Článek
Inzerát jsem našla náhodou. Výtvarná škola v Brně hledala modely pro pravidelné kurzy figurální kresby. Věk prý nerozhodoval, zkušenosti nebyly potřeba a odměna byla na moje poměry docela slušná.
Od té doby, co pracuji jen na částečný úvazek, se mi každá koruna navíc hodí. Nová pračka, zubař, dárky vnoučatům. Člověk zjistí, že důchodový věk není období, kdy přestane potřebovat peníze. Spíš období, kdy má konečně dost času sledovat, za co všechno mizí.
Zavolala jsem.
„A co přesně bych měla dělat?“ zeptala jsem se.
Paní na druhém konci telefonu mi vysvětlila, že stačí stát nebo sedět podle pokynů lektora, několik minut vydržet v jedné poloze a hlavně se moc nehýbat.
To zvládnu, říkala jsem si. Celý život čekám u lékařů, na poště a na manžela před hobbymarketem. Nehýbat se umím.
Teprve na konci hovoru paní dodala:
„Samozřejmě se jedná o akt.“
Následovalo ticho.
„Prosím?“
„O figurální kresbu podle nahého modelu.“
Podívala jsem se automaticky na svoje břicho, jako by mohlo mít k věci nějakou připomínku.
Mělo.
Po dvou dětech, operaci žlučníku a několika desetiletích velmi nepravidelného sportování už nevypadalo jako břicho ženy, která by měla profesionálně odkládat oblečení.
„A nemáte třeba něco… v prádle?“ zkusila jsem.
Paní se zasmála.
„To už by nebyl akt.“
Řekla jsem, že si to rozmyslím.
Následující tři dny jsem si to rozmyslela asi dvacetkrát.
Jednou jsem byla rozhodnutá, že do toho půjdu. O hodinu později jsem si představila, jak stojím nahá před skupinou dvacetiletých lidí, a rozhodla jsem se, že raději začnu žehlit sousedům.
Nakonec vyhrály peníze a zvědavost.
Manželovi jsem nic neřekla.
Ne proto, že by mi to zakázal. Za čtyřicet let manželství už se dávno nesnaží zakazovat mi věci. Většinou jen zvedne obočí a zeptá se, jestli jsem si jistá.
A právě tomu zvednutému obočí jsem se chtěla vyhnout.
Do školy jsem dorazila o dvacet minut dřív.
Měla jsem na sobě nové spodní prádlo, což bylo úplně zbytečné, protože jsem ho měla za chvíli sundat. Přesto mi připadalo nevhodné přijít na nahé pózování ve vytahaných kalhotkách.
Lektorka byla žena asi o deset let mladší než já. Ukázala mi malou místnost, ve které stála židle, elektrické topidlo a věšák s několika župany.
„Tady se převléknete.“
Převléknout bylo v této situaci velmi diplomatické slovo.
Svlékla jsem se a vzala si župan.
Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, poprvé mě napadlo, že bych mohla jednoduše utéct.
Nikdo neznal moje příjmení. Telefonní číslo by si mohli zablokovat. Domů to bylo tramvají šest zastávek.
Pak někdo zaklepal.
„Můžeme?“
Vyšla jsem.
V místnosti sedělo asi deset lidí. Většinou mladých. Před sebou měli stojany, velké papíry a uhlíky.
Dvě ženy byly přibližně v mém věku, což mě trochu uklidnilo.
Potom jsem uviděla kluka, kterému mohlo být devatenáct.
To mě zase neuklidnilo vůbec.
Postavila jsem se na malé pódium.
„Začneme krátkými pozicemi,“ oznámila lektorka.
A pak přišla chvíle, kvůli které jsem málem odešla.
Měla jsem sundat župan.
V životě jsem byla nahá před několika muži. Před manželem, před lékaři a jednou před zdravotníkem na chirurgii, který evidentně řešil úplně jiné problémy než moje břicho.
Nikdy před deseti lidmi se stojany.
Sundala jsem župan a položila ho na židli.
Automaticky jsem zatáhla břicho.
„Klidně dýchejte,“ řekla lektorka.
Tak jsem ho zase pustila.
A tím skončila poslední iluze.
Prvních třicet vteřin jsem byla přesvědčená, že se všichni dívají na moje prsa.
Po minutě jsem zjistila, že se na ně skutečně dívají.
Jenže úplně jinak, než jsem čekala.
Jeden student si natáhl tužku před sebe a měřil si vzdálenosti. Jiná slečna přimhouřila jedno oko a zkoumala moje rameno. Pán v zadní řadě se už potřetí pokoušel nakreslit moje levé koleno.
Nikdo nevypadal pohoršeně.
Nikdo se neusmíval.
Nikdo si mezi sebou nic nešeptal.
Byla jsem pro ně zřejmě především soubor různě dlouhých čar.
To bylo zvláštně osvobozující.
