Článek
Poprvé mi sedmiletá Anička řekla babičko kvůli perníku.
„Paní vychovatelko, můžu ještě jeden kousek od babičky?“ zavolala přes celou školní knihovnu.
Málem mi vypadl nůž z ruky.
Anička nebyla moje vnučka. Ještě před několika měsíci jsem ji vůbec neznala.
Ve středu jsem zůstávala déle
Jmenuju se Helena, je mi jednašedesát a třikrát týdně vypomáhám v malé školní knihovně.
Původně jsem měla chodit jen dopoledne. Jenže ve středu děti z družiny využívaly knihovnu až do odpoledne a paní vychovatelka se jednou zeptala, jestli bych nemohla zůstat déle.
Mohla.
Moje dcera Lenka i obě moje vnoučata bydlí daleko. Vidíme se, voláme si a máme hezký vztah, ale běžné babičkovské věci jsem s nimi nikdy příliš nezažila.
Nevyzvedávala jsem je ze školy. Nečekaly u mě po vyučování. Nehádala jsem se s nimi, že v zimě musejí mít čepici.
Anička si ke mně začala sedat hned první středu.
Maminka chodila pozdě
Byla drobná, měla dva culíky a téměř pořád rozvázanou levou tkaničku.
„Budete mi číst?“ zeptala se.
Položila přede mě knížku o psech.
„Můžeme se střídat.“
„Já ještě čtu pomalu.“
„Tak budeme pomalé.“
Její maminka Lucie pracovala v lékárně a ve středu mívala dlouhou směnu. Aničku proto vyzvedávala skoro jako poslední.
Brzy jsme měly svůj program.
Nejdřív úkoly, potom knížka. Někdy jsme kreslily.
Jednou si Anička utrhla knoflík ze svetru, a protože jsem měla v kabelce cestovní šití, přišila jsem jí ho.
„Moje mamka šít neumí.“
„Tak jí to někdy ukážeme.“
„Ona říká, že jsou důležitější věci.“
„To má pravdu.“
Anička si prohlédla přišitý knoflík.
„Ale tohle je taky docela důležitý.“
Najednou jsem byla babička
Před Vánoci jsem přinesla do knihovny perník.
Anička snědla jeden kousek a okamžitě chtěla další.
„Musíš se zeptat paní vychovatelky.“
Rozběhla se ke dveřím.
„Můžu ještě jeden od babičky?“
Vychovatelka se rozhlédla.
„Jaké babičky?“
Anička ukázala na mě.
„Babičky Heleny.“
Děti jedly dál. Jen já jsem zůstala stát jako přimražená.
Když jsme později zůstaly samy, zeptala jsem se:
„Aničko, proč mi říkáš babičko?“
Pokrčila rameny.
„Protože jsi babička.“
„Ale nejsem tvoje.“
Podívala se na mě trochu nechápavě.
„To já vím.“
Pro ni tím rozhovor skončil.
Nakreslila mě do rodokmenu
Já na něj ale myslela dál.
Vadilo mi hlavně to, že jsem netušila, co o tom ví její maminka. Nechtěla jsem se někomu plést do rodiny.
Pak Anička jedno odpoledne vytáhla ze školní tašky čtvrtku.
„Dělali jsme rodokmen.“
Ukazovala mi jednotlivé postavičky.
Tady byla ona. Vedle maminka. O kousek dál tatínek, se kterým už nebydlely.
Pak jsem uviděla ženskou postavu se žlutými vlasy.
Nad ní stálo dětským písmem:
BABIČKA HELENA.
„Aničko, tohle tam asi být nemá.“
„Proč?“
„Protože do rodokmenu patří opravdová rodina.“
Podívala se na obrázek.
„Ty tam patříš.“
„Ale nejsem tvoje skutečná babička.“
Anička ztichla.
Potom papír složila, strčila ho do tašky a odešla za ostatními dětmi.
Ten den se se mnou už nebavila.
Báli jsme se obě
Když pro ni Lucie večer přišla, chtěla jsem ji oslovit.
Nakonec jsem neměla odvahu.
O den později mi ale zavolala sama.
„Dobrý den, tady Lucie, Aniččina maminka.“
Okamžitě jsem znervózněla.
„Dobrý den.“
„Anička včera přišla domů a brečela.“
Bylo mi hrozně.
„Já se moc omlouvám. Nechtěla jsem…“
„Počkejte,“ přerušila mě.
Chvíli bylo ticho.
„Ona vám říká babičko, že?“
„Ano.“
„A vám to vadí?“
Tahle otázka mě překvapila.
„Spíš nevím, jestli to nevadí vám.“
Lucie si povzdechla.
Její maminka zemřela ještě před narozením Aničky. S rodiči bývalého partnera se téměř nestýkaly.
„Ona babičku vlastně nikdy neměla,“ řekla.
Pak se trochu zasmála.
„Minulý měsíc se mě ptala, jestli byste nemohla být její.“
Nevěděla jsem, co říct.
„A co jste jí odpověděla?“
„Že se vás musí zeptat.“
Musela se tedy zeptat
Další středu přišla Anička do knihovny a posadila se úplně na druhý konec stolu.
Nechala jsem ji chvíli trucovat.
Pak jsem před ni položila kousek perníku zabalený v ubrousku.
Podívala se na něj.
„Proč mi ho dáváš?“
„Protože jsi ho minule chtěla.“
Chvíli mlčela.
„Maminka říkala, že se tě mám na něco zeptat.“
„Tak se zeptej.“
Kroutila v ruce rohem ubrousku.
„Můžu ti říkat babičko, i když nejsi moje opravdová?“
Tentokrát jsem ji neopravovala.
„Můžeš.“
„Fakt?“
„Fakt.“
Zamyslela se.
„A můžu ještě jeden perník?“
„Ne.“
„Babi!“
Tak jsem zjistila, že jsem se právě stala babičkou podruhé.
Anička mě sice nemá v rodném listě.
Ale v rodokmenu mě nechala.
