Článek
Je mi šestašedesát a téměř celý život jsem tvrdila, že prostě nemám ráda plavání.
U moře jsem hlídala ručníky. Na koupališti kabelky. V hotelovém bazénu jsem seděla na kraji a maximálně si smočila nohy.
Rodina si myslela, že neumím plavat.
To byla jen polovina pravdy.
Já se vody příšerně bála.
V osmi letech jsem zmizela pod vodou
Začalo to na přehradě.
Bylo mi osm a plavala jsem v nafukovacím kruhu. Nevím už přesně, co se stalo. Pamatuju si jen, že mi kruh sjel a já najednou neměla pod nohama dno.
Polykala jsem vodu a mlátila rukama kolem sebe.
Vytáhl mě nějaký cizí muž.
Maminka později tvrdila, že jsem byla pod vodou jen pár vteřin.
Mně to připadalo mnohem déle.
Ještě dvakrát mě přihlásila do plavání.
Poprvé jsem brečela v šatně.
Podruhé jsem odmítla vystoupit z auta.
Potřetí už nebylo.
U vody jsem vždycky něco hlídala
V dospělosti jsem si vytvořila spoustu výmluv.
„Pojď do vody.“
„Je studená.“
Když měla třicet stupňů:
„Nemám ráda chlor.“
U moře:
„Sůl mi nedělá dobře na kůži.“
Můj manžel časem pochopil, že nemá cenu mě přemlouvat.
Dětem jsem přiznala jen to, že neumím plavat.
Pak přišel vnuk Matěj.
Ten žádné moje výmluvy nerespektoval.
„Babi, pojď do bazénu.“
„Budu hlídat věci.“
„Jaký věci?“
„Naše.“
Podíval se na dvě osušky a plastovou láhev.
„Kdo by nám ukradl mokrej ručník?“
Někdy jsou děti až zbytečně logické.
K narozeninám jsem dostala plavání
K šestašedesátinám mi Matěj slavnostně podal obálku.
Uvnitř byl poukaz.
Pět individuálních lekcí plavání pro dospělé.
Podívala jsem se na něj.
„To je pro koho?“
„Pro tebe.“
„Já plavat nechodím.“
„Proto ten kurz.“
Pak jsem se podívala na dceru Petru.
„Ty jsi ho k tomu navedla?“
„Naopak. On navedl mě.“
Matěj se pyšně usmíval.
„Říkal jsem mamce, že když jsem se naučil já, zvládneš to taky.“
„Tobě bylo pět.“
„Právě.“
Dostala jsem chuť vrátit mu dárek i s obálkou.
Jenže kurz už byl zaplacený.
Držela jsem se schůdků
Instruktorka se jmenovala Lenka.
„Co zvládnete?“ zeptala se při první lekci.
„Osprchovat se.“
Podívala se na mě a zřejmě pochopila, že to nebude snadné.
Bazén měl v místě, kde jsme začínaly, metr dvacet.
Přesto jsem deset minut odmítala pustit schůdky.
„Jarmilo, máte vodu po prsa.“
„To vidím.“
„A stojíte.“
„To taky vidím.“
První hodinu jsem se nenaučila plavat.
Naučila jsem se ponořit obličej.
Domů jsem přijela unavenější než po celodenním výletu.
Matěj okamžitě volal.
„Tak kolik jsi uplavala?“
„Nula.“
„Ani metr?“
„Matěji, já dneska strčila nos pod vodu.“
Chvíli bylo ticho.
„Tak příště metr.“
Při třetí lekci jsem utekla
Druhá lekce byla lepší.
S pěnovou destičkou jsem se dokázala odrazit od kraje.
Lenka šla vedle mě.
„Výborně.“
„Držíte mě?“
„Ne.“
Okamžitě jsem se postavila.
Třetí lekci mě přesvědčila, abych si lehla na záda.
Chvíli to šlo.
Pak mi voda natekla do nosu.
Nevím proč, ale najednou jsem zase viděla tu přehradu.
