Článek
Je to liknavostí personálu, tradicionalismem maloměst, nebo odmítáním počítačové modernizace staršími lékaři? Možná by stačilo, kdyby majitel zařízení pustil chlup a nechal nainstalovat patřičnou počítačovou aplikaci. Usnadnilo by to práci lékařům i čas klientů. Chápu, že né všichni stařečkové mají počítač, ale jim zase mohou pomoci obvodní lékaři, nebo pracovníci charit.
Vyznat se v systému, nebo zvyklostech těchto zdravotnických zařízení, je opravdu nad lidské síly. V poslední době jsem měla tu smůlu, že jsem musela několikrát navštívit lékařské specialisty, ale nikdy se mi nepoštěstilo přijít tak, abych nemusela dlouho čekat.
Přitom o pár kilometrů dál, v Plzni, jsem se již přes počítač objednala na ošetření pomocí aplikace, která mně ukázala volný termín a zároveň jsem přes počítačový bankovní systém zaplatila za daný úkon. Když jsem dorazila na místo, nečekala jsem ani minutu a šla hned do ordinace. Tomu říkám pokrok. A kdo nemá počítač, domluví se přes telefon přímo s lékařem na danou dobu, zaplatí v hotovosti a funguje to stejně dobře.
Zatímco v místě mého bydliště visí na dveřích nebo na zdech čekáren zdravotního zařízení nespočet cedulí, které pacientům oznamují pracovní dobu jednotlivých lékařů, sester, rentgenologů, dobu dovolených, svátků, kdy se neordinuje. Také se zde dozvíte, že po pracovní době je potřeba zaplatit pohotovostní příplatek, který však zaplatíte již pět minut po ukončení dané pracovní doby, i když lékař nestihl v tomto čase všechny pacienty odbavit.
Pacientů je prostě tolik, že se to v tak krátké pracovní době, která je například v daném středisku od 8 do 15 hodin nedá stihnout! Nemluvě o tom, že je povinná přestávka na oběd, takže nejméně o další půl hodinu je ordinační doba zkrácena.
Sestry, které tam většinou jsou jako první, a měly by tedy začínat buď od 7:00 nebo 7:30, aby stihly odbavit pacienty, přicházející na převazy, nebo na injekce, začínají také většinou později.
Každý z nás chce být ošetřen samozřejmě co nejdříve, takže dorazí do čekárny již na sedmou, v domění, že tam bude první. Ouha, sedí tam již nejméně 20 lidí. Čekárna zvící tak 10 metrů na délku a 2 metrů na šířku je tedy v cukuletu natřískaná k prasknutí. Když máte štěstí, vyjde na vás volná židle, jinak musíte postávat podél zdí, nebo dokonce, abyste se netlačili, raději stojíte venku. V létě to ještě jde, ale v zimě si vytrpíte své.
Mně se podařilo získat židli, neboť mě pustil sedout jeden ochotný mladý muž, když viděl, jak se belhám s hůlkou (tedy zatím jenom s trekovou holí). Neobvyklý to jev. Stává se to bohužel zřídka kdy.
První otázku, kterou položíte do pléna je, „kdo je, prosím, poslední na řadě? A tady začíná první trapnost. Lidé koukají kolem sebe a nikdo se neozývá. Pokládám znovu otázku, zase nic. Nikdo vlastně neví,kdo je poslední a k jakému lékaři kdo jde, protože ani on po svém příchodu tuto logickou otázku nepoložil. Bránil mu v tom stud? Nebo snad strach z pohrdavých či nezúčastněných pohledů ostatních pacientů?.
Někdo jde k chirurgovi, někdo k ortopedovi a dokonce tam stále sedí lidé, kteří čekají na ošetření pouze „sesterské“, i když již mohli být alespoň hodinu odbaveni a hned by bylo více místa pro ostatní.
Sedíte půl hodiny, nic se neděje. Sedíte další půl hodiny, stále nic. Sestry nevycházejí. Po hodině čekání, kdy již dávno uplynula doba od začátku ordinačních hodin, se nic neděje. Ptám se, zda někdo neví, jestli se již ordinuje, jestli je některý z pacientů uvnitř? Nic, lidé mlčí, na otázku buď nereagují, nebo jen pokrčí rameny a jako ovce sedí a urputně hledí do svých mobilů, nebo jen tupě zírají před sebe.
