Článek
Do důchodu jsem ještě úplně neodešla, ale v práci už mě nepotřebovali každý den.
Po skoro čtyřiceti letech v účtárně jsem přešla na tři dny v týdnu.
Nejdřív jsem byla nadšená.
Ve středu ráno jsem nemusela nikam.
Udělala jsem si kávu, pustila rádio a připadala si jako člověk, který konečně vyzrál nad systémem.
Po několika týdnech už jsem ve středu v devět ráno měla vyprané prádlo, vytřenou kuchyň a chuť někomu zavolat jen proto, abych zjistila, co dělají ostatní lidé.
Manžel chodil do práce dál.
Děti měly svoje rodiny.
Vnoučata mě potřebovala hlavně tehdy, když měly jejich matky něco jiného na programu.
Jednou jsem na internetu narazila na inzerát.
Zámek asi půl hodiny autem od nás hledal průvodce na sezonu.
Historii jsem měla vždycky ráda.
Tedy tu příjemnou historii.
Zámky, obrazy, šaty, rodokmeny.
Války, data a seznamy panovníků jsem ráda nechávala jiným.
Přihlásila jsem se.
Manžel se na mě podíval přes brýle.
„Ty budeš provádět?“
„Ano.“
„Lidi?“
„Ano.“
„Dobrovolně?“
„Budou mi za to platit.“
„Aha. Tak to už chápu.“
Před první směnou jsme dostali text, který jsme se měli naučit.
Měl několik desítek stran.
Po první stránce jsem zjistila, že moje představa o průvodcovství byla naivní.
Nestačilo říct: „Toto je hezký obraz a toto je stará skříň.“
Musela jsem vědět, kdo na obraze je, koho si vzal, kolik měli dětí, která zemřela mladá a komu potom připadl majetek.
Šlechtické rodiny měly jednu zvláštní vlastnost.
Všichni se jmenovali skoro stejně.
Karel.
František.
Josef.
Marie.
Anna.
Po dvou hodinách učení jsem měla pocit, že polovina rodu se jmenovala Karel František Josef a druhá polovina si je navzájem brala.
„Jak to jde?“ zeptal se manžel.
„Výborně. Jestli se mě někdo zeptá, kdo byl čí bratranec, zamknu ho ve sklepení.“
První skupinu jsem dostala v sobotu dopoledne.
Sedmnáct lidí.
Dvě děti.
Jeden kočárek, který musel zůstat dole.
A pán s fotoaparátem, který vypadal, že přijel dokumentovat zámek pro budoucí generace.
Stála jsem před nimi v sukni, bílé halence a s visačkou se jménem.
„Dobrý den, vítám vás…“
V tu chvíli jsem zapomněla první větu.
Úplně.
Text, který jsem se učila týden, zmizel.
Sedmnáct lidí na mě čekalo.
Usmála jsem se.
„Vítám vás na prohlídce. Pokud něco zapomenu, budeme všichni předstírat, že to nebylo důležité.“
Několik lidí se zasmálo.
Mně se vrátila paměť.
Vyrazili jsme.
První místnost jsem zvládla.
Ve druhé se mě jeden pán zeptal na původ parket.
Nevěděla jsem.
„To vám bohužel přesně neřeknu.“
Zatvářil se zklamaně.
Jako bych osobně zatajovala zásadní historickou skutečnost.
Ve třetí místnosti mi dítě sáhlo na židli z devatenáctého století.
„Prosím, na exponáty nesaháme.“
Maminka dítě stáhla.
Za dvě minuty na stejnou židli sáhl její manžel.
Tehdy jsem pochopila, že upozornění pro děti jsou často hlavně pro rodiče.
Po první prohlídce jsem byla zpocená víc než po hodině na rotopedu.
Ale nikdo nezemřel.
Nic se nerozbilo.
A dokonce mi jedna paní při odchodu řekla:
„Bylo to moc hezké.“
To mi udělalo větší radost, než bych čekala.
Postupně jsem si zvykla.
Zjistila jsem, že každá skupina je jiná.
Školní výlety zajímá především, kde jsou toalety a jestli se někde straší.
Dospělí se ptají na cenu dnešního vytápění.
Němci chtějí vědět všechno.
Češi nejčastěji chtějí vědět, jestli se tady něco natáčelo.
A skoro v každé skupině je jeden člověk, který ví o zámku víc než průvodce.
Takového člověka poznáte velmi rychle.
Stojí trochu stranou.
Přikyvuje.
A čeká.
Když jsem jednou řekla, že majitel nechal část zámku přestavět v první polovině devatenáctého století, ozvalo se:
„Spíš ve druhé čtvrtině.“
Otočila jsem se.
Pán v béžové vestě.
Samozřejmě.
„Ano, přesněji ve druhé čtvrtině.“
Spokojeně přikývl.
Po zbytek prohlídky jsem ho měla za zády jako externího auditora.
Nejhorší otázku mi ale položila asi desetiletá holčička.
Stáli jsme v ložnici poslední majitelky.
Vyprávěla jsem, jak se na zámku žilo před více než sto lety.
Holčička zvedla ruku.
„A vy si to pamatujete?“
Ve skupině bylo ticho.
Podívala jsem se na ni.
„Ne.“
„Aha.“
Její tatínek zrudl.
„Promiňte.“
„To je v pořádku.“
Podívala jsem se zpátky na holčičku.
„Jsem starší, ale ne tolik.“
Skupina se rozesmála.
