Článek
Bolesti pohybového aparátu jsou v současnosti velikým tématem. Dochází u lidí k bolestivým projevům v kloubech a svalech a většinou tuhnutí a bolest postupuje od malých kloubů k těm větším. Lidově se tento stav nazývá revma.
Když jsem byla malá, pamatuji se, že bylo běžné, že každá starší osoba mluvila o tom, že ji „bere revma“.
Však i Švejk, když šel do války, mazal si kolena opodeldokem, protože ho bolela kolena, ale ani to mu nebránilo radostně z invalidního vozíku provokativně vykřikovat slova „na Bělehrad“. Jel bojovat hlava nehlava i přes svou bolest. I v tom se projevovala jistá tvrdohlavost, ač v tomto případě byla myšlena ironicky.
Každá stařenka na venkově se potýkala s touto nemocí. Ale zajímavé na tomto jevu bylo, že ho tak nějak snášely s jistou trpělivostí a braly ho jako samozřejmý projev stáří.
Říkala jsem si tehdy, jak to, že to berou s takovým klidem? Většinou touto nemocí trpěly ženy, které vždy zvládaly všechny povinnosti v domácnosti, na zahrádce, na poli, staraly se o hejno dětí, prostě se celý život dřely a přehnaně se staraly o své manžely, se kterými musely dožít až do konce svých životů. Rozvody tehdy nebyly tak běžné, jako v současné době.
Revma je vždy spojeno se zánětem, který je nejprve akutní a posléze se stává chronickým. Nechci tady však popisovat průběh bolestivosti revmatu, protože to zná skoro každý druhý z nás.
Dnes však revma postihuje nejen přepracované ženy, ale i mnoho mladších lidí a to hlavně aktivních i vysloužilých sportovců.
Somatika revmatického onemocnění, proč k němu dochází?
Klinický obraz polyartritidy nás přivádí k ústřednímu tématu všech onemocnění pohybového aparátu a hlavně ke vztahu -
Pohyb kontra klid a pohyblivost kontra strnulost.
U všech revmatiků je předehrou přehnaná aktivita a pohyblivost. Buď pěstují výkonnostní vrcholové sporty, nebo se dřou doma a na zahradě, neznají únavu a vždy se obětují pro druhé. Jsou to čiperní a neklidní lidé, nad nimiž visí polyartritida jako Damoklův meč.
Zmrzačí se tak, že se touto bolestí a znehybněním kloubů dočkají konečně klidu. Vypadá to jako by příliš této aktivity bylo korigováno strnulostí.
Je to ale paradox, řekneme si. Vždyť pohyb je zdravý a vždy bylo poukazováno na to, že pohyb je nutný a vytváří změny.
Když se však podíváme na podstatu věci, nemoc nám vždy ukazuje, že něco neděláme dobře, nutí nás k zastavení a poctivému promyšlení podstaty nemoci.
V případě polyartritidy jde o to, že tito lidé jsou v podstatě strnulí.
Přehnanou aktivitou si kompenzují nepohyblivost vědomí. Ustrnou.
Charakter člověka trpícího polyartritidou se projevuje přehnanou svědomitostí a perfekcionalismem, silnou potřebou pomáhat ostatním, obětovat se, to však ukazuje na strnulost ve vědomí a ta bývá kompenzována například sportovní činností.
Nebo žena dlouho potlačovala svoje potřeby a zadržovala agresivitu vůči okolí. Místo, aby se ozvala, nebo přestala dělat to, co jí nevyhovuje, zasunula tento pocit dovnitř a tato vnitřní agresivita vytvářela tuhnutí svalů a kloubů. Nejraději by toho svého kolikrát praštila pěstí, ale nikdy to neudělala. Chyba. Netvrdím, že bychom měly bít své manžely, ale měly bychom svůj vnitřní konflikt neprobírat pouze ve své hlavě, jako například „už to s ním nevydržím“, „kdo to má všechno pořád snášet“ apod., nýbrž si trochu dupnout a upustit páru.
Každá bolest, kterou cítíme, původně patří někomu jinému. Bolest je výsledkem potlačeného agresivního myšlení.
Příklad: když tedy dám průchod své agresi a někoho udeřím, pocítí bolest ten ke komu agresi směřuji. A mně se uleví.
Kdo pociťuje bolest, měl by si tedy položit otázku:
Komu je moje agrese vlastně určena? A podle toho si ulevit. Jak říkám, to neznamená bít kolem sebe hlava nehlava, ale buď navštivte psychoterapeuta, nebo si alespoň začněte na základě uvědomění si tohoto problému, uspořádat život podle svých představ. Pakliže to již není možné, alespoň si trochu dovolte lenošit a přenést kompetence na partnera nebo svoje děti. Nemusíte přeci vše mít ve svých rukou. Pak z toho prostě bolí celé tělo.
To se týká i oblasti nenápadného psychického nátlaku. Dlouho snášíte s klidnou samozřejmostí návyky a způsoby nebo jednání svého partnera vůči sobě. Nedovedete říci svůj názor, nedovedete oponovat, prostě ustrnete. Považujete za opovážlivost se ohradit, nebo mávnete nad tím rukou a řeknete si, že už to vydržíte. Rezignujete na svou svobodu. No a tak postupně tuhnete a tuhnete, až už je nevyhnutelná návštěva doktora, který však s vámi nic moc nemůže udělat. Dá vám prášky na bolest, předepíše rehabilitaci, nebo doporučí operaci, v nejlepším případě lázně.
Lázně vám samozřejmě trochu pomohou, ale hlavně vám pomůže to měsíční odloučení a vzdálení se od problému. Po návratu se stav pomalu začne zase vracet.
To je ten nejvyšší čas, jestli již není úplně pozdě, změnit svůj psychický postoj vůči zaběhnutým principům. Prostě udělat zásadní životní změnu.
Chce to hodně odvahy, ale většinou i dost peněz. A když ani to nemáte, snažte si problém s komunikací uvědomit a povolte si vyjadřovat nesouhlas nebo si rezolutně stůjte za svým.
ZL
