Článek
Začátky společného soužití bývají často těžké. My jsme měli to „štěstí“, že se Ondra narodil dříve, takže jsme měli čas si zvyknout na určitý režim a naučit se jeho obsluhu ještě v nemocničním prostředí. Ondra nás však i přes veškerá opatření a očekávání dokázal první den a noc doma úplně psychicky rozložit, o čemž si můžete přečíst tady.
Komunikace
Klíčem ke zdravému a fungujícímu vztahu je komunikace. Jako rodiče, muž se ženou, s ní míváme doma občas problémy, ale ty jsou způsobeny buďto nedostatkem přímočarosti nebo přehnaným očekáváním. Pánové, znáte to všichni - jako muž máte za úkol vědět, co si vaše žena myslí, domyslet si k tomu pocity, případně taky tón hlasu, a na základě toho jednat. Pak už stačí jen pevně doufat, že žena nezměnila během 15 vteřin 4× názor. Né nadarmo jsem manželce vždycky říkal, že „koule mám dvě, ale ani jedna není věštecká“. Manželka záhy pochopila. Jak ale komunikovat s novorozeným dítětem?
Prozradím vám tajemství - nejde to. Jeho primárním způsobem komunikace je řev. Když mi to došlo, pustil jsem se do takového malého domácího samostudia Ondrova řevu. Časem jsem zjistil, že v různých situacích řve jinak - když má plnou plenu, když je unavený, když má hlad, když ho tlačí prdy, když se chce mazlit… a postupem času se mi to podařilo identifikovat s relativně vysokou úspěšností. Asi týden po tom, co jsem rozlouskl tento tajemný kód, mi Velký Bratr na Instagramu nadhodil video, kde se přesně toto popisuje. Nevadí, jako ztrátu času jsem to nebral, alespoň jsem si s tím malým příživníkem vytvořil vztah. Tedy, jednostranný vztah - on řval a já věděl, co chce. Řvát jsem po něm zpátky nechtěl.
Návštěvy lékařů
Ondra se poprvé pořádně podíval ven, když jsme vyrazili k jeho dětské doktorce na první kontrolu. Tam se stal okamžitě hvězdou. Pořád byl takovou mini verzí dítěte, kdy do standardních novorozeneckých rozměrů mu chyběla zhruba třetina váhy i výšky, takže byl všemi považován za malé sladké klubíčko štěstí. Haha, nenechte se zmást! Tohle malé sladké klubíčko štěstí dokázalo pokadit plenku takovým způsobem, že by se za to dospělák nemusel stydět, a taky schopnost mentálního rozložení svých rodičů, hlavně v noci, byla na profesionální úrovni. Paní doktorka nás ale ujistila, že se Ondrovi daří dobře, což nám vykouzlilo úsměv na tváři.
Na kardiologii a neurologii proběhlo taky všechno v nejlepším pořádku. Dokud Ondru všude chválili, celkem nás to ježdění po doktorech bavilo. Pak ale přišla riziková ambulance. Tam jsme poprvé od příjezdu domů doopravdy vystřízlivěli. Nebylo to však tím, že by byla paní doktorka zlá! Konečně se s námi totiž bavil někdo upřímně. Nedonošené děti mají svá specifika. Jejich vývoj, ať už fyzický nebo psychický, neodpovídá jejich věku, často ani regulovanému věku. Jednoduše řečeno - jsou „pozadu“ oproti svým vrstevníkům a tento stav bude trvat zhruba do nástupu k povinné školní docházce. Nedonošené děti bývají mnohem náchylnější k onemocnění a vypořádávají se s ním déle. Veškeré tabulky s výčtem schopností a dovedností vztažmo k věku a vývojové grafy bylo pro nás bezpředmětné sledovat. Ondra tuto „teorii“ v průběhu tří let několikrát vyvrátil i potvrdil, takže jsme mohli mít z nějakého posunu radost, a v případě, kdy šly věci pomalu, jsme se mohli uklidnit, že je to normální.
Návštěvy příbuzných
Lékaři nám bylo doporučeno nepřijímat žádné návštěvy až do původního termínu porodu, a k tomu přičíst šestinedělí, což by znamenalo cca polovinu května. Tomu jsme se v duchu smáli. Prarodiče už byli nedočkaví, což bylo pochopitelné, a tak se jediným kritériem návštěvy stalo jejich perfektní zdraví, což bylo v průběhu března téměř nemožné. Taky nám to bylo, ať už přímo nebo nepřímo, celkem dost vyčítáno. Ondrovo zdraví ale pro nás bylo přednější, než ukojení touhy prarodičů jej vidět, takže jsme v tom byli neoblomní. Nakonec se podařilo seznámit v podstatě celou rodinu s novým přírůstkem do poloviny dubna.
S odstupem času se na to dívám s jistou dávkou pochopení. Celá tato situace byla pro všechny nestandardní. Pokud se dítě narodí v termínu, probíhají návštěvy maminky a miminka ještě v nemocnici, což například rodiče od manželky zažili před našim porodem už třikrát, díky mé švagrové. Ondra se však narodil brzo, strávil chvíli v inkubátoru, pak nějaký čas na novorozenecké JIP, kde nebyly návštěvy, vyjma rodičů, povoleny. Když už se konečně dostal domů, doporučení zněla jasně. Muselo to být pro prarodiče náročné, vidět své vnouče místo dvou dní dva měsíce po porodu. Ondra naštěstí neztratil ani po dvou měsících svou novorozeneckou vůni a svou váhou a výškou byl stále jako čerstvě vylíhnuté miminko.
Zvykáme si
Doma se z nás stával dobře sehraný tým. Díky dvanáctihodinovým směnám jsem doma trávil docela dost času, hlavně tedy v týdnu, kdy jsem měl jenom dvě noční. Ondra toho naštěstí pořád moc nepotřeboval, i když nám v té době přišlo, že neřešíme nic jiného, ale tak to mají asi všichni - v každém období nám přijde, že nemáme na nic čas, zároveň se těšíme, až se „někam posune“, a pak s odstupem času vzpomínáme, jaký jsme měli vlastně klid. Na začátku to ale bylo fajn. Ondra se krmil z lahvičky, na kterou si zvykl už v nemocnici (o problémech s kojením, jakožto o dalším specifiku života s nedonošeným dítětem, si povíme příště), přebalit jsem jej zvládl, promasírovat bříško a uvolnit prdíky taky, přes den ležel vlastně všude možně po bytě a hlavně ještě neuměl nikam zdrhnout, takže si mohla manželka v klidu a s čistým svědomím vyrazit do světa kdykoli potřebovala.
Pánové, přiznejme si to - ženy to na mateřské mají doma těžké. Nám sice přijde, že „nic nedělají“, ale opak je pravdou. Každému z vás doporučuji vyzkoušet si roli matky a zůstat třeba dva dny s malým dítětem sám doma. Ano, s vypětím všech sil to zvládnete, budete se tvářit, jaká to byla pohoda, ale budete se na příchod ženy domů těšit víc, než kdy jindy. A v tu chvíli si představte, že tohle je realita matek několik týdnů či měsíců v kuse. Proto vyzývám každého čtenáře mužského pohlaví (a neurážejte se nad pojmem „mužské pohlaví“ - máš pinďu, jsi chlap), běžte obejmout a poděkovat své drahé polovičce za práci, kterou doma dělá. Na umytém nádobí a vypraném oblečení nestojí svět, ten stojí na našich dětech a na tom, co z nich bude!
