Článek
„Dneska nebude,“ řekla jsem.
Anička seděla u kuchyňského stolu. Přede mnou ležel telefon a vedle něj sešit, který mi přinesla ukázat. Na poslední stránce měla nakreslený pokoj pro dvě holky. Dvě postele, dvě lampičky a mezi nimi kočku, kterou jsme doma neměli.
„Zase?“
Petra mi právě napsala, že se jim protáhla návštěva u příbuzných a Bára usnula cestou v autě. Zavoláme si prý některý další den.
Anička se na telefon ještě chvíli dívala. Potom se zeptala, jestli může zavolat zítra ráno. Řekla jsem, že se musíme domluvit. Zavřela sešit a odnesla ho do pokoje.
Za několik minut přišla zpátky.
„A napsala, že usnula, nebo že se jí nechce?“
Ukázala jsem jí zprávu. Přečetla ji dvakrát. Druhé čtení už nepotřebovala kvůli písmenům.
Místo na lavičce
Bydleli jsme v Jihlavě. Aničce bylo osm a s Bárou se znaly od školky. Ve škole seděly spolu. Na plavání si držely místo na lavičce a cestou domů se hádaly, která půjde po obrubníku. U našich dveří už si plánovaly další odpoledne.
Občas jsem měla Báru u nás až do večeře, jindy Petra vyzvedla obě holky. Když se rozhodli odstěhovat do Plzně, mluvily jsme hlavně o tom, jak jim to říct.
Bára nám to usnadnila jen zdánlivě. Přišla jedno odpoledne a hned ve dveřích oznámila, že bude mít vlastní pokoj. Anička se zeptala, jestli tam může spát s ní. Bára odpověděla, že určitě, a začaly počítat, kolik plyšáků se vejde na postel.
Teprve večer chtěla dcera vědět, jestli bude Bára dál chodit do jejich školy.
„Nebude. Je to daleko.“
„Ani v pondělí?“
Ukázala jsem jí obě města na mapě. Chvíli jsme po ní jezdily prstem. Anička se pak zeptala, proč se nemůžeme odstěhovat také.
Holky, které už zná
Po stěhování si posílaly obrázky. Bára fotila pokoj, Anička svého křečka. Když jsme domluvily hovor, měla dcera celý den dobrou náladu.
Na podzim to bylo složitější. Bára si zvykala v nové škole a odpoledne trávila často venku. Každé rodině vyhovoval jiný den. Jednou se holky potkaly na telefonu na deset minut a pak Bára musela jít.
Anička začala říkat, že nechce na plavání. Stála přede mnou s taškou a opakovala, že ji to tam už nebaví. Nabídla jsem jí, že místo toho zkusíme keramiku. Měla ráda kreslení a myslela jsem, že jí změna pomůže.
„Bára chodí na plavání,“ odpověděla.
„Ale v Plzni. Tady si můžeš najít další kamarádku.“
Dcera se posadila na zem a začala si rozvazovat botu.
„Já nechci další.“
Vysvětlovala jsem jí, že má ve třídě Veroniku, že se s ní přece dřív také bavila. A že by mohla pozvat někoho domů. Anička si tkaničku vytáhla z jedné dírky, pak z druhé. Než jsem domluvila, měla ji skoro venku.
Odpoledne, které mělo pomoct
Veroničinu mámu jsem potkala před školou. Navrhla jsem, že by k nám její dcera mohla v pátek přijít. Aničce jsem to oznámila večer. Zeptala se, jestli už jsem Veroniku pozvala. Řekla jsem, že ano, a ujistila ji, že si to užijí.
Připravila jsem fixy a těsto na sušenky. Zpočátku jsem chodila kolem pokoje a poslouchala, jestli se holky baví. Smály se. Při pečení Veronika vymyslela, že budou vykrajovat jen hvězdičky.
Když odcházela, Anička jí dala sáček sušenek. Byla jsem spokojená. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se něco povedlo.
Večer ale dcera seděla u postele a plakala.
„Co se stalo? Pohádaly jste se?“
Zakroutila hlavou. Veronika byla hodná. Líbilo se jí u nás. Nic špatného neřekla.
„Tak vidíš,“ odpověděla jsem. „Příště může přijít zase.“
Anička si přitáhla kolena k sobě.
