Článek
Dlouhá léta jsem se zabývala alternativní medicínou. Pomáhala jsem lidem v jejich trápení a někdy jsem byla i poslední instancí, ke které se lidé uchylovali, když již nevěděli kudy kam, protože jim klasická medicína nepomohla.
Dělala jsem reflexní terapii, homeopatii, autopatii a byla jsem pro ně i jakýmsi psychoterapeutem.
Alternativní přístup jim pomáhal poznat, že mnoho jejich problémů se dá vyřešit jinak, než polykáním léků. Reflexní terapie pracuje se znalostí, jak jednotlivé energetické dráhy souvisí s vnitřními tělesnými orgány.
Mnohdy jsem byla překvapena, že lidé vůbec neznají svoje tělo. Kde mají např. játra, nebo slezinu, nebo že muži nemají stydkou kost apod. Vnímali pouze bolest a neměli potuchy, odkud se bere. Nechápali, že problémy fyzické mohou souviset i s jejich psychikou. O tom se u lékaře nic nedozvěděli.
Reflexní terapie jim například ukázala, že je možné pomoci odstranit bolesti tzv. tenisového loktu ovlivňováním dráhy žlučníku, respektive jater. Dalším příkladem bylo třeba to, že u klientů, kteří přicházeli s migrénou, někdy stačilo uvolnit krční páteř manipulací palce u nohy, aby se jim okamžitě ulevilo. Musela jsem jim ale vysvětlit, že pro dlouhodobý účinek je třeba působit i na orgány látkové výměny, tedy hlavně na játra.
Dnes již je alternativní medicína natolik známá a běžně prováděná, že lidé pochopili, že nejde o žádné zázraky, ale o celostní poznání fungování těla.
V mládí člověk poznává svět kolem sebe, sbírá vědomosti ve školách, zajímá se o mnoho vnějších problémů, studuje nekonečnosti vesmíru, ale o vlastním těle a jeho fungování nemá ani potuchy. Proto, když tělo začne bolet, teprve pak jsou donuceni jít za lékařem, kterému absolutně důvěřují. Jaké je však jejich překvapení, když jejich bolest nemizí, problém se zhoršuje a myslí si, že léky které jim jsou předepsány jsou všemohoucí. Neuvědomují si, že lék pomůže pouze dočasně. Zakryje pravou podstatu nemoci, tedy pouze ji potlačí. Neví, že bolest je jako kontrolka v automobilu, která se rozsvítí, když je nějaký problém. Každý pochopí, že když se vypne kontrolka, neodstraní se tím porucha v motoru. A takto stejně působí pilulka, kterou si vezmou. Zhasnou tím bolest, ale neodstraní nemoc. Lék navíc zatěžuje organismus vedlejšími účinky, na které jsou další léky a tak se roztáčí koloběh, ze kterého není úniku. Každá krabička léku obsahuje sáhodlouhý leták, který oznamuje, jaké vedlejší účinky se mohou dostavit, ale co ten lék vlastně vyléčí najdete na jedné řádce. Také je uvedeno chemické složení léku, které laikovi nic neříká, ale ve slepé důvěře lék užije. Někdy dostane od lékaře navíc radu, ať leták raději vůbec nečte, protože by se jenom zbytečně vyděsil. Jedná se o jakýsi alibismus výrobce. Co kdyby náhodou tam nebyl zrovna ten váš vedlejší příznak? Mohli byste se s firmou klidně soudit.
Také je známo, že některé léky jsou návykové, takže se mohou používat třeba jenom měsíc, tedy do vybrání léku. Teď mám na mysli například léky na spaní. Ale neznám člověka, který by lék na spaní užíval jenom po tu dobu, která je doporučena. Když ho vysadí, co se stane? Většinou nespavost odstraněna není. Nasadí se tedy jiný lék, ale ten je podle přiloženého letáku navíc i na deprese a epilepsii. Mám si myslet, že je méně návykový? Předpokládám, že je stejně návykový, ale o tom se pomlčí. Navíc jeho vedlejší účinky jsou daleko rozsáhlejší a děsivější. Ale rada zní, toho si nevšímejte, vás se to netýká. Hlavně, že budete zase spát. A tak bych mohla dávat jeden příklad vedle druhého.
