Článek
Na naší malé poště jsem pracovala přes třicet let.
Když nám oznámili, že pobočku zavřou, kolegyně Hana se rozplakala.
Já ne.
Bylo mi šestapadesát a popravdě jsem si řekla, že už toho mám možná dost.
Front. Balíků. Stížností.
A hlavně dveří, které se každou zimu odmítaly pořádně dovřít.
Jenže poslední pracovní den jsem přišla dvacet minut před otevřením a venku už stáli lidé.
„To snad ne,“ povzdechla jsem si.
Netušila jsem, že většina z nich vůbec nic nepotřebuje.
Začínala jsem ještě se složenkami
Na poštu jsem nastoupila krátce po škole.
Tehdy se u nás posílalo všechno.
Pohlednice z dovolených. Dopisy dětem na vojnu. Vánoční přání. Složenky.
Před Vánoci jsme vážily balíky zabalené v hnědém papíru a převázané provázkem.
Za třicet let se změnilo skoro všechno.
Lidé začali platit přes internet, pohlednice nahradily fotografie v telefonu a většinu mladších zákazníků jsme vídaly jen tehdy, když si přišli pro balík.
Jen naše pobočka vypadala pořád skoro stejně.
Dvě přepážky.
Lavice u zdi.
A ty příšerné dveře.
„Radko, zase jsou otevřený!“ volala na mě Hana každou zimu.
Muselo se s nimi pořádně bouchnout.
Každý pátek jednu známku
Někteří zákazníci se také neměnili.
Třeba pan Kříž.
Každý pátek přišel kolem desáté.
„Jednu béčkovou známku.“
Nikdy dvě.
„Pane Kříži, vy snad píšete román na pokračování.“
„Do toho vám nic není.“
Známku uklidil do peněženky.
A zůstal.
„Viděla jste, kolik chtějí za máslo?“
Jindy řešil nový telefon.
„Dcera mi koupila nějakej chytrej. Kdyby byl chytrej, tak se ovládá sám.“
Po deseti minutách se rozloučil.
Další pátek přišel znovu.
Jedna známka.
A deset minut povídání.
Paní Černá nechtěla účet
Pravidelně chodila také paní Černá.
První týden v měsíci pro důchod.
„Nechcete si ho nechat posílat na účet?“ zeptala jsem se jí jednou.
„Ne.“
„Bylo by to jednodušší.“
„A proč bych to dělala?“
„Nemusela byste sem chodit.“
Podívala se na mě.
„No právě.“
Od té doby jsem jí účet už nenabízela.
Když jí přišel důchod, vždycky se hezky oblékla, zašla k nám a potom pokračovala do cukrárny.
„To mám výlet,“ říkávala.
Tehdy mi to připadalo trochu legrační.
Lidé nám vynadali i za zavření
Když nám vedoucí oznámila, že pobočka končí, Hana to oplakala.
Já jsem byla mnohem praktičtější.
Poslední roky už mě práce unavovala.
Zákazníci spěchali víc než dřív a byli protivnější.
„Čekám už deset minut!“
„Kde mám balík?“
„Proč je to tak drahé?“
A když se rozneslo, že zavíráme, začali nám někteří vyčítat i to.
„To teda pěkně děkujeme.“
„My o tom opravdu nerozhodujeme.“
„A co mají dělat starší lidi?“
Po třetím podobném rozhovoru jsem Haně řekla:
„Víš co? Možná budu nakonec ráda, až zamkneme.“
„Já ne.“
„Tak si vezmeš domů dveře na památku.“
Poprvé za celý den se zasmála.
Venku čekala paní Černá
Poslední pátek jsem dorazila jako obvykle.
Před poštou stálo asi osm lidí.
Mezi nimi paní Černá.
„Důchod máte až příští týden,“ řekla jsem, když vešla.
„Já vím.“
Položila přede mě malou kytici ze zahrady.
„To je pro vás holky.“
„Proč?“
„Protože vás už příští týden neuvidím.“
Nevěděla jsem, co říct.
Za ní přišla mladá maminka Lucie, která si u nás celé roky vyzvedávala balíky.
Položila na přepážku krabičku.
„A vy dneska nic nevyzvedáváte?“
„Výjimečně ne.“
„Tak co tam máte?“
„Věnečky.“
Hana se na mě podívala.
„Jestli takhle budou chodit všichni, budeme večer vážit o pět kilo víc.“
Jenže lidé opravdu chodili.