„Bára dělá kolečka.“
Nejdřív jsem nechápala. Dcera ukázala na poslední sušenku, kterou si položila na noční stolek. Byla ve tvaru hvězdy.
„Vždycky jsme dělaly kolečka. A jedno jsme nechaly pro křečka, i když je nesmí.“
Co jsem chtěla spravit
Sedla jsem si vedle ní. Měla jsem připravené vysvětlení, že i hvězdičky jsou dobré a že každá kamarádka může mít ráda něco jiného. Neřekla jsem ho.
„Dneska ti Bára chyběla?“
Anička přikývla. Potom se zeptala, jestli mi chybí také.
„Chybí. A Petra taky.“
S Petrou jsme si psaly hlavně kvůli holkám. Už jsme spolu nesedávaly na lavičce u hřiště. Na zprávy jsem odpovídala někdy až večer. Věděla jsem, že se má dobře, ale při vyzvedávání jsem pořád koukala ke dveřím, jestli nevyjde také.
„A taky si najdeš jinou?“ zeptala se.
Podívala jsem se na ni. Chtěla jsem říct, že to není tak jednoduché.
„S někým se vídám. Ale Petra mi chybí i tak.“
Dcera opřela čelo o moje rameno. Chvíli jsme jen seděly. Na nočním stolku vedle sušenky ležel sešit s pokojem pro dvě holky.
Na druhé straně telefonu
S Petrou jsme si zavolaly následující týden. Nejdřív jsem chtěla domluvit nějaký pravidelný čas pro holky. Když začala vysvětlovat, že každý pátek slíbit nemůže, měla jsem chuť připomenout jí dva zrušené hovory.
Pak řekla, že Bára některé večery brečí. Vypráví o nové škole nadšeně, ale před spaním se ptá, jestli by se přece jen nemohli vrátit. Petra nevěděla, co jí odpovídat.
Domluvily jsme jeden hovor na neděli. Aničce jsem řekla přesný čas. Zeptala se, jestli pak budou volat i tu další. Řekla jsem, že zatím nevím.
Holky si volaly ze svých pokojů. Bára ukázala nový penál a řekla, že má ve třídě Natálku. Anička chvíli mlčela, potom zvedla k telefonu obrázek, který jí chtěla ukázat posledně.
Po hovoru se zeptala, jestli je Natálka teď Bářina nejlepší kamarádka.
„Nevím,“ odpověděla jsem.
„Mohla bys to zjistit u její mámy?“
Petřinu zprávu jsem měla ještě otevřenou. Chvíli jsem na ni koukala. Mohla jsem se zeptat. Co bych pak ale Aničce řekla, kdyby Petra odpověděla, že ano?
Řekla jsem Aničce, že se na to může Báry zeptat sama. Nemusí hned. Dcera zavřela sešit a ten večer se už k hovoru nevrátila.
Dopis do Plzně
Na plavání jsme nakonec zůstaly. Anička se před první lekcí po našem rozhovoru znovu rozplakala. Z tašky jsem vyndala ručník a podržela jí ho, než se převlékla. Neříkala jsem, že už to přece musí být lepší.
O několik týdnů později přišla domů a oznámila, že Veronika má také křečka. Tedy zatím ne, ale rodiče jí ho možná dovolí. Zeptala se, jestli by se k nám mohla přijít podívat, jak mu čistíme klec.
Souhlasila jsem a nechala ji, ať mi řekne, na kdy by si přála Veroniku pozvat. Neotevřela jsem hned telefon.
Ve středu vytáhla ze zásuvky obálku. Chtěla Báře poslat obrázek, protože v telefonu je prý moc malý. Na zadní straně papíru už měla několik vět. Požádala mě, abych jí nadiktovala adresu.
Seděla jsem u stolu a Petra mi ji poslala do zprávy. Anička psala pomalu. U názvu ulice jí došlo místo, tak začala ještě jednou na novou obálku. Potom si dopis přečetla nahlas.
„Báro, náš křeček pořád kouše tu zelenou trubku. Veronika se ho bála vzít do ruky, ale pak jsme to zkusily spolu. Ten obrázek je náš pokoj. Jen jsem nám udělala větší okno.“
Zeptala se, jestli to stačí. Řekla jsem, že může napsat ještě něco, pokud chce.
Chvíli otáčela tužku v prstech. Potom připsala:
„Pořád bych chtěla sedět vedle tebe.“
Nechala jsem ji, aby dopis sama složila.
