Článek
Když mi Bára řekla, že se chce přihlásit na naši přehlídku, napadlo mě, že jí rovnou zamluvím poslední místo před přestávkou. To bývá plný sál a lidi se ještě nerozcházejí k baru.
Naštěstí jsem jí to řekla dřív, než jsem přepsala rozpis. Připomněla mi loňské vystoupení se školní kapelou, kdy jsem si od učitelky vyžádala nahrávku a poslala ji příbuzným. Bára přitom celou cestu domů doufala, že to její zapomenuté sólo nikdo nenatočil. Tehdy jsem jí na to řekla, že babička si ničeho nevšimla. Vůbec mi nedošlo, že o babičku nejde.
Bára po mně chtěla, abych jen poslouchala
Přehlídku místních kapel jsem v kulturním domě dávala dohromady třetím rokem. Byla jsem zvyklá řešit všechno od prázdné lednice na baru po bubeníka, který si spletl sobotu s nedělí. Bára si ale vyplnila přihlášku sama a dokonce mi zakázala volat zvukaři, že bude potřebovat židli bez opěrek. Prý mu to umí říct taky.
Doma jsem z její písničky znala jen pár taktů, které se daly zaslechnout přes dveře. Jednou jsem se u nich zdržela s košem prádla tak dlouho, až Bára přestala hrát a zeptala se, jestli tam hodlám i žehlit. Před přehlídkou mě poprosila, abych si sedla mezi lidi a nic netočila. Slíbila jsem jí to. Dokonce jsem babičce řekla, ať dneska nechá mobil v kabelce.
Z pódia jsem ucítila spálený plast
Bára šla na řadu po kapele z vedlejšího města. Její zpěvák ještě sbíral trsátka z podlahy, když si přinesla židli a položila k nohám lahev s vodou. Představila se jen křestním jménem. Jakmile začala zpívat, babička vedle mě přestala šustit pytlíkem s bonbony. Poprvé jsem z té písničky slyšela i slova.
Uprostřed sloky jsem ucítila pach spáleného plastu. Seděla jsem na kraji řady kousek od pódia. Nejdřív jsem se otočila k baru, ale odtamtud voněla káva. Tenhle smrad byl nejsilnější přímo u schůdků na jeviště. Podívala jsem se na zvukaře a on zvedl palec. Na vteřinu mě to uklidnilo, i když jsem mu ještě vůbec neřekla, co cítím.
Zastavila jsem vystoupení
Došla jsem ke zvukaři a zeptala se, jestli to taky cítí. „Já myslel, že se ptáš na zvuk,“ řekl a sundal si sluchátka. Pak se otočil k pódiu a už nic nedodal. Mávala jsem na Báru, než si mě všimla. Přestala hrát a já ji u mikrofonu požádala, aby šla dolů. Lidem jsem řekla, ať prosím vyjdou před kulturní dům. Ozvalo se pár dotazů, jestli si mají vzít pití, ale jinak se sál vyprázdnil docela rychle.
Zatímco jsme s kolegyní vyváděly lidi ven, situaci u pódia převzal technik kulturáku. Za oponou našel ohořelou prodlužovačku. Když mi to přišel říct ven, ulevilo se mi tak, že jsem mu poděkovala snad třikrát. Zbytek přehlídky jsme zrušili. Kolegyně dávala oznámení na stránky kulturního domu a já hledala Báru. Stála pod stříškou u vchodu s kytarou na zádech. Chtěla jsem jí hlavně vysvětlit, že jsem jí do písničky neskočila jen tak.
Chtěla jsem Báře nabídnout další koncert
„Byla fakt ohořelá,“ řekla jsem jí. „Takže jsem tě musela zastavit.“ Bára si přitáhla popruh pouzdra k rameni. „Mami, já vím. Já se na tebe nezlobím.“ Hned jsem se nadechla, že jí domluvím vystoupení na prosincovém koncertě. „Prosím tě, ne,“ řekla, sotva jsem zmínila prosinec. „Já dneska nedokážu začít znova. Ani doma, jestli tě to napadlo.“ Napadlo mě to. Cestou ke vchodu jsem si říkala, že by nám ji mohla dohrát v kuchyni, aspoň mně a babičce.
Chvíli jsme tam stály a koukaly, jak lidi odjíždějí. „V druhé sloce jsem chtěla na chvíli přestat hrát. Jen zpívat,“ řekla Bára. „Doma jsem si vždycky představovala, jak bude v sále ticho. A ono tam vážně bylo.“ Bylo mi jí líto, víc než předtím, když jsem si myslela, že se na mě zlobí. Na vztek bych jí uměla odpovědět. Tady jsem jí mohla akorát říct, že mě mrzí, že nedozpívala.
Druhý den jsme s kolegyní obvolávaly kapely kvůli náhradnímu termínu přehlídky. U Bářina jména se mě zeptala, jestli ho má rovnou přepsat do nového rozpisu. Řekla jsem, ať ho tam zatím nedává. Doma za dveřmi už zase občas slyším kytaru. Pořád bych si tu druhou sloku hrozně ráda poslechla. Jestli ji Bára bude chtít zpívat v sále, počkám, až mi to přijde říct sama.





