Článek
Od narození jsou každému člověku dány do vínku (vědomí) základní instinkty. Instinkt nasycení, tedy „sací“, a instinkt „útok nebo útěk“.
Jakmile jsme odtrženi od mateřského prsu, začínáme hledat jinde. Ve všech oblastech svého života máme možnosti nasycení, a to již nemám na mysli pouze základní potravu.
Naši osobnost si vezmou do svých rukou učitelé,doktoři, obchodníci, kazatelé všech možných náboženství a sekt, předsedové partají, sociální sítě, televize, mobily, tiskoviny, banky atd., atd.
To všechno nás začíná formovat, včetně nejbližšího okolí. Rodina, kamarádi, známí, ale i velké množství neznámých možností. A my nasáváme a nasáváme.
Jak se říká: mladost - radost. Do popředí se dostává žádostivost po všem neznámém, vzrušujícím, provokativním.
Generace tzv. X nebo-li „boomers“ (narození v letech 1946 - 1964) se vrhala po hlavě do sexuálních experimentů, drog jakéhokoliv ražení, co se dalo sehnat, to se jelo. Tráva, koks, haš byly jednou z velkých vášní mládí. Převažoval pocit, že nic není překážkou, že dokážete úplně všechno, že se vám nic nemůže stát.
Poválečné děti byly obdařeny absencí strachu, takže myslet na smrt je nikterak neděsilo. Převažovala jistota, že žitím života na plné pecky se stejně vyššího věku nedožijí.
Jela hláška „stejně se třicítky nedožijem“, nebo „nevěř nikomu přes třicet“.
Pilo se, kouřilo, sexovalo, ale taky se hodně trávil čas posloucháním zakázané muziky, převážně rockových kapel. Desky se sháněly na tajných aukcích, někdo je dostával od uprchlých příbuzných nebo známých z ciziny prapodivnými kanály.
Obdivuhodné bylo, že komunistům přímo pod nosem probíhaly domácí mejdany, sexy párty, rockové koncerty v utajovaných prostorách, o jejichž konání se člověk dozvěděl na poslední chvilku. Někdy se info o místu konání během noci měnilo. Často se stávalo, že tam vtrhli policajti a rockery rozehnali obušky a aktéry odváželi do Bartolomějské ulice zvané „barťák“, kde je vyslýchali několik hodin i dní.
Toto období se paradoxně označuje jako „zlaté sedumdesátky“. Vedle rocku později letěl punk a začal se fetovat převážně český výrobek pervitin.
Dalo by se říct, že vedle všech těch požitků (sacího instinktu) začíná nastupovat instinkt „útok-útěk“.
Komunisti přitvrzovali, mládí bylo čím dál drzejší a letěl slogan „mládí v prdeli, do důchodu daleko“.
Společnost se začala bortit. Začala vznikat schizofrenní dvoukolejnost. Co si opravdu myslím, kolidovalo s tím, co říkám.
Doma nebo jenom mezi nejlepšími přáteli jste si mohli říkat, co si opravdu myslíte, ale v práci nebo na veřejnosti většina lidí ohla hřbet a dělala to, co jim strana a vláda nařizovala. Hlavní slogan byl „dělám to kvůli dětem“. Vstupovali do KSČ a různých studentských spolků, jako bylo např. SSM, nebo-li Svaz socialistické mládeže, SVAZARM apod.
Kdo nevstoupil, byl označkován jako škodná, pronásledován, ale taky někdy paradoxně ne. Byl sledován a vyhodnocován jako případný konfident. Hlavním mottem bylo sehnat na vás kompromateriály, zahnat vás do kouta a přinutit ke spolupráci s StB. Někdy se jim to povedlo, někdy ne. Přeci jenom ještě existovala jakási lidská statečnost a důstojnost jedinců.
A tady šlo o „buď, a nebo“ (instinkt útok-útěk)! Buď uteč, nebo zaútoč. Někdy se doslova utíkalo za hranice státu a útočilo se z dálky. Někdy se šlo do tzv. pasivní rezistence a vytvoření si vlastního světa. Raději než vstoupit do KSČ, šli vysokoškoláci pracovat jako dělníci. Tak komunistům vlastně vytřeli zrak, protože komunistický režim nesnášel inteligenci a dost se po ní vozil. Když jste se zapojili do dělnického pracovního procesu, bylo to považováno za dostatečný trest a nechali vás být.
Jak už víc by vám mohli uškodit? Ano, samozřejmě, kriminálem. Ale k tomu museli mít pádný důvod. Trestnou činnost, prostituci, nepracování, vexlování nebo vyloženě protirežimní činnost. I tu samozřejmě dovedli u mnoha statečných jedinců vyfabulovat, vykonstruovat.
Začali jsme radostmi mládí a najednou se jeden nestačí divit, než se otočí, jsou tady radosti středního věku, posléze stáří.
Nejenom že jste se dožili třicítky, ale na krku máte padesátku, šedesátku, sedmdesátku a na mládí jen s nostalgií vzpomínáte. Každého, komu je teprve dvacet třicet, považujete za nespolehlivého, neuctivého parchanta, prostě ho podezříváte z toho, že si vás dostatečně neváží. Drzoun jeden! A zde nastupuje slogan, spíš věta: .„Jó, za nás to bylo jiné, tohle by se stát nemohlo. My jsme byli zodpovědnější.“
Nastupují radosti stáří, silně podporované mediálním prostředím. Například taková krásná reklama na ideální vložky, když máte inkontinenci. Radost pramení i z toho, že ji ještě nemáte. Nebo těch kloubních přípravků, které vám prezentují v televizi jako zázrak. Namažeš a máš dvojnásobnou sílu. Skáčeš jako kamzík. To bys v mládí, proboha, nikdy neudělal, neboť bys buď chlastal, nebo souložil!
Nebo těch prášků na bolest, na vysoký tlak, na cukr, na cholesterol a někde je mají i ve slevě! Té radosti, když vám ustoupí příznaky, které jste budovali vlastně od mládí, celý život? Jaké máme štěstí, že na ty naše propité ledviny a játra získáváme zadarmo něco, co z nás zase udělá mladíky. No není to radost?
A nesmím zapomenout na bezkonkurenční kosmetické přípravky, které zaručeně z padesátky udělají opět dvacítku. Takže vidíte, že je stále se z čeho radovat.
Na jednu stranu je vše, co píši, realita, na druhou stranu pouhý obraz..Nic z toho nikdo nemusel prožít či cítit tak, jak je tady psáno. Každý má svoje zkušenosti, svoje prožitky, svou pravdu. Každý si žije svůj sen.
Nakonec tedy alespoň jedno moudro, nebo rada.
Buddhistický mudrc pravil:
Pečuj o své myšlenky, neboť se z nich stanou slova.
Pečuj o svá slova, neboť se z nich stanou skutky.
Pečuj o své skutky, neboť se z nich stanou zvyky.
Pečuj o své zvyky, neboť utvářejí charakter.
Pečuj o svůj charakter, neboť ten utváří osud.
A osud, to je tvůj život.
A život, je pouhá iluze.
