Článek
Většina z nás si asi myslí, že vše, co se týká našeho zdraví, by se mělo brát smrtelně vážně a že do této oblasti humor nepatří. Já si však myslím, že opak je pravdou. Je přeci obecně známé rčení, že „humor je půl zdraví“, nebo „s humorem jde všechno lépe“.
Vezměme si například příchod do nemocnice. Buď tento vstup nemocniční branou můžeme brát s humorem, nebo jako uzdravující rituál. Rituál, stejně jako humor, má nesmírný význam pro zdárný proces léčení.
V antice byly tehdejšími nemocnicemi například chrámy boha Asklépia. Nemocní se zdaleka vydávali na cestu za svým uzdravením do těchto chrámů s přesvědčením, že se jistojistě uzdraví. Už jenom ta cesta byla procesem uzdravování. Síla sugesce, dnes bychom to nazvali placebo efektem, pomáhala tak ke zdárnému skoncování s chorobou. Navíc po průchodu branou chrámu, se nemocného poutníka ujali chrámoví služebníci, kteří byli zasvěceni do přípravných rituálů.
Poutníka svlékli a po koupeli v léčivých vodách jej uložili v chrámu na rouno jím bohu obětovaného zvířete. V Asklépiových střediscích se kromě medicíny léčilo hlavně vírou. Asklépios byl bohem věštebným a klientovi sdělil ve spánku způsob léčení nemoci. Ulehnutí v chrámových prostorách bylo používáno i jako prevence chorob.
Pro naše současné chápání léčení to zní nepředstavitelně až humorně, a přesto tato „medicína“ měla úspěchy.
Dnes můžeme k tomuto rituálu připodobnit to, že jakmile se za námi zavřou brány léčebného oddělení, jsme položeni na lůžko, jsou nám odebrány veškeré svršky a jsme zcela oddáni místnímu personálu. Hned první noc dostaneme potřebné léky, včetně léků na spaní, abychom se uklidnili a připravili se na operační zákrok. Co se nám však bude první noc zdát, nic nemění na průběhu uzdravování. Na tom bychom tedy měli ještě zapracovat, že?
Starodávní nemocní se svěřili do rukou šamanů, léčitelů a jejich kouzel, avšak ani nám nejsou v současnosti odepřena množství kouzel v moderních nemocnicích. Svěřujeme svá práva na sebeurčení nikoliv Bohu, ale vědě a podepisujeme poučený souhlas s daným operačním úkonem. Se sklíčenou tváří se poddáváme procedúrám a všem dějům, do kterých nevidíme, stejně jako dávní poutníci.
V horizontální poloze leží pacient u nohou novodobého šamana, čímž je beze všech pochybností vyjasněno, že jednání na stejné úrovni nepřichází v úvahu.
Sestřičky nás s péčí ukládají do postelí jako malé děti, dokonce mnohdy používají i roztomile žvatlavý slovník, určují kdy se jde spát a kdy se ráno vstává. Probíhá zařazení zpět na úroveň dětské zodpovědnosti, samozřejmě hlavně pro naše dobro.
Z dospělých svéprávných lidí se rázem stávají děti, které se mohou procházet jen v pyžamkách a župáncích pod dohledem milých sestřiček. Na jednu stranu to vypadá nedůstojně, na druhou stranu je nám to k užitku, protože návratem do dětských let ze sebe setřásáme zodpovědnost sami za sebe a odevzdáváme svou moc do rukou polobohů. Jsme přeci ne-mocní! Již toto odevzdání se, pomáhá našemu uzdravování.
Zavři očka a jdi spát, snad se ti bude hezký sen zdát. To je ten novodobý rituál. Ráno se ti zjeví bůh v bílém plášti a nesrozumitelným tajným jazykem nad tebou zamumlá slova, která rozhodnou o tvém osudu. Zda jsi již zdráv, či nikoliv. Na prsou místo amuletu se mu klimbá stetoskop, popřípadě místo svatozáře a třetího oka se leskne další rituální nástroj, zrcátko zkoumající tvé nosní, krční, ušní dutiny.
Vizita probíhá podle přísných rituálních pravidel v latině nebo řečtině, abychom měli zážitek z uzdravování umocněn pro nás tajnými prvky. Primář je zde v roli vrchního velekněze následován dalšími svatými, to vše zarámováno v bílém čistoskvoucím oblaku divadelního vystoupení.
Vrcholem uzdravování, je převážení pacientů z vyšetření na vyšetření bez toho, aby položili nohu na zem s konečnou katarzí, kdy vás již zdravého a oblečeného ještě naposledy vyvezou na vozíku před bránu svatostánku/nemocnice a řeknou: „vstaň a choď“!
ZL
Zdroj:
Rüdiger Dahlke: Nemoc jako řeč duše, Pragma 1998