Z místnosti oproti ordinaci se ozývá smích sester a lékařů, cinkání hrnků a z pod dveří se line vůně kávy, dokonce kouř z raní cigaretky. Přesně po uplynutí hodiny a půl od začátku avizovaných ordinačních hodin, vychází rozesmátí doktoři a sestřičky a vcházejí do ordinační místnosti.
Den před tím jsem byla ošetřena s akutní bolestí kolena chirurgem, protože zrovna měl ordinační den. Bylo po druhé hodině, to tam již nebyl rentgenolog a zároveň i po pracovní době, tedy po 15:00. Pan doktor měl se mnou slitování, vytáhl 5 ml. tekutiny z kolena, i když podle mého laického názoru to byl zákrok zbytečný, ale sestra si neodpustila poznámku, že jdu pozdě a doktor je tam stejně už jenom kvůli ní. Tak to mně opravdu klesla čelist.
Zaplatila jsem pohotovostní příplatek, plus za jistou látkou proti bolesti a byla jsem odkázána na druhý den, kdy tam bude rentgenolog, bez kterého prý stejně nic nepozná.
„Ale přijďte brzy ráno“, dodala přísně mladá sestřička.
Podotýkám, že ta punkce kolene byla opravdu zbytečná, protože se jednalo o klasickou nemoc stáří, artrózu v akutním, bolestivém stavu.
Práce s klouby a s artrózou je jasně věc ortopeda, nikoliv chirurga, pokud se nejedná o úraz. Druhý den jsem tedy dorazila brzy ráno k ortopedovi, který měl avizované ordinační hodiny. Sestra, která si mě pamatovala z předcházejícího dne, a které podávám ošetřující list, mi sděluje, že chirurg ještě nedorazil. (Podotýkám, že přišel v půl desáté, místo v osum). Odpovídám, že jdu k ortopedovi. Přísně se na mě podívá a říká: „a jak to, že víte, že máte jít k ortopedovi, když včera jste byla u chirurga?“ Odpovídám „protože jdu s bolavým kolenem.“ Povytáhne obočí, vezme si papír a zapluje do místnosti. No, nebudu vás dlouho napínat. Asi uznala, že opravdu patřím k ortopedovi, vypsala žádanku na rentgén a odeslala mě k němu.
Nakonec zjišťuji, že většina čekajících jde k chirurgovi, takže si ještě tu hodinu a půl vysedějí. K ortopedovi šli pouze dva pacienti. Ale když jsem se na začátku ptala, kdo ke komu jde, tak to nevěděli? Nemohli odpovědět na moji tak jednoduchou otázku?
Apeluji proto na nás na lidi, buďme k sobě alespoň trochu přívětivější a ohleduplnější. To nám nikomu přeci neublíží. Hlavně bychom se měli umět ozvat, že již dávno uplynul začátek ordinačních hodin a vyžadovat po lékařském personálu jejich dodržování. I oni jsou jenom lidé, né bozi, a jednou se i oni ocitnou v roli pacienta a budou se cítit úplně stejně, i když u nich asi bude fungovat jistá kolegialita. Navíc bychom nemuseli platit pohotovostní příplatek, protože bychom byli ošetřeni v ordinačních hodinách.
Mnozí lidé přijíždějí z okolních vesnic, musejí si zaplatit parkovací hodiny a nakonec zjistí, že dvě hodiny, které si na parkovišti zaplatili, jim rozhodně nestačí, takže musejí jít a zaplatit si další dvě hodiny.
Všichni si platíme zdravotní pojištění, a né malé. Všichni si platíme stále dražší léky, ale ti, kteří by nám měli v našem utrpení pomáhat, protože jsou jednak stejné cítící bytosti, navíc jsou pro to odborně vyškoleni a jsou v pracovní době, by měli respektovat, že né všichni jsou již v důchodu a mají času nazbyt.
Rovněž k nim přicházejí lidé stále pracovně činní, musejí být v práci včas a vyžaduje se od nich dochvilnost a maximální výkon. A dokonce mnohdy za daleko menší peníz, než mají lékaři, kteří stále naříkají, že mají málo.
Proto lidé buďme trochu odvážní, ozývejme se, když cítíme bezpráví nebo lhostejnost tam, kde bychom měli očekávat přesnost a profesionalitu.
Můžeme udělat alespoň to málo, co je v našich silách a co je naším právem. Nemyslíte?
