Článek
Když jsme se s Petrem rozváděli, nehádali jsme se o dům, auto ani peníze.
Největší problém měl čtyři nohy, jedenáct let a jmenoval se Ben.
„Já ti ho nedám,“ oznámila jsem.
„Já tobě taky ne,“ odpověděl Petr.
Tak vznikla naše střídavá péče o psa.
Tehdy mi připadala rozumná. O rok později jsem pochopila, že díky ní jsme se sice rozvedli, ale vlastně jsme se vůbec nerozešli.
Už jsme byli spíš spolubydlící
S Petrem jsme spolu byli devatenáct let.
Neměli jsme děti. Zato jsme měli dům, společné přátele, stejného zubaře, dvacet let fotografií a Bena.
Labradora, který jako štěně sežral moje nové boty a kus kuchyňské linky.
Naše manželství skončilo mnohem méně dramaticky.
Nikdo nikoho nepodvedl. Neházeli jsme po sobě talíře. Jen jsme spolu přestali být šťastní.
Jednou večer jsme seděli v kuchyni a řešili, kdo druhý den koupí tablety do myčky.
„Petře, kdy jsme naposledy dělali něco spolu jen proto, že jsme chtěli?“
Zamyslel se.
„Počítá se nákup v Makru?“
Začala jsem se smát.
Pak mi ale došlo, že oba vážně přemýšlíme nad odpovědí.
Za půl roku jsme podali žádost o rozvod.
Jeden týden já, jeden Petr
Já se přestěhovala do bytu asi deset minut autem od našeho domu. Petr zůstal bydlet tam.
A Ben?
„Je zvyklý na zahradu,“ tvrdil Petr.
„A na mě.“
„Na mě taky.“
Nakonec jsme se dohodli.
Týden u mě, týden u něj. Každou neděli večer předání.
První neděli přijel Petr s Benem před můj dům.
„Granule má v tašce. Včera trochu kulhal.“
„Kulhal už u mě.“
„Mast na ucho je v boční kapse.“
„Já vím, kupovala jsem ji.“
Ben mezitím očichával trávník.
Po dvaceti minutách jsem si uvědomila, že se pořád bavíme.
„Tak já půjdu,“ řekl Petr.
„Jo.“
Ani jeden jsme nikam nepospíchali.
Z předání byla káva
Za pár týdnů jsem vezla Bena k Petrovi.
„Dáš si kávu?“
Málem jsem automaticky řekla ano.
Pak mě napadlo, že už tam nebydlím.
„Klidně.“
V kuchyňské skříňce stále ležela moje bezkofeinová káva.
„Ty ji pořád kupuješ?“
„Nekupuju. To je ta tvoje.“
Sedla jsem si na své staré místo u stolu.
Ben si lehl mezi nás.
Povídali jsme si skoro hodinu.
Bylo to zvláštní. Když jsme byli manželé, dokázali jsme u stejného stolu sedět celý večer a skoro nepromluvit.
Teď jsme si najednou měli co říct.
Od té doby jsem při předávání často šla na chvíli dál.
Když Petr přijel ke mně, někdy jsem mu nabídla večeři.
Když mi začal kapat kohoutek, automaticky jsem mu zavolala.
„Můžeš se na to někdy podívat?“
„Přijedu zítra.“
Ani mě nenapadlo zavolat instalatéra.
Šli jsme spolu do kina
Jednou Petr zavolal v pátek večer.
Ben byl zrovna u mě.
„Co děláš?“
„Nic.“
„Mám dva lístky do kina. Kolega nemůže.“
„Tak někoho vezmi.“
„Vždyť volám někomu.“
Šla jsem.
Po filmu jsme si dali skleničku vína. Bavili jsme se o filmu, o práci a o známých.
Domů jsem přijela před půlnocí.
V předsíni mě vítal Ben.
„Byla jsem v kině s páníčkem,“ řekla jsem mu.
Až když jsem to vyslovila nahlas, zarazilo mě to.
Byla jsem v pátek večer v kině se svým bývalým manželem.
A připadalo mi to úplně normální.
