Článek
„Tu ne,“ řekla jsem.
Matěj měl jednu ruku v rukávu a druhou si právě protahoval podšívkou. Stál před úzkým zrcadlem mezi kabelkami a kabáty. Byla sobota dopoledne. Cestou do papírnictví si všiml bundy ve výloze a poprosil mě, abychom se zastavili.
„Proč?“
„Podívej na ty rukávy. Jsou ošoupané.“
Zvedl obě ruce. Na jednom lokti byla světlejší plocha. Na zádech bundy byl vyšitý červený drak.
„Mně se to líbí.“
„Koupíme ti nějakou pořádnou.“
Vytáhl z kapsy peněženku. Za poslední měsíce si odkládal kapesné, protože si chtěl koupit lepší fixy na kreslení.
„Já na ni mám.“
Řekla jsem, že o peníze nejde. Matěj se podíval do zrcadla ještě jednou. Potom bundu pomalu svlékl. Převzala jsem ji, srovnala límec a pověsila zpátky.
Prodavačka se věnovala paní u pokladny. Nikdo nás nepozoroval. Přesto jsem měla pocit, že jsme měli odejít už dávno.
Nová bunda místo té, kterou chtěl
Bydleli jsme v Hradci Králové a Matějovi bylo jedenáct. Od září chodil do šesté třídy. Nechával si delší vlasy a kreslil zvířata, kterým jsem moc nerozuměla. Vysvětlil mi, že jsou to postavy z jeho vlastních příběhů.
Dosud si ráno bral tričko, které leželo nahoře v zásuvce. U nových bot ho zajímalo hlavně to, jestli ho netlačí.
V obchodním centru jsme našli tři džínové bundy. Jedna měla podobně vyšisovanou barvu jako ta ze sekáče. Stála přes tisíc korun. Ukázala jsem mu ji a řekla, že by ji mohl zkusit.
„Ta tam žádného draka nemá.“
„Nášivku ti můžeme dokoupit.“
Nechtěl. Nabídla jsem mu ještě jinou, tmavší. Pak už se nechtěl podívat ani na velikost.
„Mně se líbila tamta,“ řekl.
Cestou domů šel pár kroků přede mnou. Pero jsme koupili. Měla jsem ho v tašce a u autobusu mu ho podala, jako bych tím mohla napravit zbytek dopoledne.
Vzal si ho. Do večera zůstal zavřený ve svém pokoji a kreslil.
Oblečení s cizím jménem
Bylo mi jednačtyřicet. Když jsem chodila do školy já, dostávala jsem oblečení po sestřenici Janě. Byla o dva roky starší a žila ve vedlejší vesnici. Teta jezdila s velkou taškou, kterou maminka vždycky převzala ve dveřích a hned začala vybírat, co mi bude.
Někdy jsem se těšila. Jana měla hezké věci. Jenže když mi bylo asi deset, taška pro mě začala znamenat, že při vybírání zase nebudu potřeba. Boty se zkusily, kalhoty založily a trička dostala místo v mojí skříni. Co nebylo na tělo, do toho jsem měla dorůst.
Na jedné školní akci jsem potkala Janu v bundě, kterou dostala k narozeninám. Já měla její předchozí. Na rukávu byla zašitá dírka a zevnitř cedulka s jejím jménem. Maminka ji chtěla vypárat, ale já spěchala, tak to nechala na později.
Jana řekla před ostatními holkami: „Jé, tu jsem měla loni.“
Nemyslela to zle. Aspoň si dnes myslím, že ne. Zeptala se, jestli jsem si v kapse našla papírek, který tam zapomněla. Holky se smály a já nevěděla, jestli papírku, nebo mně.
Zbytek odpoledne jsem bundu držela zavřenou, přestože mi bylo horko. Nechtěla jsem, aby ještě někdo viděl tu cedulku.
Když jsem začala vydělávat, koupila jsem si z první výplaty kabát. Doma jsem ho pověsila přes židli a několikrát kolem něj prošla. Byl nový. Vybrala jsem ho já a nikdo ho přede mnou nenosil.
Co jsem slyšela já
Matěj přišel večer do kuchyně. Napil se a postavil sklenici do dřezu. Potom se zeptal, jestli by si pro bundu mohl v pondělí zajít sám.
„Už jsme to přece řešili.“
„Já ji pořád chci.“
Řekla jsem mu, že nevím, kdo ji nosil. Že je stará. A že by si ve škole někdo mohl myslet, že na novou nemáme.
Podíval se na mě tak překvapeně, že jsem se zarazila.
„A kdo?“
Začala jsem mluvit o dětech, které někdy dokážou být zlé. Připomněla jsem spolužáka, který se na začátku roku smál jedné holce kvůli brýlím. Matěj mi řekl, že se tomu klukovi nelíbí skoro nic.
„A tu bundu ještě neviděl.“
To byla pravda. Já ji už ale viděla v celé třídě. Představovala jsem si, jak někdo sáhne na vyšisovaný loket, vytáhne cedulku a pronese něco, kvůli čemu se Matěj přestane chtít vrátit do školy.
„Mně připadá hezká,“ zopakoval.
Zněl unaveně. Pořád jsem mu vysvětlovala, co by se mohlo stát, a ani jednou jsem se nezeptala, proč mu na ní záleží.
Maminka a taška ve dveřích
V neděli jsem volala mámě. Nejdřív jsme mluvily o její kontrole u lékaře a o tom, jestli přijedeme příští víkend. Pak jsem jí řekla o té bundě. Odpověděla, že dnešní děti nosí různé věci a že se mi na ní drak nemusí líbit.
„Mně nejde o draka.“
Vyprávěla jsem jí o Janě a cedulce se jménem. Máma si to nepamatovala. Řekla, že jsem jí tehdy nic neřekla.
„Nechtěla jsem, aby ti to bylo líto.“
Chvíli bylo ticho. Potom mi připomněla, že táta zrovna přišel o práci. Věděla jsem to. Pamatuju si, jak jsme doma přestali kupovat některé věci a maminka počítala peníze u kuchyňského stolu.
„Já vím, mami. Neříkám, že jsi měla koupit jinou.“
Máma řekla, že kdyby věděla o té cedulce, vypárala by ji hned. Mohla jsem si prý vzít jinou věc. Vybavila jsem si modrou mikinu, která tenkrát zůstala ve skříni. Jenže na školní akci mi maminka chtěla dát něco hezčího.
Po hovoru jsem šla k Matějovi. Na stole měl rozkresleného draka. Byl jiný než ten na bundě, měl delší ocas a chybělo mu jedno křídlo.
„Chci, aby vypadal, že už někde byl,“ vysvětlil mi.
Sedla jsem si na kraj postele.
Není to moje bunda
Řekla jsem mu o Janě. Ne všechno. Jen že jsem nosila věci po ní a někdy mi vadilo, že si nemůžu vybrat vlastní. Matěj poslouchal a otáčel v ruce pero, které jsme včera koupili.
„Ale já ji po nikom nedostal. Já si ji vybral,“ řekl.
Chvíli jsem mlčela.
„Bála jsem se, aby tě to jednou nemrzelo.“
„Mě mrzelo, že jsi ji pověsila zpátky.“
V pondělí jsme šli do obchodu znovu. Bunda ještě visela na stejném místě. Matěj si ji oblékl a tentokrát se otočil zády, abych viděla výšivku. Drak měl jedno oko zelené a druhé skoro černé. Syn mi ukázal, že si toho všiml už v sobotu.
Zkontrolovali jsme švy a knoflíky. U jedné kapsy byl šev povolený. Zeptala jsem se, jestli mu to vadí. Řekl, že ne, ale chtěl by kapsu používat. Domluvili jsme se, že ji doma zašijeme.
U pokladny vytáhl svoji peněženku. Chtěla jsem mu nákup zaplatit, potom jsem ruku nechala na tašce. Prodavačka přepočítala mince a vrátila mu dvacetikorunu.
Večer jsme bundu vyprali. Matěj si rozložil fixy na stole a přemýšlel, co by si mohl nakreslit na kus látky jako další nášivku. Já se do toho nepletla.
Ráno stál před zrcadlem v předsíni. Bundu měl přes mikinu, vlasy mu zase padaly do čela. Chtěla jsem mu je odhrnout, ale zrovna si zapínal batoh.
„Tak co?“ zeptal se.
Podívala jsem se na ten světlý loket. Pořád jsem ho viděla jako první.
„Otoč se ještě,“ řekla jsem.
Matěj se otočil. Narovnal si límec a přes rameno se na mě podíval. Drak mu vykukoval zpod batohu.
„Sedí ti,“ odpověděla jsem.
