Článek
K práci jsem se dostala náhodou.
Po čtyřiceti letech v kanceláři jsem přešla na kratší úvazek a najednou jsem měla dvě volná dopoledne týdně.
První měsíc jsem byla nadšená.
Druhý měsíc jsem umyla všechna okna.
Třetí měsíc jsem přerovnala skříň, ve které jsem měla věci, na které jsem dvacet let nesáhla.
Čtvrtý měsíc jsem pochopila, že potřebuji něco dělat.
Známá mi řekla, že místní služba hledá řidiče na přepravu starších lidí k lékaři, na úřady nebo na nákup.
„To bych mohla dělat,“ řekla jsem.
„Musíš mít trpělivost.“
„Mám dvě děti a manžela.“
Považovala jsem tím otázku za vyřešenou.
První klient byl pan Karel, osmdesát dva let.
Měla jsem ho odvézt na plicní.
Čekal před domem deset minut předem, v jedné ruce hůl a ve druhé igelitovou tašku.
Pomohla jsem mu do auta.
„Máte všechno?“
„Mám.“
„Kartičku pojišťovny?“
„Mám.“
„Doporučení?“
„Mám.“
„Brýle?“
„Mám.“
Vyjeli jsme.
Po chvíli začal být nervózní.
Sahal si do kapes, kontroloval bundu a nakonec se zeptal:
„Paní řidičko, můžeme někde zastavit?“
Lekla jsem se, že mu není dobře.
Zastavila jsem u benzínky.
Pan Karel vystoupil, obešel roh budovy a zapálil si cigaretu.
Čekala jsem v autě.
Když se vrátil, otevřel dveře a řekl:
„Hlavně to neříkejte doktorovi.“
Nevěděla jsem, jak přesně si představuje moji spolupráci s lékařem na plicním oddělení, ale slíbila jsem mu, že udávat ho nebudu.
Od té doby jsme spolu jeli ještě několikrát.
Před každou kontrolou si zapálil.
Po každé kontrole mi vysvětlil, že mu doktor zase doporučil přestat kouřit.
„A přestanete?“
„Samozřejmě.“
„Kdy?“
„Až to bude opravdu nutné.“
Pan Karel mi ukázal, že vysoký věk automaticky neznamená vysokou míru rozumu.
Což mě vlastně uklidnilo.
Mnohem raději jsem ale vozila paní Boženu.
Bylo jí osmdesát sedm a bydlela sama v paneláku na kraji města.
Poprvé jsem pro ni přijela kvůli kontrole na kardiologii.
Otevřela mi v béžovém kabátu, s kabelkou přes rameno a dokonale upravenými vlasy.
„Vy jste ta nová?“ zeptala se.
„Ano.“
Prohlédla si mě.
„Kolik vám je?“
Takovou otázku mi cizí člověk nepoložil nejméně třicet let.
„Třiašedesát.“
Mávla rukou.
„Ježíšmarjá, taková mladice.“
To bylo poprvé od mých třicátých narozenin, kdy mě někdo označil za mladici.
Paní Božena chodila pomalu, ale mluvila rychle.
Než jsme dojely do nemocnice, věděla jsem, že její dcera žije v Německu, syn se rozvedl, vnuk studuje v Olomouci a sousedka z osmého patra má nového přítele, který je podle paní Boženy „podezřele mladý“.
Bylo mu sedmdesát čtyři.
Když jsem ji vyzvedávala po kontrole, čekala na mě před hlavním vchodem.
„Jak jste dopadla?“
„Dobře.“
„Tak to je skvělé.“
„Doktor říkal, že nemám jíst sladké.“
Chvíli mlčela.
„Stavíme se v cukrárně.“
Myslela jsem, že žertuje.
Než jsme dojely k autu, měla přesně naplánované, kde zaparkujeme.
Objednala si větrník a kávu.
„Vy si nic nedáte?“
„Ne.“
„Držíte dietu?“
„Snažím se.“
Podívala se na mě s lítostí.
„V třiašedesáti? To máte ještě čas se trápit.“
Nevím proč, ale dala jsem si indiánka.
Paní Božena snědla celý větrník a cestou domů si stěžovala, že je dnešní zákusky dělají nějaké menší.
Od té doby jsme po každé její kontrole zastavovaly na kávu.
Někdy mi volali i s jinými klienty.
Jednou jsem vezla pána na oční, který celou cestu tvrdil, že vidí výborně.
Při vystupování se pokusil otevřít dveře přihrádky před spolujezdcem.
Jiná paní jela na ortopedii a po cestě mi dvacet minut vysvětlovala, že lékaři vůbec nerozumějí lidskému tělu.
„A proč tam tedy jedete?“ zeptala jsem se.
„Protože mě bolí koleno.“
Logické.
Nejtěžší nebylo převážet vozíky ani pomáhat lidem do auta.
Nejtěžší byl čas.
Na začátku jsem měla pocit, že když někoho vyzvedávám v deset, přijedu v deset, on nastoupí a v deset pět odjedeme.