Po pěti minutách mě přestala zajímat nahota, protože mě začala bolet pravá ruka.
Po deseti minutách jsem pochopila, že největším nepřítelem figurální modelky není stud, ale svědění.
Jakmile vám někdo řekne, že se nesmíte pohnout, začne vás svědit nos.
Potom ucho.
Potom záda na místě, kam si stejně nedosáhnete.
Když přišla první přestávka, oblékla jsem si župan tak rychle, jako bych právě opouštěla hořící budovu.
Jedna mladá studentka přišla ke mně.
„Můžu vám něco ukázat?“
Čekala jsem nejhorší.
Na papíře byla moje postava.
Poznala jsem se podle vlasů a podle břicha.
Jenže to břicho nevypadalo tak hrozně jako v koupelnovém zrcadle. Byla to prostě křivka. Pod ní bok. Nad ní hrudník.
„Máte moc hezkou linii zad,“ řekla dívka.
Málem jsem se zeptala, jestli mluví se mnou.
Za celý život mi muži pochválili oči, vlasy, nohy a jednou, v devadesátých letech, dokonce kotníky.
Záda nikdy.
Domů jsem přišla před sedmou.
Manžel seděl v kuchyni a jedl chleba se salámem.
„Kde jsi byla?“
„Na brigádě.“
„Jaké brigádě?“
Nalila jsem si vodu.
„Pózuju na výtvarné škole.“
Chvíli žvýkal.
„Jako modelka?“
„Ano.“
Podíval se na mě.
„Nahá?“
Přikývla jsem.
Přestal žvýkat.
Přesně kvůli tomuhle jsem mu to předem neřekla.
„A jsou tam chlapi?“
„Ano.“
Chvíli mlčel.
Pak si ukrojil další kus chleba.
„Tak hlavně nenastydni.“
To byla celá manželská žárlivost po čtyřiceti letech.
Na další hodinu už jsem šla bez nervů.
Tedy skoro.
Člověk si totiž rychle zvykne na to, že je nahý před cizími lidmi. Mnohem hůř si zvyká na polohu, ve které má osm minut stát s jednou nohou na dřevěné bedně.
Po třetí lekci už jsem znala některé studenty jménem.
Nikdo se mnou neřešil věk.
Nikdo mi nedoporučoval hubnutí.
Nikdo se mě neptal, proč mám jizvu na břiše.
Kreslili přesně to, co před sebou viděli.
A já si začala všímat něčeho zvláštního.
Celý život jsem svoje tělo posuzovala podle toho, co s ním bylo špatně.
Ve dvaceti jsem měla moc široké boky.
Ve třiceti mi po dětech zůstalo břicho.
Ve čtyřiceti se objevily první křečové žíly.
V padesáti jsem přestala nosit šaty bez rukávů.
V šedesáti jsem si koupila plavky s takovým množstvím látky, že by se z nich dala ušít menší plachta.
A teď mě deset cizích lidí dvě hodiny týdně kreslilo takovou, jaká jsem.
Bez filtru.
Bez stahovacího prádla.
Bez zataženého břicha.
Jednou jsem během přestávky procházela kolem hotových kreseb rozložených na stole.
Na jedné jsem vypadala unaveně.
Na druhé mohutně.
Na třetí skoro elegantně.
Na čtvrté jsem připomínala starořeckou bohyni, která právě zjistila, že zdražili máslo.
Tu jsem si oblíbila nejvíc.
Před měsícem se mě kamarádka ptala, jestli mi není trapně.
Řekla jsem jí pravdu.
Poprvé bylo.
Podruhé trochu.
Dnes mi připadá mnohem trapnější převlékat se v létě na koupališti za ručníkem a dělat, že moje stehno nikdo nikdy neviděl.
Samozřejmě ze mě není žádná bohyně sebevědomí.
Když si ráno čistím zuby a podívám se do zrcadla, stále přesně vidím těch sedm kilo, která bych podle vlastních představ neměla mít.
Jen už mě nenapadne, že kvůli nim musím něco schovávat.
Minulý týden přišla do kurzu nová studentka. Mohlo jí být něco přes dvacet.
Když jsem si po hodině oblékala župan, přišla za mnou.
„Můžu vám něco říct?“
Přikývla jsem.
„Chtěla bych mít jednou ve vašem věku takovou odvahu.“
Málem jsem se rozesmála.
Kdyby věděla, kolik odvahy mi ve dvaceti zabralo vzít si na koupaliště dvoudílné plavky.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se v dvaašedesáti budu před cizími lidmi cítit lépe nahá než ve třiceti v plavkách, doporučila bych mu psychiatra.
Dnes už bych mu možná věřila.
A manžel?
Ten se mě každý čtvrtek před odchodem zeptá:
„Jdeš se zase svlékat?“
„Jdu.“
„Tak si vezmi šálu. Venku je zima.“
Romantika po čtyřiceti letech manželství má různé podoby.
