Článek
V předsálí voněly mokré kabáty.
Lidé přicházeli dřív. Chtěli si vyfotit pokladnu, koupit poslední vstupenku, říct, na čem tu byli poprvé.
Viktor odpovídal a hledal drobné.
Na schodech do kabiny čekala krabice na jeho věci.
Zatím byla prázdná.
Šestá řada, místo u uličky
Tam sedávala Hana.
Přicházela i na filmy, které ji nezajímaly. Po představení počkala, až Viktor dokončí práci, a domů šli spolu.
Někdy mu nesla housku. Někdy jen v kapse jeho rukavice.
Po její smrti začal místo vyřazovat z prodeje.
Nikdo se neptal proč. Kino bývalo poloprázdné.
Dnes před otevřením zapomněl sedadlo vyškrtnout v plánku. Předal pokladnu neteři a odběhl kvůli světlu na chodbě. Neteř prodávala podle plánku.
Na chybu přišel až v sále.
Na Hanině místě seděl muž v hnědém svetru. Vedle něj chlapec s mokrou ofinou.
„Tady bohužel nemůžete zůstat“
Muž zvedl hlavu.
„Máme šestou řadu.“
Chlapec vytáhl vstupenky. Čísla byla správná.
„Tohle místo mělo zůstat volné. Najdu vám jiné.“
Viktor se rozhlédl. Kabáty na opěradlech, kolena, kabelky. Žádná mezera.
Ze zadní řady někdo zavolal, kdy začnou.
Celý večer poslouchal, jaká je škoda kino zavřít. A teď nedokázal udržet prázdnou ani jedinou židli.
„Můžeme si stoupnout dozadu?“ zeptal se chlapec.
„Nestoupneme,“ odpověděl muž. „Zaplatili jsme si místa. Proč máme odejít?“
Chlapec odložil vstupenky
„Táta nevidí,“ řekl tiše.
Viktor se podíval na mužovy ruce. Jedna ležela na složené bílé holi, kterou předtím přehlédl.
„Chtěli jsme na kraj,“ pokračoval chlapec. „Budu mu povídat, co se děje. Abych nerušil lidi z obou stran.“
„To zvládnu vysvětlit sám, Kubo.“
Chlapec zmlkl.
Muž otočil hlavu k Viktorovi.
„Můžeme tedy zůstat?“
Kužel Viktorovy svítilny se opíral o jeho botu.
„Ano. Ta místa jsou vaše.“
Chtěl dodat něco o Haně. O třech letech. O tom, jak si tenhle poslední večer představoval.
Místo toho ustoupil do uličky.
„Promiňte. Je to moje chyba.“
Světla pomalu zhasla
U dveří se ještě ohlédl.
Muž si svlékl svetr. Chlapec ho přehodil přes opěradlo a naklonil se k němu.
Na Hanině místě se někdo pohodlně usazoval.
Viktor vyšel do kabiny. Při přípravě projekce mu dvakrát sklouzly brýle z čela.
Na plátně se objevil první obraz.
Na krajní sedadlo viděl okénkem jen částečně. Kus ramene. Chlapcovu hlavu, která se občas přiblížila k otci.
Při jedné scéně se mužova ramena roztřásla smíchem. Chlapec se narovnal a smál se také.
Hana se smávala později než celý sál. Nejdřív se podívala ke kabině, jako by si chtěla ověřit, že se baví také on.
Viktor si sedl.
Poprvé toho večera přestal sledovat šestou řadu a díval se na film.
Po závěrečných titulcích
Lidé odcházeli pomalu.
Někdo tleskal. Někdo chtěl podat Viktorovi ruku. Neteř čekala u pokladny s klíči.
„Já zamknu,“ řekl jí.
Otec s chlapcem zůstali v předsálí. Kuba hledal v batohu čepici.
„Už tu opravdu nic nebude?“ zeptal se.
„Promítat se přestává dneska.“
Chlapec podal otci svetr.
„Chodíval jsem sem jako kluk,“ řekl muž. „Syn chtěl vědět, jaké to tu je.“
Viktor přikývl. Potom si uvědomil, že muž jeho přikývnutí neviděl.
„Za pokladnou se toho moc nezměnilo,“ odpověděl.
Dveře do kabiny
Kuba se ohlédl ke schodům.
„Tam pracujete?“
„Tam.“
Viktor sáhl po vypínači, ale nechal ruku klesnout.
„Jestli máte chvíli, můžete se podívat nahoru. Je tam úzko. A schody jsou strmé.“
Otec se usmál.
„Kubo, jdeš první?“
Viktor před nimi odnesl krabici ze schodů.
Ještě nebylo zamčeno
Chlapec v kabině kladl jednu otázku za druhou. Viktor odpovídal a přisunul otci židli.
Sedadlo už nezmínil.
Když se loučili, chtěl se zeptat, jestli by někdy nezašli na návštěvu. Zarazil se uprostřed nádechu.
„Dobrou noc,“ řekl jen.
Pak se vrátil dolů pro krabici.
Přes otevřené dveře sálu zahlédl šestou řadu. Krajní sedadlo bylo sklopené stejně jako všechna ostatní.
Tentokrát k němu nešel.
