si všimla, že tentokrát neřekl řidičák. Řekl způsobilost. Znělo to, jako kdyby mu někdo dočasně odebral něco většího než možnost řídit auto.
Poslední měsíc byl podrážděnější. Ne na Věru. Na věci.
Na televizi. Na banku. Na člověka, který zaparkoval před jejich domem.
Jednou se pohádal s řidičem autobusu, protože mu zavřel dveře před nosem. „Tak počkáš deset minut.“ „To není princip.“
„Samozřejmě.“ „Co samozřejmě?“ „Nic.“
Večer seděl u televize a usnul. Věra ho přikryla dekou. Přišlo jí líto, že si jeho frustraci začala vykládat jako důkaz, že měla pravdu.
Některé jeho ztráty skutečně nebyly její zisky.
Když mu lékařka povolila znovu řídit, přinesl domů papír v průhledném obalu. „Tak hotovo.“ Věra ho přečetla.
„Gratuluju.“ „Díky.“ Karel položil klíče od auta na stůl.
Oba se na ně podívali. Pak Karel řekl: „Potřebujeme nakoupit.“
„Jo.“ Věra vstala. Karel také.
V předsíni začal obouvat boty. „Kdo pojede?“ zeptala se. Otázka zůstala na okamžik ve vzduchu.
Dřív nikdy neexistovala. Karel se narovnal. „Ty chceš?“
„Ano.“ „Tak jeď.“
První týdny se střídali skoro nápadně. Jako lidé, kteří se právě rozhodli dodržovat nový režim. V pondělí Věra.
V úterý Karel. Na chalupu tam ona, zpátky on. Karel jednou dokonce řekl:
„Dneska jsi ještě nejela.“ Věra se začala smát. „Nemáme tabulku.“
„Tak já jen.“ Časem přestali počítat.
A právě tehdy se to začalo vracet. Karel vyšel jednou z domu první a sedl si za volant. Věra nastoupila vedle.
Nevšimla si toho, dokud neodjeli. Příště znovu. Pak byl u auta blíž on.
Pak měl klíče v kapse. Během dvou týdnů řídil skoro pokaždé. Věra nic neřekla.
Nebyla si jistá, zda se zlobí na něj, nebo na sebe. Bylo tak pohodlné vrátit se na pravé sedadlo. Mohla odepisovat Monice.
Mohla hledat restauraci. Mohla se dívat do krajiny. Jednou skoro usnula.
Karel řídil a rádio hrálo. Věra si uvědomila, že je jí příjemně. To ji rozčílilo.
„Ty už zase neřídíš,“ řekla Monika. „Řídím.“ „Táta přijel posledně.“
„Tak jednou.“ „I předtím.“ Věra dala do myčky hrnek.
„Proč to řešíš?“ Monika pokrčila rameny. „Ty jsi to řešila.“
„Já ne.“ Monika se usmála. „Dobře.“
Věra ji nesnášela, když používala přesně její vlastní tón.
V červenci jeli na oslavu Karlova bratra. „Já pojedu,“ řekl Karel. „Proč?“
„Ty budeš chtít víno.“ „Nemusím pít.“ „Tak budu pít já?“
Věra se rozesmála. „Klidně.“ Karel si ji prohlédl.
„Ty chceš řídit.“ „Ano.“ „Tak řiď.“
„Nemusíš se tvářit, jako bych ti brala hračku.“ Karel se zastavil. „Já se tak netvářím.“
Věra věděla, že má pravdu. Netvářil se tak. To si do jeho obličeje doplnila sama.
„Dobře.“ Vzala klíče.
Na oslavě Karel vypil dvě sklenky vína. Věra jednu. Potom kávu.
Odjížděli po jedenácté. Byla teplá noc. Karel prvních dvacet minut mluvil o bratrovi.
„On tu střechu neměl dělat takhle.“ „To mu řekni.“ „Řekl jsem.“
„Samozřejmě.“ „On se stejně nezeptá.“ Po chvíli přestal mluvit.
Věra myslela, že se urazil. Pak si všimla, že má zavřené oči. „Karle?“
Neodpověděl. Spal. Věra se podívala zpátky na silnici.
Za celé jejich manželství ho snad nikdy nevezla spícího. Když seděl vedle ní poslední měsíce, sledoval provoz, značky nebo navigaci. Teď měl hlavu sklopenou na stranu.
Ústa lehce otevřená. Vypadal starší než ráno. A také mladší, nějak bezbranněji.
Věra ztlumila rádio. Po několika kilometrech začalo pršet. Zapnula stěrače.
Karel se pohnul, ale neprobudil se. Na kruhovém objezdu odbočila druhým výjezdem. Potom projela vesnicí.
Navigace nabízela hlavní silnici. Věra ji vypnula. Znala kratší cestu.
