Hlavní obsah

Trenér mi řekl, ať s bolavou nohou neběžím, pak mě kvůli třem holkám prosil, ať to doběhnu

Foto: gemini.com

Poprvé jsem měla běžet poslední úsek klubové štafety. S trenérem jsme měli domluvené, kdy poběžím já a kdy náhradnice. Myslela jsem, že na mítinku už to nebudeme muset znova řešit.

Článek

V listopadu se v hale rozklusávám v mikině, protože od dveří táhne pokaždé, když někdo přivede další výpravu. Ten den jsem ji sundala už po prvním kole a přehodila přes lavičku. Chtěla jsem si zkusit náběh do zatáčky stejně jako při závodě, bez rukávů přes prsty a bez kapuce, která mě plácá do zad. Místo toho jsem v zatáčce přešla do chůze. Při odrazu mě píchlo zespodu do chodidla, přesně tam, kde mě pobolívalo od úterního tréninku.

Trenér mě zahlédl od stolku, u kterého vyzvedával čísla. Ukázala jsem mu na botu a čekala, že zavolá Báře. Na tom jsme se dohodli už v pátek. Dokonce mi tehdy řekl, ať si nehraju na rozhodčího a neposuzuju, jestli je to dost velká bolest na odstoupení. Jestli se ozve při rozklusání, stačí. Byla to tak jednoduchá dohoda, že jsem si v sobotu ráno bez velkého přemýšlení přibalila tretry.

Bára ještě ve vlaku

Bára měla dorazit s rezervou. Teď v klubové skupině visela fotka displeje z vlaku a pod ní její zpráva, že už stojí podruhé mezi stanicemi. Trenér si na telefonu otevřel odhad příjezdu a zašel ke svolavatelně. Sestavu tam mohl změnit už jen během několika minut. Samotný nástup měl být později, ale i kdyby se vlak hned rozjel, Bára by do uzavření soupisky od nádraží do haly nedoběhla.

„Nemusela bys s nikým závodit,“ řekl mi, když se vrátil. „Holky si odběhnou svoje a ty to jenom doneseš do cíle.“ Mluvil potichu, ale Eliška stála dost blízko, aby slyšela. Měla běžet třetí úsek a byla z nás nejrychlejší. Od září si kvůli společným předávkám přehazovala směny v kině. Teď si dřepla k tašce a začala lovit zavírací špendlíky. Když mi čtyři podala, poděkovala jsem jí. Bylo to snazší než zopakovat trenérovi, co mi řekl v pátek.

Číslo na dresu

Připínala jsem si číslo vestoje. Když jsem váhu přenesla na druhou nohu, skoro nic jsem necítila. To mi na chvíli připadalo jako použitelný argument. Taky jsem věděla, že jestli dostanu kolík od Elišky s náskokem, nevydržím se první zatáčkou jen tak loudat. Na tréninku jsem jí pořád vybíhala moc brzo. Minulý týden jsme kvůli tomu zůstaly na dráze i po ostatních a správce na nás od dveří volal, že už chce zhasnout.

Čtvrtou dráhu nám vylosovali ráno. Když svolali náš běh, našla jsem na displeji u vstupu pod čtyřkou název oddílu a vedle něj svoje příjmení. Ještě nikdy jsem ho na štafetové startovce neviděla. Vykročila jsem ke stolku a bolest se ozvala i bez rozběhu. Za mnou si holky sundávaly tepláky. První špendlík jsem měla zapnutý těsně u látky a musela jsem dres odtáhnout od těla oběma rukama. Další dva už šly líp.

U vstupu na dráhu

U stolku jsem řekla, že odstupuju. Pořadatelka zvedla oči od monitoru a zeptala se, jestli máme čtvrtou. Ukázala jsem na displej. „Čtvrtou závodnici,“ upřesnila. Řekla jsem, že ne. Číslo viselo na posledním špendlíku. Odepnula jsem ho a položila číslo na stůl rubem nahoru. Pořadatelka se zeptala na název klubu, našla řádek a vyškrtla celou štafetu. Trvalo to kratší dobu než připínání čísla.

Trenér k nám došel, až když nám pořadatelka ukazovala, kudy máme odejít, abychom nekřížily nástup dalšího běhu. „V pátek jsem Nině řekl, ať s bolavou nohou neběží, a dneska jsem ji sám přemlouval,“ řekl před všemi třemi. Eliška si mezitím natáhla tepláky zpátky přes tretry. Když kolem nás prošla štafeta z páté dráhy, přitiskla se ke stěně, aby měly všechny čtyři kudy projít.

Cesta zpátky

V autobuse jsem vedle sebe nechala Elišce volno, ale sedla si přes uličku a cestou se mnou nepromluvila. V pondělí mi na trénink přinesla mikinu. Sklouzla pod lavičku a Eliška ji našla, až když se po závodě vrátila pro tašku. Řekla mi, že ji mrzí, že neběžela, a že ji to asi ještě chvíli mrzet bude. Podala mi mikinu a šla se rozklusat. Když oběhla první kolo, přistihla jsem se, že čekám, jestli u mě zpomalí. Nezpomalila.

Chodidlo jsem cítila už cestou ze zastávky. Než trenér rozdělil skupiny, došla jsem za ním a řekla mu, ať se mnou na dráhu nepočítá. Tretry zůstaly v tašce. Vzala jsem si jeho stopky a při úsecích hlásila časy od lavičky. Když kolem mě proběhla Eliška, zavolala jsem jí její čas stejně nahlas jako ostatním.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz