Článek
Proto je celkem logické, že si jeden lékař otevře prostory, které pronajme několika odborným lékařům, aby poskytovali péči celému okolí. Tím pádem jsou zde urologové, neurologové, chirurgové, neurochirurgové apod., kteří sem dojíždějí z krajského města ordinovat. Předpokládám, že každý z těchto lékařů platí tomu domácímu lékaři za prostory, které si od něj pronajímá, jistou částku. Ta mě samozřejmě nezajímá, to je interní dohoda mezi pronajímatelem a nájemníkem.
Co mě ale zajímá a co mně dnes tzv. , nadzvedlo mandle, je poplatek za konzultaci. Poprvé, když jsem přišla ke svému neurochirurgovi, to jest asi před dvěma lety, jsem nic neplatila. Taky proč, že? Vždyť si platím zdravotní pojištění. Postupem času jsem slýchala od spoluobčanů, že ten platil u ortopéda, onen u očaře, jiný zase u zubaře jistý poplatek. Každý z těchto odborníků si počítal různou cenu za tzv. kozultaci. Někde dokonce to ani tak nenazývali. Prostě si řekli za návštěvu o stovku, nebo sto padesát. Já dnes poprvé v životě vysolila dvě stě za konzultaci. Dobře, asi jsem si nevšimla v čekárně oznámení, které by mě upozornilo předem, že mám mít u sebe navíc 200,-.
Naštěstí jsem si těsně před návštěvou lékaře vyzvedla z bankomatu stejnou částku, takže jsem mohla zaplatit. Všude platím jinak přes kartu v telefonu, ale v ordinaci na to nejsou zatím zařízení. Inu, co naděláš, řekla jsem si a vysolila jsem dvě stovky. Neplatila jsem to lékaři. Ten v tu chvíli nebyl ani v ordinaci, asi šel na toiletu. Zaplatila jsem to zdravotnímu bratrovi/sestře, který celou dobu mého vyšetření u lékaře přecházel ordinací sem a tam a jakoby na něco čekal. Říkala jsem si, že by mně bylo milé, kdybych v ordinaci byla s lékařem sama, ale bohužel. Zdravotní „bratr“ byl stále přítomen. Asi neměl kam složit svoje kosti, neb místa zde není mnoho. Ale kdyby to šlo, bylo by to fajn! Dle mého názoru to bylo i trošku mimo pravidla, neboť vyšetření u neurochirurga nevyžaduje asistenci zdravotní sestry. Nebylo třeba ani píchnout injekci, ani nalepit náplast, ani zafačovat končetinu, prostě nic.
Po vyšetření jsem byla na odchodu a zdravotní bratr mě slušně poprosil o těch již zmiňovaných dvě stě korun. Dobrá, zaplatím, i když nevím proč, ale asi to tak dneska chodí. Proto jsem tak učinila. Když jsem poprosila o doklad za zaplacení, čekalo mě další překvapení. Zdravotní bratr na to neregoval a vypadalo to, že někam odchází. Pouze zanesl finanční částku do jakési knihy, ale doklad mně nedal žádný. Když jsem se zeptala, zda tedy dostanu účtenku, nereagoval. Proto se ptám, milí čtenáři. To je normální, že za zaplacení nedostanete žádný doklad? Já, když jsem ještě pracovala jako OSVČ, musela jsem za každý úkon vyplnit účetní doklad. Takže u lékaře, předpokládám, by to mělo být stejné, i když se jedná o zdravotnické zařízení. Platíme si zdravotní pojištění a jak jsem se od sousedů dozvěděla, „Nojo, to jsou ti soukromníci,“ ale i tam přeci platí určitá pravidla! Když zaplatíš, musíš dostat účtenku!
Ale tady v městečku pod Svatoborem to asi není zvykem. Lidé si samozřejmě o účtenku neřeknou, protože jednak se bojí autority, jednak jim to asi nepřijde vůbec divné. Sázela bych však na tu první variantu. Tady jsem se dokonce dozvěděla, že si lékař řekne i o zaplacení jakési pokuty za to, že člověk nedorazí do ordinace, když byl objednán. Při příští návštěvě to schytá od lékaře/ky. Normálně je pokutován za to, že nepřišel. Na to zda mohl, nebo ne, není brán zřetel. Prostě zaplať! Je to normální? Neřku-li, má na to lékař vůbec právo? Nejedná se náhodou jenom o jeho zlovůli? Lidé jsou ale tak vystrašeni nebo důvěřiví, že prostě zaplatí. To je podle mého soudu vrchol, co si pacient musí nechat líbit.
A to podle inzerátu v místní sociální bublině jsem se dozvěděla, že když se hledá lékař, je nabídka nástupního platu pro praktického lékaře devadesát tisíc plus dvacet tisíc další benefity, dovolená samozřejmě dle zákona pět týdnů.
Inu, dokud se člověk neozve, bude tato praxe u lékařů i nadále běžnou záležitostí. Již jsme si zvykli na nápisy „neklepat“ a „klíč od záchoda pouze v ordinaci“, tak proč bychom si nezvykli i na to, že dostaneme pokutu za to, když nepřijdeme.
Kde má člověk odvolání? Psát na lékařskou komoru? To se nikomu nechce, je to příliš zdlouhavé, nebo pro starší lidi náročné. A na to mnozí lékaři hřeší. Asi jim nic neříká Hypokratova přísaha.
Proto apeluji na všechny nemocné, ať si takové zacházení nenechají líbit, ať se ozvou vždy, když se jim děje takové bezpráví.
Landergottová