Večer jsem to vyprávěla manželovi.
Smál se asi pět minut.
Mně to tak legrační nepřipadalo.
Druhý den se mě zeptal, jestli si pamatuji Rakousko-Uhersko.
Od té doby mu některé věci nevyprávím.
Měla jsem ale i horší návštěvníky.
Jedna paní si sedla na historickou pohovku.
„Paní, prosím, tam se nesmí sedat.“
Vstala.
„Já myslela, že je to replika.“
„Není.“
„Tak proč to není označené?“
Před pohovkou byla šňůra.
Rozhodla jsem se nepokračovat.
Jiný návštěvník mi oznámil, že vstupné je drahé.
Nevěděla jsem, co se ode mě očekává.
„Bohužel cenu neurčuji.“
„Ale pracujete tady.“
„Ano.“
„Tak jim to řekněte.“
Dodnes nevím komu.
Možná Karlu Františku Josefovi.
Přes všechny podobné zážitky mě práce začala bavit.
Hodně.
Dokonce víc, než jsem čekala.
Doma jsem se přistihla, že si dobrovolně dohledávám informace, které v průvodcovském textu nebyly.
Začala jsem poznávat obrazy.
Zapamatovala jsem si rodinu.
Dokonce i ty Karle.
Když se někdo zeptal na něco, co jsem věděla navíc, měla jsem radost.
Jednou přišla skupina seniorů.
Byli asi o deset let starší než já.
Jedna paní chodila s hůlkou a v každé místnosti hledala židli.
Na konci za mnou přišla.
„Vy to vyprávíte hezky.“
„Děkuji.“
„Je vidět, že vás to baví.“
To mě překvapilo.
V účtárně mi za téměř čtyřicet let nikdo neřekl, že je vidět, jak mě baví tabulka v Excelu.
A pokud ano, pravděpodobně to nemyslel jako pochvalu.
Najednou jsem měla něco svého.
Doma jsem byla manželka.
U dětí máma.
U vnoučat babička.
V práci jsem poslední roky byla hlavně paní, která ví, kam se ukládají staré faktury a jak se opraví objednávka, když kolegyně něco špatně zadá.
Na zámku jsem byla průvodkyně.
Lidé čekali, až začnu mluvit.
Poslouchali mě.
Většinou.
Jednou přijel autobus školáků.
Asi třicet dětí kolem třinácti let.
Kolegové se na mě dívali se soucitem.
„Chceš je?“
„Proč ne?“
Po deseti minutách jsem pochopila proč.
Jeden kluk neustále sahal na kamaráda.
Dvě holky se fotily.
Někdo v zadní řadě jedl bonbon.
Přerušila jsem výklad.
„Tak, děti.“
Ticho nebylo.
„Já mám doma tři vnoučata.“
Několik hlav se otočilo.
„Takže všechny triky znám. Jestli budete zlobit, nezačnu křičet. Začnu vám vyprávět celý rodokmen včetně vedlejších větví.“
Ticho.
Od té chvíle byli téměř vzorní.
Na konci za mnou jeden kluk přišel.
Ten, který předtím nejvíc zlobil.
„Paní průvodkyně?“
„Ano?“
„Bylo to docela dobrý.“
„Děkuji.“
„Jako že jsem se nenudil.“
V jeho věku to byla zřejmě nejvyšší forma uznání.
Schovala jsem si ji.
Sezona postupovala a já začala brát víc směn.
Manžel si stěžoval, že mě přes léto skoro nevidí.
„Celý život jsi chtěl mít doma klid.“
„Ale ne tolik.“
Jednou jsem večer seděla na terase a učila se podrobnosti k nové trase.
Manžel si sedl vedle mě.
„Ty jsi nějak ožila.“
Podívala jsem se na něj.
„Jak ožila?“
„No… pořád něco vyprávíš.“
„To ti vadí?“
„Občas.“
Pak se usmál.
„Ale asi je to dobrý.“
Tentokrát jsem pochopila, co myslí.
Před zámkem jsem měla pocit, že se můj život pomalu zmenšuje.
Méně práce.
Méně povinností.
Děti mě potřebovaly méně.
Člověk celý život sní o tom, že nebude mít tolik povinností.
Pak se to skutečně stane a zjistí, že některé z nich mu vlastně dávaly pocit, že je důležitý.
Na zámku jsem zase měla místo, kde na mě někdo čekal.
I když jen proto, aby zjistil, kde se nachází toaleta.
Minulou neděli jsem vedla poslední prohlídku.
Byla tam rodina s malým chlapcem.
Celou dobu se držel tatínka a skoro nemluvil.
V poslední místnosti zvedl ruku.
„Paní průvodkyně?“
„Ano?“
„Vy tady bydlíte?“
„Ne.“
„Škoda.“
„Proč?“
Rozhlédl se.
„Protože byste nám mohla vyprávět i večer.“
Nevěděla jsem, co na to říct.
Tak jsem se jen usmála.
Po prohlídce jsem zamkla dveře a šla přes nádvoří k autu.
Doma na mě čekal manžel.
„Kolik jsi dnes měla lidí?“
„Sto dvanáct.“
„A poslouchali tě?“
„Někteří.“
„Tak to máš lepší výsledky než doma.“
Možná.
Každopádně se příští rok vracím.
Pokud mě tedy do té doby někdo nepřesvědčí, že si opravdu pamatuji Rakousko-Uhersko.