Někteří neměli ani podací lístek
Přišel pán, kterého jsem několik let neviděla.
„Potřebujete něco poslat?“
„Ne. Já už všechno dělám přes počítač.“
„Tak co tady děláte?“
Trochu rozpačitě pokrčil rameny.
„Přišel jsem se rozloučit.“
Pak přišla další paní.
A další.
Někdo přinesl čokoládu. Někdo jen podal ruku.
Ne všichni byli naši pravidelní zákazníci.
Právě to mě překvapovalo nejvíc.
Najednou mi lidé připomínali věci, na které jsem dávno zapomněla.
„Vy jste mi tenkrát pomohla vyplnit složenku, když jsem nevěděla, co kam napsat.“
„To děláme běžně.“
„Pro vás běžně. Pro mě tehdy ne.“
Začínalo mi být jasné, že dnešek nebude tak jednoduchý, jak jsem si představovala.
Pan Kříž přišel jako vždy
Krátce po desáté se otevřely dveře.
Samozřejmě zůstaly napůl otevřené.
„Dveře!“ zavolala jsem automaticky.
Pan Kříž se vrátil a zabouchl je.
„Takhle?“
„Po třiceti letech jste se to naučil.“
Došel k přepážce.
Položil na ni drobné.
„Jednu béčkovou.“
Podívala jsem se na něj.
„Vy si nedáte pokoj ani poslední den.“
„Tradice.“
Podala jsem mu známku.
Tentokrát ji ale nestrčil hned do peněženky.
Chvíli si ji prohlížel.
„A co budete dělat příští pátek?“ zeptala jsem se.
„Nevím.“
„Pojedete si pro známku do města?“
Zavrtěl hlavou.
„Na co?“
„No přece na dopisy.“
Zvedl oči.
„Já žádný neposílám.“
Myslela jsem, že žertuje.
„Jak neposíláte? Každý týden ode mě kupujete známku.“
„No.“
„Tak kam je lepíte?“
„Nikam.“
Hana se přestala přehrabovat v papírech.
„Co s nimi teda děláte?“
Pan Kříž se zatvářil trochu provinile.
„Mám je doma.“
„Všechny?“
„Asi jo.“
„Proč si je tedy kupujete?“
Chvíli mlčel.
„No protože…“
Ukázal kolem sebe.
„Kdybych sem každý pátek přišel jen tak stát a povídat, ještě byste si myslely, že jsem nějakej dědek, co nemá co dělat.“
S Hanou jsme se na sebe podívaly.
„Pane Kříži,“ řekla jsem, „to jsme si myslely stejně.“
Začal se smát.
Já taky.
Jen se mi u toho najednou chtělo brečet.
Nechtělo se mi zamknout
Odpoledne jsme s Hanou začaly uklízet.
Květiny jsme daly do kýble, protože jsme už neměly žádnou další vázu.
V pět odešla poslední zákaznice.
Hana si oblékla kabát.
„Tak co?“
„Co?“
„Těšíš se, až zamkneme?“
Ještě ráno bych řekla ano.
Teď jsem se rozhlédla po přepážce.
Po lavici.
Po dveřích.
„Ani moc ne.“
Zhasly jsme.
Vyšla jsem ven jako poslední.
Dveře se za mnou zase nedovřely.
Automaticky jsem se otočila a pořádně s nimi bouchla.
Pak jsem je zamkla.
„Aspoň s nima už nebudeš bojovat,“ řekla Hana.
„Hm.“
Najednou bych se s nimi klidně hádala dalších deset let.
Jednu známku opravdu použil
Asi o tři týdny později jsem potkala pana Kříže před obchodem.
„Tak co děláte v pátek dopoledne?“ zeptala jsem se.
„Nudím se.“
„A známky?“
„Mám jich plnej šuplík.“
„Tak nějakou použijte.“
„Komu bych psal?“
„To už je váš problém.“
Rozloučili jsme se.
Za pár dní jsem otevřela schránku.
Mezi letáky ležela obyčejná obálka.
Uvnitř nebyl dopis.
Jen jedna malá kartička.
V pátek je bez vás nuda. Kříž.
Podívala jsem se na obálku.
V pravém horním rohu byla nalepená známka.
Musela jsem se smát.
Po třiceti letech na poště mě totiž nakonec nejvíc dojal dopis, ve kterém nebylo skoro nic.