Poprvé jsem potkala Kláru
O několik týdnů později mi Petr řekl, že se s někým vídá.
Jmenovala se Klára.
„To je dobře,“ odpověděla jsem.
Jenže mi dobře nebylo.
Poprvé jsem si připustila, že jsem si někde hluboko v sobě zvykla na představu, že Petr sice není můj manžel, ale pořád tak trochu patří do mého života.
Kláru jsem potkala v neděli.
Přijela s Petrem pro Bena.
Působila mile. Usmívala se, pohladila Bena a vůbec se nechovala jako žena, která by měla problém s bývalou manželkou.
„Mast na to ucho je v tašce,“ řekla jsem Petrovi.
„Dobře.“
„A ve čtvrtek má veterináře v pět.“
„Jasně.“
Pak Petr ukázal na dveře mého domu.
„A co ten kohoutek?“
„Zase trochu kape.“
„Tak se na něj v týdnu podívám.“
Klára se na nás podívala.
„Vy se vídáte často, viďte?“
„Kvůli Benovi,“ odpověděli jsme s Petrem skoro současně.
Klára se usmála.
„Jasně.“
Nic dalšího neřekla.
Právě to bylo nejhorší.
Kvůli Benovi?
Celý večer jsem na její otázku myslela.
Kvůli Benovi.
Kvůli Benovi jsme šli do kina?
Kvůli Benovi Petr opravoval můj kohoutek?
Kvůli Benovi jsem věděla, že má příští úterý důležitou pracovní schůzku?
Vzala jsem telefon a projela naše poslední zprávy.
Nezapomeň zavolat mámě.
Ten nový seriál je fakt dobrej.
Koupil jsem ti tu kávu, co máš ráda.
Mezi tím bylo několik fotografií Bena.
Najednou mi připadaly skoro jako výmluva.
Druhý den jsem Petrovi zavolala.
„Můžeme se sejít?“
Rozvedli jsme se podruhé
Šli jsme s Benem na dlouhou procházku.
„Klára měla pravdu,“ řekla jsem.
Petr chvíli mlčel.
„S čím?“
„My se nevídáme jen kvůli psovi.“
Přikývl.
Sedli jsme si na lavičku. Ben okamžitě položil hlavu Petrovi na koleno.
„Chceš se ke mně vrátit?“ zeptal se mě.
Ta otázka mě zaskočila.
Podívala jsem se na něj.
„Ne.“
Petr se usmál.
„Já taky ne.“
A v tom byl celý náš problém.
Nechtěli jsme být manželé, ale neuměli jsme přestat být těmi dvěma lidmi, kteří si devatenáct let říkali všechno.
Dohodli jsme se, že Ben zůstane většinu času u Petra. Má tam zahradu a ve svém věku už nepotřeboval každý týden měnit pelíšek.
Já si ho budu brát na víkendy nebo když Petr někam odjede.
Pravidelné nedělní předávání skončilo.
Stejně jako naše kávy.
Ze zvyku pořád sahám po telefonu
První týden byl horší, než jsem čekala.
V práci mě naštvala kolegyně a automaticky jsem chtěla Petrovi napsat.
Pak mi došlo, že nemusím.
A možná ani nemám.
O dva dny později mi přišla od něj zpráva.
Ben dneska ukradl sousedům buřta z grilu.
Začala jsem se smát.
Napsala jsem odpověď.
Pak jsem ji smazala a telefon odložila.
Ne proto, že bych s Petrem už nikdy nechtěla mluvit.
Jen jsme konečně potřebovali zjistit, jaké to je nebýt spolu.
Od rozvodu tehdy uplynul skoro rok.
Ten papírový jsme měli dávno za sebou.
Ten skutečný právě začínal.
Bena si pořád občas beru.
Když pro něj přijedu, Petr mi podá vodítko a já většinou zůstanu stát před dveřmi.
Ben to nechápe.
Když jsme s Petrem chvíli vedle sebe, pořád si spokojeně sedne přesně mezi nás.
Asi si myslí, že se vůbec nic nezměnilo.
Možná jsme si to dlouho mysleli taky.
