Článek
Bylo mi šedesát a hledala jsem něco, co bych mohla dělat užitečného.
Ne až tak užitečného, abych musela každou sobotu vstávat v šest.
Ale trochu užitečného.
Na internetu jsem našla dobrovolnický program, ve kterém lidé pravidelně telefonují seniorům, kteří žijí sami.
„To bych zvládla,“ řekla jsem manželovi.
Podíval se na mě.
„Ty? Telefonovat?“
Měl pravdu.
Telefonování jsem celý život nesnášela.
Když mi zazvonil mobil a číslo jsem neznala, nechávala jsem ho často zvonit s nadějí, že dotyčný pochopí, že jsem zřejmě zemřela.
„Právě proto,“ řekla jsem.
„A o čem si s nimi budeš povídat?“
„Nevím.“
„Tak to bude zajímavé.“
Na úvodním setkání nám vysvětlili, že nejde o žádnou odbornou pomoc.
Máme poslouchat.
Povídat si.
Když člověk potřebuje sociální nebo zdravotní pomoc, předáme kontakt dál.
Hlavně prý nemáme mít pocit, že musíme řešit celý jeho život.
To se mi líbilo.
Vlastní rodinu jsem řešila už dost dlouho.
Moje první pravidelná telefonní partnerka se jmenovala paní Milada.
Bylo jí osmdesát sedm let.
„Dobrý den, tady Hana, volám z programu…“
„Já vím.“
Zarazila jsem se.
„Vy jste o mně věděla?“
„Říkali, že mi bude volat nějaká paní.“
Nějaká paní.
Tak jsme začaly.
První rozhovor trval dvanáct minut.
Prvních šest minut mluvila Milada o cenách potravin.
Zjistila jsem, že má velmi přesný přehled o ceně másla ve třech supermarketech.
„V akci ho měli za třicet devět devadesát.“
„To je dobré.“
„Bylo polské.“
Nevěděla jsem, jestli je to problém.
Podle tónu zřejmě ano.
Pak přešla na sousedku.
Sousedka bydlela nad ní a měla podle Milady jednu zásadní charakterovou vadu.
„Ona dupe.“
„Třeba má tvrdé boty.“
„V půl jedenácté večer?“
Neměla jsem odpověď.
Když jsme hovor ukončily, podívala jsem se na manžela.
„Tak co?“ zeptal se.
„Vím, kde tento týden nekupovat máslo.“
Další středu jsem volala znovu.
Milada telefon zvedla po prvním zazvonění.
„Dobrý den, Hano.“
To mě překvapilo.
Pamatovala si moje jméno.
Tentokrát jsme probíraly televizní seriály.
Já většinu z nich neznala.
Milada všechny.
„Na to se nedíváte?“
„Ne.“
„A co tedy večer děláte?“
„Čtu.“
Chvíli bylo ticho.
„Aha.“
Z tónu bylo jasné, že jsem ji zklamala.
Třetí týden mi vyprávěla o synovi.
Žil asi dvě stě kilometrů daleko.
„Volá vám často?“
„Volá.“
„To je dobře.“
„V neděli.“
Řekla to způsobem, jako bych se zeptala, kdy jede autobus.
„Každou neděli?“
„Když může.“
Pak rychle změnila téma.
Začala mluvit o kyčli.
Poprvé jsem zjistila, že bolest kyčle může být bezpečnější téma než vlastní děti.
Naše rozhovory dostaly pravidelný rytmus.
Volala jsem ve středu v deset.
Když jsem volala o pět minut později, Milada to poznala.
„Máte zpoždění.“
„Pět minut.“
„Já už myslela, že jste zapomněla.“
Začala jsem si dávat budík.
Připadala jsem si trochu směšně.
Pak mi došlo, že ona na ten telefon možná opravdu čeká.
Milada měla ráda otázky.
Tedy hlavně ty svoje.
„Kolik je vám?“
„Šedesát.“
„Jste vdaná?“
„Ano.“
„Jak dlouho?“
„Třicet sedm let.“
„A ještě vám neleze na nervy?“
Podívala jsem se přes kuchyň na manžela.
„Občas.“
„Tak to je normální.“
Jednou se mě zeptala, jestli máme oddělené ložnice.
„Nemáme.“
„Tak jste dobrá.“
Nevěděla jsem, co přesně tím myslí.
Raději jsem se neptala.
Po několika měsících už jsem věděla, že Milada ráda jí větrníky, nemá ráda zimu a celý život pracovala v obchodě.
Manžel jí zemřel před devíti lety.
Měla jednoho syna.
Dvě vnoučata.
Jedna vnučka žila v Praze a podle Milady pracovala „něco s počítačem“.
„Co přesně?“
„To nikdo neví.“
Jednou jsme se dostaly k mužům.
Nevím jak.
Takové věci se v telefonátech někdy stanou.
Začnete cenou elektřiny a za deset minut řešíte první lásku.
Milada mi řekla, že v domě žije pan Jaroslav.
„Je mu osmdesát čtyři.“
„Mladší muž.“
„Prosím vás.“
Slyšela jsem, že se směje.