Změna je život
Znám mnoho lékařů, kteří se po vystudování medicíny s vervou a radostí pustili do léčení svých pacientů, ale po čase byli velmi zklamáni tím, že se pacienti vracejí stále znovu a znovu se stejným problémem. Zjistili, že místo, aby léčili, stávají se pouhými předepisovači léků. Pacienta posílají od čerta k ďáblu, od specialisty k dalšímu specialistovi, ale člověk se stále noří do nemoci. Z triviálního respiratičního onemocění, se najednou stane astma, posléze se pacient ocitne u kardiologa a nakonec i na operačním stole srdcaře.
Tito lékaři zhrzeni svým neúspěchem, odcházejí do soukromí, vystupují z lékařské komory a učí se znovu poznávat, jak doopravdy člověka mohou vyléčit. Vstupují na půdu alternativní medicíny a konečně svým snažením docházejí ke kýženému úspěšnému léčení lidí, protože najednou vidí člověka jako jeden celek, kde vše souvisí se vším a hlavně zjišťují, že vše vychází především z psychiky člověka.
Lidé, kteří přicházejí k takovýmto lékařům, nebo odborným terapeutům začínají skrze jejich rady poznávat svoje tělo a hlavně svoji mysl.
A teď jsem u toho, v čem je pro nás stáří výhodou.
Tělo stárne od narození a když tady mluvím o stáří, nemyslím tím pouze ty šedesáti či sedmdesátileté, ale přirozeně kohokoliv. To znamená, že čím dříve se setkáme s alternativní metodou léčení a odborníkem v alternativní léčbě, vyhráváme a naše „stárnutí“ nemusí být vůbec nepříjemné a bolestivé, protože průběžně zjišťujeme, jak naše tělo funguje, jaký podíl na naší nemoci má mysl a způsob našeho chování vůči sobě samému.
Pro názornost a pochopení podstaty jak můžeme svoje tělo léčit, uvedu pár příkladů a návodů, které vám mohou pomoci v rozhodování, zda pokračovat v léčení jen klasickou medicínou, nebo si pomoci zároveň alternativními postupy léčby. Samozřejmě je to pouze na vás.
Každý z nás používá v řeči určitá úsloví, ale neuvědomujeme si, jak tato slova vlastně souvisí s naším zdravím a možností uvědomění si svých možností samoléčby.
Řeč vytváří analogii mezi našimi psychickými a somatickými procesy v těle.
Problém nevolnosti a zvraceni:
Kolikrát se nám stalo, že jsme snědli jídlo a řekli jsme si, že nám zůstalo ležet v žaludku jako kámen. Z toho tedy můžeme pochopit, že nějaký fysický včerejší problém nám může ležet v žaludku jako kámen. A tady máme tu analogii mezi psychickým a somatickým spojením. Somatizace je přenesení psychiky do pocitu v těle. To vidíme například v dalším rčení: vzalo mi to chuť do života. Jen na to pomyslím, je mi z toho nanic. Nebo, když ho vidím (nějakého člověka), udělá se mi z něho zle.
Nevolnost signalizuje odmítání něčeho, co nechceme a co nám leží v žaludku. Také hltání jídla vede k nevolnosti, ale to platí nejenom na fysické rovině, ale naše podvědomí také tímto hltá něco nevhodného, aniž to může strávit. A kdykoliv pak potkáme toho, koho neradi vidíme, udělá se nám fysicky zle. A tato nevolnost se může vystupňovat až ke zvracení. Tak si můžeme dokonce vypěstovat až anorexii, protože nám třeba v dětsví bylo vnucováno neustále něco, z čeho se nám dělalo zle. Tehdy jsme se nemohli bránit. Museli jsme dojíst, co bylo na talíři. V dospělosti již dojíst klidně nemusíme, ale máme v podvědomí blok. Tak dojíme, ale musíme se za to potrestat. Jdeme a vyzvracíme se. Jiný druh trestu - vypadám hrozně tlustě, každý to vidí. Je mně ze sebe zle.
