Článek
Čekárna u doktora. Místo, kde člověk přijde o deset minut dřív a pak hodinu přemýšlí, proč to vlastně udělal.
Už potřetí jsem si četla plakát o prevenci, když se vedle mě posadila Irena.
Znaly jsme se od vidění. Něco přes padesát, veselá, upovídaná. Dnes ale mlčela. Sluchátka v uších, oči zapíchnuté do mobilu.
Najednou tiše řekla:
„The turtle eats an apple.“
Podívala jsem se na ni.
„Prosím?“
Lekla se.
„Ježíš, ahoj! Já tě neviděla.“
„To chápu. Řešila jsi želvu.“
Zčervenala.
„Učím se anglicky.“
„A želva je důležitá?“
„Velmi. Už třetí den žere jablko.“
Rozesmála jsem se.
Irena vytáhla sluchátka.
„Já měla ve škole ruštinu. Anglicky umím hotel, coffee a thank you. Teď po mně telefon chce zvířata.“
„Chystáš se do Anglie?“
„Syn se žení.“
„V Anglii?“
„Ne. V Česku. Ale s Angličankou.“
Aha. Želva začínala dávat smysl.
Tomášova Emily žila už několik let v Praze. Irena ji měla moc ráda, jen jejich rozhovory byly trochu komplikované.
„Ona něco řekne, Tomáš překládá a než to pochopím, všichni už řeší něco jiného.“
„Tak se směj.“
„To dělám.“
Jednou se prý smála tak ochotně, až se ukázalo, že Emily právě vypráví o nabouraném autě.
„Tomáš se na mě podíval, jestli jsem normální.“
„A byla jsi?“
„Ne. Ale snažila jsem se zapadnout.“
Před dvěma měsíci oznámili svatbu.
Irena okamžitě začala řešit šaty, boty a účes. Tomáš jí prý opakoval, že jde o malou svatbu.
Synové mají zvláštní představu o významu slov „malá svatba“. Pro matku ženicha to stále znamená nové šaty.
Pak Irenu napadlo, že by chtěla Emily něco říct.
Anglicky.
„Kolik?“
„Pět vět.“
„To dáš.“
„Teď už jo. Před měsícem jsem uměla jen tu želvu.“
Každý večer tajně trénovala.
Tomáš nic netušil. Emily také ne.
„A manžel?“
„Ví.“
„Pomáhá?“
„Bohužel. Pořád opravuje moji výslovnost.“
„Umí anglicky?“
„Ne.“
Samozřejmě.
O několik týdnů později jsme se náhodou potkaly v supermarketu.
„Ireno! Tak co svatba?“
Roztáhla úsměv od ucha k uchu.
„Řekla jsem to.“
„Všech pět vět?“
„Šest!“
Výkon hodný certifikátu.
Po obřadu se postavila, ruce se jí třásly a Tomáš se prý tvářil, že vůbec netuší, co jeho matka chystá.
Irena spustila.
Pomalu.
S přízvukem.
Jedno slovo popletla.
„Tomáš se začal usmívat.“
„Pomohl?“
„Ne. Chtěla jsem ho zabít.“
Emily ale poslouchala.
A když Irena skončila, objala ji.
Pak řekla:
„Teď já.“
Česky.
„Ona umí česky?“
„Trochu. Taky se tajně učila.“
Emily jí poděkovala, že ji přijala do rodiny. A nakonec dodala, že se musí česky naučit pořádně.
„Proč?“
Irena se rozesmála.
„Abychom mohly pomlouvat Tomáše a on nám nerozuměl.“
„Tak to má motivaci.“
„Obrovskou.“
„A ty pokračuješ s angličtinou?“
Irena protočila oči.
„Musím. Emily mi píše.“
Vytáhla telefon.
„Včera mi dokonce poslala fotku.“
„Čeho?“
Ukázala mi displej.
Želva.
Před ní jablko.
„No vidíš,“ řekla jsem. „Konečně něco, čemu rozumíš bez překladače.“
„Exactly!“ řekla Irena hrdě.
Tak přece jen pokrok.