Začala jsem kolem sebe máchat rukama, přestože jsem mohla kdykoli normálně postavit nohy na dno.
Lenka mě chytila.
Vylezla jsem z bazénu.
„Končím.“
„Pro dnešek?“
„Úplně.“
V šatně jsem měla vztek sama na sebe.
Matějovi jsem ten den nezavolala.
Vnuk mě příšerně naštval
Večer zazvonil telefon.
„Maminka říkala, že už tam nechceš chodit.“
„Maminka moc mluví.“
„Ty ses bála?“
„Ano.“
Čekala jsem nějakou dětskou moudrost.
Místo ní řekl:
„Já jsem se taky bál, když mě učili jezdit na kole.“
„To není stejné.“
„Spadl jsem do kopřiv.“
„Matěji.“
„A stejně jsem jel znova.“
To mě naštvalo skoro víc než celý bazén.
„Mně je šestašedesát, tobě deset.“
„Tak máš větší zkušenosti.“
Nevěděla jsem, jestli ho mám pochválit, nebo položit telefon.
Na další lekci jsem ale šla.
Najednou jsem plavala
Lenka se na nic neptala.
„Dnes žádná záda,“ řekla.
„Výborně.“
Dala mi destičku.
Potom menší destičku.
A nakonec mi ji vzala úplně.
„Zkuste se odrazit a udělat tři tempa.“
„A vy mě chytíte.“
„Když bude potřeba.“
Odrazila jsem se.
Jedno tempo.
Druhé.
Třetí.
Postavila jsem se.
Ohlédla jsem se ke kraji.
Nebyla jsem daleko. Možná tři metry.
Pro mě to ale bylo skoro přes celý kanál La Manche.
„Tak?“ zeptala se Lenka.
„Ještě jednou.“
Po pěti zaplacených hodinách jsem si přikoupila dalších pět.
Tentokrát z vlastních peněz.
Babička už nehlídá ručníky
Na začátku léta jsme šli s Petrou a Matějem na koupaliště.
Rozložila jsem ručník na našem obvyklém místě.
Matěj skočil do vody.
„Babi! Pojď!“
Petra se zasmála.
„Nech babičku.“
Za normálních okolností bych vytáhla knížku.
Místo toho jsem vstala.
„Uhni od schůdků.“
Matěj se přestal smát.
„Ty jdeš fakt do vody?“
„Pokud se mě budeš pořád vyptávat, tak ne.“
Slezla jsem dovnitř.
Matěj čekal několik metrů ode mě.
„Tak ke mně.“
„Nerozkazuj mi.“
„Dobře.“
Odrazila jsem se.
První metry byly hrozné.
Pak jsem zjistila, že pořád plavu.
Když jsem se konečně postavila, Matěj na mě koukal s otevřenou pusou.
„Babi!“
„Co?“
„Ty fakt plaveš!“
„To právě dělám.“
Objal mě tak prudce, že mě málem znovu potopil.
„Matěji!“
„Promiň.“
Petra nám tleskala od kraje.
„Mami, já tomu nevěřím.“
Poprvé mi vůbec nevadilo, že kolem nás bylo plno lidí.
Příští rok chce moře
Dnes chodím jednou týdně plavat.
Pořád se nedokážu pustit doprostřed hlubokého bazénu a znak nesnáším. Lenka tvrdí, že na něj jednou přijde řada.
Já tvrdím, že určitě ne.
Matěj už plánuje příští léto.
„Budeme spolu plavat v moři.“
„Možná.“
„Budeš.“
„Nepředbíhej.“
Minule na koupališti jsem se chvíli opalovala a Matěj na mě z vody zavolal:
„Babi, nejdeš?“
Automaticky jsem se rozhlédla po našich věcech.
Dvě osušky. Láhev vody. Petrovy pantofle.
„A kdo bude hlídat ručníky?“ zavolala jsem.
Matěj pokrčil rameny.
„Nikdo. Kdo by nám kradl mokrej ručník?“
Tentokrát jsem musela uznat, že má pravdu.
A šla jsem do vody.