Zácpa
Měla jsem klientku, která ke mně přišla s problémem, že má zácpu. Po delším rozhovoru vyšlo najevo, že jako malá nikdy nesměla odejít při jídle od stolu, i když se jí chtělo na velkou. Tak se jí to vrylo do podvědomí, že si vytvořila tento problém.
Zácpa je však též výrazem nedávat nic a všechno si podržet. Dotýká se problému lakoty. Svědčí to o silném lpění na věcech a o neschopnosti odpoutat se od materiálních hodnot. Rovněž se jedná u zácpy o strach, že nevědomé obsahy se dostanou na denní světlo a pokus o ty podvědomé a potlačené obsahy si podržet. Nahromadí se duševní dojmy a už se nepodaří získat od nich odstup. Klient trpící zácpou je nedokáže, doslova řečeno, vytlačit.
Migréna (hemikranie)
Při migréně se většinou jedná o záchvatovitou bolest postihující jednu polovinu hlavy. Většinou nás tato nemoc upozorňuje na jednostrannost myšlení, ale zároveň pacienti trpící migrénou mívají problémy se sexualitou. Buť ji ze svého života úplně vyhostili ( s tím nechci nic mít) a nebo se snaží předstírat „nevázaný sexuální život“ (ať vidí, že s ní nemám žádný problém), přesune se problém do hlavy a projeví se záchvatem migrény. Je to jakýsi orgasmus v hlavě.
Při bolestech hlavy si tedy položte tyto otázky:
1. Čím si lámu hlavu?
2. Jsou u mě „dole“ a „nahoře“ v živém vzájemném styku?
3. Nesnažím se příliš namáhavě a ctižádostivě proniknout nahoru?
4. Nejsem příliš tvrdohlavý/á a nesnažím se hlavou prorazit zeď?
5. Nepokouším se nahradit jednání přemýšlením?
6. Jsem poctivý/á při posuzování svých sexuálních problémů?
7. Proč přesouvám orgasmus do hlavy?
Takových analogií a příkladů, kdy psychika se somatizuje je mnoho, to by bylo na velmi dlouhý článek. Ještě se jenom věnuji jedné věci, která se mně jeví jako dosti důležitá a to je psychosomatické spojení se zlomeninou.
Zlomeniny
Zlomenina ukazuje, že byl přehlédnut konec určité vývojové etapy, že tělo muselo zlomit odpor starého a prolomit cestu novému přístupu. Byla tak přerušena dosavadní cesta, vyznačující se vysokou aktivitou a pohyblivostí.
Možná někdy jindy proberu další nemoci, které si vytváříme svým nevědomým jednáním, třeba souvislost psychiky a bolestmí kosterního aparátu.
Je docela pravděpodobné, že mnozí se vysmějí těmto teoriím, ale možná někomu alespoň trochu pomohou uvidět, že své tělo mohou mít ve svých rukách a zamyslí se nad tím, co by mohli ve svém životě změnit, aby byli méně nemocni.
Někdy je však „pozdě bycha honiti“, proto je lépe začít dříve než-li později.
A ještě úplně na závěr pár uklidňujících pravidel:
kovářovic kobyla chodí sama bosa
doktoři se nejvíc bojí doktora
léčitel pomůže vždy víc druhému než-li sám sobě.
ZL
Literatura:
Thorwald Dethlefsen, Rüdiger Dahlke: Nemoc jako cesta (Bertelsmann Verlag GmbH München, 1983).
Július Pataky: Učebnice reflexní terapie (Dobra & Fontána, 1998).
