Článek
Sobota dopoledne.
Měla bych uklízet. Místo toho sedím v kavárně a piju cappuccino.
Říkám tomu duševní hygiena.
U vedlejšího stolku seděla Jana, kamarádka z bývalé práce. Před sebou měla malý notes.
Na stránce bylo napsáno:
MÁMA – 17
KLÁRA – 19
„Hrajete karty?“
Jana notes rychle zavřela.
„Horší.“
„Dieta?“
„Ještě horší.“
Naklonila se ke mně.
„S dcerou jsme si zakázaly dávat nevyžádané rady.“
„Na jak dlouho?“
„Měsíc.“
Ukázala jsem na notes.
„A tohle?“
„Porušení.“
„Za měsíc?“
„Za čtyři dny.“
Slušný výkon.
Jana má třicetiletou dceru Kláru. Vycházejí spolu dobře.
Možná až moc dobře.
Minulou neděli přijela Klára s dětmi na oběd.
Jana uvařila svíčkovou.
„Mami, proč tam dáváš tolik smetany?“
„Protože je to svíčková.“
„Ale můžeš ji udělat lehčí.“
„Můžu. Nechci.“
O deset minut později Jana ukázala na vnuka.
„Nemá tenkou mikinu?“
„Je mu dobře.“
„Venku je zima.“
„Mami.“
„Já jen říkám.“
Pak se podívala na Kláru.
„A nechceš si zastřihnout konečky?“
Klára položila vidličku.
„Ne.“
„Já jen—“
„Vím. Jen říkáš.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Klára kývla k matčině talíři.
„A ty bys neměla tolik solit.“
„Prosím?“
„Kvůli tlaku.“
„Mám tlak dobrý.“
„Zatím.“
„Ty jsi moje doktorka?“
„Ne. Já jen říkám.“
A bylo vymalováno.
„Tak jste se pohádaly kvůli soli?“
„Kvůli všemu.“
Klára jí vyčetla děti, oblečení a vlasy.
Jana zase Kláře telefon, řízení a to, že jí pořád vysvětluje internetové bankovnictví.
„Ty ho neumíš?“
„Umím.“
„Tak proč—“
Jana zvedla prst.
„Pozor.“
„Dobře. Beru zpět.“
Po hádce Klára navrhla experiment.
Třicet dní bez rady, o kterou si druhá sama neřekne.
Jana okamžitě souhlasila.
Byla totiž přesvědčená, že prohraje Klára.
Klára byla přesvědčená o opaku.
První bod získala Jana po jedenácti minutách.
Klára odcházela domů.
„Vezmi si šálu.“
Klára se zastavila.
„Bod.“
„To není rada. Venku fouká.“
„Bod.“
Za dvě minuty přišla odveta.
„Mami, nedávej si mobil do zadní kapsy, zase ti spadne.“
Jana se usmála.
„Jedna jedna.“
„To bylo upozornění.“
„Rada.“
A začalo se počítat.
Dej dětem čepici.
Bod.
Nepij večer kafe.
Bod.
To maso ještě nevyndávej.
Bod.
Kup si radši ty druhé boty.
Bod.
„A nekupuj si další kytku, nemáš ji kam dát.“
Jana se na mě významně podívala.
„Za to jsem jí dala dva.“
„Proč dva?“
„Protože kytky jsou osobní.“
V tu chvíli se otevřely dveře.
Přišla Klára.
„Ahoj.“
Políbila Janu a sedla si k nám.
„Promiň, zácpa.“
Sundala si bundu.
„Tak co?“ zeptala jsem se. „Jak vám experiment jde?“
Klára se podívala na notes.
„Devatenáct sedmnáct. Výborně.“
„Já tě doženu,“ řekla Jana.
„Ty mě předběhneš do večera.“
Objednaly jsme si další kávu.
Klára čaj.
„Nechceš spíš—“
Jana se zarazila.
Klára pomalu otočila hlavu.
„Co?“
„Nic.“
„Pověz.“
„Ani náhodou.“
„Chtěla jsi říct kafe.“
„Nemáš důkaz.“
„Znám tě.“
„Myšlenky se nepočítají.“
Klára otevřela notes.
„Napíšu si půl bodu.“
„To si nedovolíš!“
Začaly se dohadovat o pravidlech soutěže, kterou si samy vymyslely.
Číšnice nám přinesla objednávku.
Klára se podívala na matčino cappuccino.
„Kolikáté dneska?“
Jana zvedla obočí.
Klára sevřela rty.
„No?“
„Nic.“
„Jen to řekni.“
„Nechci.“
„Bojíš se bodu.“
„Nebojím.“
„Tak povídej.“
Klára se napila čaje.
„Je výborný.“
Jana se na mě vítězoslavně podívala.
„Vidíš? Už se učí.“
Když jsme odcházely, venku foukalo.
Klára si zapnula bundu.
Jana ne.
Klára se na ni podívala.
Bylo vidět, jak bojuje sama se sebou.
Pak řekla:
„Mami, venku je zima.“
Jana čekala.
„To je všechno?“
„Ano.“
„Žádná rada?“
Klára zavrtěla hlavou.
„Ne. Jen meteorologická informace.“
Ušly asi deset metrů.
Jana se zastavila a zapnula si bundu.
„Děkuju.“
Klára se usmála.
„Není zač.“
A notes zůstal v kabelce.