„On mě zve na kávu.“
„Tak běžte.“
„V mém věku?“
„A v jakém věku se chodit na kávu smí?“
Bylo ticho.
„No jo.“
Příští týden jsem se zeptala:
„Tak co Jaroslav?“
„Který Jaroslav?“
„Ten mladší muž.“
„Vy jste hrozná.“
Šla.
Měli kávu ve vestibulu místní cukrárny.
Jaroslav jí koupil větrník.
„Byl dobrý?“
„Větrník ano.“
„A Jaroslav?“
„Taky se dal.“
Postupně jsem zjistila, že osmdesátiletí lidé řeší překvapivě podobné věci jako my.
Jestli se mají ozvat první.
Jestli nevypadají hloupě.
Jestli druhý člověk zavolá.
Jestli se jim líbí.
Jen se u toho trochu víc mluví o tlaku.
Jednou jsem volala jako obvykle.
Milada telefon nezvedla.
Počkala jsem pět minut.
Zavolala znovu.
Nic.
Připomněla jsem si, co nám na začátku říkali.
Nejsme rodina.
Nejsme pečovatelská služba.
Pokud máme obavu, máme kontaktovat koordinátorku.
Přesto jsem seděla s telefonem v ruce a hlavou mi běžely věci, které člověka napadnou, když ví, že osmdesátisedmiletá žena bydlí sama.
Zavolala jsem potřetí.
Nic.
Napsala jsem koordinátorce.
Za dvacet minut mi zazvonil telefon.
Milada.
„Vy jste mi volala?“
„Třikrát.“
„Já byla dole.“
„Kde dole?“
„U Jaroslava.“
Chvíli jsem mlčela.
„Tak to se omlouvám, že ruším.“
„Nerušíte.“
Pak dodala:
„On špatně slyší, takže si stejně moc nepovídáme.“
Ulevilo se mi tak, že jsem jí ani nevynadala.
Od té doby jsem věděla, že se mezi nimi něco děje.
Nic velkého.
Občas káva.
Procházka kolem domu.
Jednou šli do cukrárny.
Milada mi pokaždé tvrdila, že „o nic nejde“.
Ve stejném hovoru mi pak deset minut vysvětlovala, co měl Jaroslav na sobě.
V zimě onemocněla.
Nic vážného.
Nachlazení.
Přesto byla pár týdnů doma.
Při jednom telefonátu zněla unaveně.
„Nechce se mi dneska moc mluvit.“
„Tak nemusíme.“
„Ale když už voláte…“
A mluvily jsme skoro půl hodiny.
O ničem důležitém.
O sněhu.
O cenách energií.
O tom, že Jaroslav dostal od dcery nový telefon a neumí s ním.
Na konci jsem jí řekla:
„Tak já vás nechám odpočívat.“
„Dobře.“
Pak se odmlčela.
„Hano?“
„Ano?“
„Vy jste první člověk, se kterým dneska mluvím.“
Byly skoro čtyři hodiny odpoledne.
Nevěděla jsem, co říct.
Tak jsem udělala to, co mi na začátku doporučili.
Nesnažila jsem se to spravit.
Jen jsem chvíli poslouchala ticho.
„Tak ještě chvíli zůstanu,“ řekla jsem.
„No když už jste zavolala.“
To byla celá Milada.
Když jsem položila telefon, manžel seděl naproti mně.
„Co je?“
„Nic.“
„Brečíš?“
„Nebrečím.“
Brečela jsem trochu.
Příští středu už byla Milada zase ve formě.
„Hano, víte, kolik stojí máslo?“
Byla jsem ráda, že jsme zpátky u důležitých témat.
Telefonuji jí už skoro rok.
Pořád každou středu.
Někdy patnáct minut.
Někdy skoro hodinu.
Někdy mi vypráví stejnou věc podruhé.
Jednou jsem si začala říkat, že už jsem tu historku slyšela.
Pak jsem si vzpomněla, kolikrát já sama vyprávím manželovi něco, co už dávno ví.
Rozdíl je jen v tom, že on už mě neposlouchá.
Milada ano.
Nedávno se mě zeptala:
„A co z toho vlastně máte vy?“
„Jak to myslíte?“
„Že mi pořád voláte.“
Přemýšlela jsem.
Začínala jsem s pocitem, že dělám něco pro osamělou starou paní.
Po roce už to tak jednoduché nebylo.
Věděla jsem, kdy má kontrolu u lékaře.
Ona věděla, kdy mám vnoučata.
Já věděla o Jaroslavovi.
Ona věděla, kdy jsem se pohádala s manželem.
„Asi mě to baví.“
„Tak to jste divná.“
„To říká i manžel.“
Minulou středu jsem zavolala přesně v deset.
Milada telefon zvedla okamžitě.
„Dobrý den, Hano.“
„Dobrý den. Jak se máte?“
„Ale jo.“
„Co Jaroslav?“
„Nezačínejte.“
„Tak máslo?“
„V Lidlu mají akci.“
A já si uvědomila, že některé vztahy možná opravdu nepotřebují nic velkého.
Stačí, když jeden člověk každou středu v deset vytočí číslo.
A druhý čeká, až zazvoní telefon.