Velmi rychle jsem pochopila, že stáří funguje podle jiného jízdního řádu.
Jednou se hledají klíče.
Podruhé brýle.
Potřetí telefon, který má klient celou dobu v kapse.
Pak se člověk vrátí pro kapesník.
Potom si vzpomene, že nezhasl v koupelně.
Dříve mě takové věci rozčilovaly.
Teď už čekám.
Jednou jsem přijela pro paní Boženu a ona neotvírala.
Zazvonila jsem podruhé.
Nic.
Zkusila jsem telefon.
Nezvedala ho.
Najednou jsem cítila, jak mi tuhne žaludek.
Bylo jí skoro devadesát. Žila sama.
Hlavou mi během několika vteřin proběhlo všechno možné.
Pak se otevřely dveře.
Paní Božena stála v županu.
„Co se děje?“
„Máme jet k doktorovi.“
Podívala se na hodiny.
„Dneska?“
„Ano.“
„Je středa?“
„Ano.“
„Tak to jsem se nějak sekla.“
Byla úplně v pořádku.
Jen zapomněla, jaký je den.
Seděla jsem v kuchyni, zatímco se oblékala.
Na stole měla hrnek, rozečtené noviny a jednu oschlou půlku rohlíku.
Na lednici byly magnety z míst, kam zřejmě kdysi jezdila.
Řím.
Karlovy Vary.
Chorvatsko.
Vídeň.
Když přišla oblečená, všimla si, kam se dívám.
„To jsme jezdili s manželem.“
„Hodně jste cestovali?“
„Pořád.“
„Jak dlouho jste sama?“
Poprvé za celou dobu se nezasmála.
„Sedm let.“
Nastoupily jsme do auta.
Tentokrát skoro nemluvila.
Po několika kilometrech řekla:
„Nejhorší nejsou večery.“
Čekala jsem.
„Nejhorší je, když se vám něco stane a nemáte to komu říct.“
Nevěděla jsem, co na to odpovědět.
Tak jsem jen řídila.
Po kontrole jsme zase zastavily v cukrárně.
Objednala si větrník.
Já indiánka.
„Doktor vám zase zakázal sladké?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě.“
„A co s tím budete dělat?“
„V mém věku už se doktorům nemá ve všem vyhovět. Zvykli by si.“
To už byla zase ona.
Časem jsem si začala uvědomovat, že řada našich klientů nepotřebuje jen odvoz.
Potřebují člověka, kterému mohou během patnácti minut říct, že jim zdražili léky.
Že dcera dlouho nezavolala.
Že sousedka zase bouchá dveřmi.
Že jim zemřel pes.
Že vnuk udělal maturitu.
Že byli celý týden doma.
Občas mi někdo vypráví stejnou historku potřetí.
Dříve jsem měla potřebu říct: „To už jste mi vyprávěl.“
Dnes neříkám nic.
Možná si nepamatuje, že mi to říkal.
A možná si to pamatuje velmi dobře, jen nemá nikoho dalšího, komu by to mohl říct.
Když jsem tu práci začínala, připadala jsem si stará.
Ve třiašedesáti jsem už při vstávání ze země vydávala zvuky, které jsem ve čtyřiceti považovala za komické.
Četla jsem etikety s brýlemi.
Po desáté večer se mi nikam nechtělo.
A když někdo řekl „mladí lidé“, věděla jsem, že už tím nemyslí mě.
Pak jsem začala vozit osmdesátníky a devadesátníky.
Paní Božena mi jednou při vystupování řekla:
„Vy pořád někam spěcháte.“
„Mám ještě práci.“
„A potom?“
„Nákup.“
„A potom?“
„Domů.“
„A zítra?“
„Zítra mám vnoučata.“
Usmála se.
„Tak vidíte, jaký máte ještě fofr.“
Bylo zvláštní slyšet od člověka o čtvrt století staršího, že mám před sebou spoustu života.
Minulý měsíc paní Božena zrušila jednu cestu.
Volala mi její dcera.
Lekla jsem se.
Naštěstí nebyla nemocná.
Dcera přijela na týden z Německa a na kontrolu ji vzala sama.
Když jsem pak paní Boženu vezla znovu, nastoupila do auta a ještě než se připoutala, řekla:
„Chyběla jsem vám?“
„Trochu.“
„Já věděla, že beze mě budete smutná.“
„Hlavně jsem ušetřila za indiánka.“
Urazila se asi na tři vteřiny.
Pak se začala smát.
Po cestě mi oznámila, že za měsíc slaví osmdesáté osmé narozeniny.
„To už je věk,“ řekla.
„To tedy je.“
Podívala se na mě.
„Ale vy se nebojte. Vy jste pořád mladá.“
Tentokrát jsem se nehádala.
Ve třiašedesáti už jsem totiž pochopila jednu věc.
To, jestli jste staří, dost záleží na tom, kdo právě sedí vedle vás.
