Článek
Když vyšly první, v podstatě ještě samizdatové, Cibulkovy seznamy spolupracovníků a agentů STB, byla jsem jednou z těch, která chtěla znát pravdu o mnoha lidech ze svého okolí.
S manželem jsme věděli, že jsme byli za totality sledováni v podstatě na každém kroku, protože jsme odmítali chodit k volbám. Dokonce při jedněch volbách přišli členové volební komise s volební urnou až k nám domů. My jsme jim pouze poděkovali a zavřeli jim dveře před nosem.
Z dnešního pohledu to může vypadat jako zbytečná klukovina, ale tehdy jsme to vnímali jako osobní protest proti režimu a stavěli jsme se do pasivní rezistence.
Byli jsme okolím považováni za exoty a nikdo nám nechtěl věřit, že nejsme režimem pronásledováni ani trestáni.
STB nás však registrovala a snažila se nás tzv. lanařit.
Manžela lanařili na vojně, neuspěli. Mne lanařili na fakultě (FFUK) přes profesorku historie, která byla manželkou známého agenta Pohlreicha, jak jsem posléze zjistila. Dokonce tento agent byl po revoluci veřejně odhalen a přiznal se ke svému tajnému povolání.
Ani oni dva mě však tehdy ke spolupráci nezískali, i když se chovali velmi přátelsky. Zvali mě k sobě domů a jedna zkouška ze světových dějin, konkrétně dějin Ameriky, probíhala také v jejich bytě.
I když jsme si uvědomovali, že s naším protirežimním postojem si můžeme způsobit problémy, nikdy se tak nestalo. Dosud nevím proč. Samozřejmě, že jsme nesměli vyjet do „západní“ ciziny, ale to nesměla většina obyvatel ČSSR.
Na tzv. příslib, který vydávalo ministerstvo vnitra, se čekalo i několik let, kdy občan byl politicky prověřován, zda nehrozí, že by na Západě zůstal. Pro jistotu dostal příslib třeba jenom jeden člen z rodiny.
Tak se to stalo i nám. Mě pustili na zájezd na Mallorku, ale manžel zůstal s dvěma dětmi doma.
Účastníci zájezdu museli pro jistotu odevzdat pasy zájezdové vedoucí, u které zůstaly až do návratu do ČSSR.
Jelikož jsme měli mezipřistání ve Vídni, stalo se, že již někteří účastníci tam zůstali. Je možné, že pasy z vedoucí vydyndali, ale pochybuji, neboť ona za nás za všechny ručila „svou hlavou“.
Další zúčastnění se zase nedostavili k odletu z Mallorky. Já jsem byla sledována již z obyčejné lidské zvědavosti svými spolubydlícími, zda také „nevezmu dráhu“, k čemuž se mně svěřili, když jsme s letadlem dosedli v pražské Ruzyni.
Po příletu mně vedoucí dokonce poděkovala, že jsem neutekla i já, neboť tehdy uteklo 6 lidí, což pro ni musel být dosti veliký průšvih.
Po revoluci jsme tedy s manželem byli velmi zvědaví na to, zda ti, o kterých jsme si mysleli, že byli spolupracovníky STB, jimi skutečně byli. Proto jsme se hned vrhli na Cibulkovy seznamy a posléze na oficiálně vydané seznamy ministerstvem vnitra. Ve většině případech jsme se nemýlili, ale čekala na nás i veliká překvapení.
Já osobně jsem chtěla vědět, zda můj otec, který často jezdil s Dermacolem do ciziny, nebyl také spolupracovníkem STB.
Zjistila jsem, že v seznamech nebyl, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem tam našla svého dědu, který v nich byl zapsán jako držitel konspiračního bytu.
Konspirační byty byly tehdy používány ke schůzkám agentů se soudruhy, kteří je vytěžovali a ještě k různým jiným činnostem, o kterých jsme se pouze domnívali.
Po zjištění pravdy mně došlo, proč jsme nemohli bydlet s manželem v bytě po smrti dědy.
Můj otec mi tehdy bez vysvětlení důvodu řekl, že tam bydlet prostě nemůžeme. Později jsem zaslechla hovor mezi rodiči, že šlo o tajemství, které děda sdělil svému synovi na smrtelné posteli. Po přečtení seznamu mně to docvaklo.
Čin dědy jsem však pochopila, protože byl mnohokrát vyslýchán STB kvůli druhému synovi, který za komunistického režimu utekl do Anglie s celou rodinou. Podařilo se mu to jenom proto, že tam byl oficiálně delegován jako zaměstnanec Akademie věd na několik let a proto si tam mohl s sebou vzít i manželku s dětmi. Následně odletěli do Ameriky.
Dědu soudruzi vydírali, a proto jim byt propůjčil k jejich nekalým činnostem.
My s manželem jsme v devadesátkách museli předložit osvědčení ministerstva vnitra o tom, že jsme nebyli spolupracovníky STB. Pracovali jsme oba v soukromém tisku Český deník a majitel Josef Kudláček toto osvědčení vyžadoval od každého pracovníka.
Doufám, že se doba nesvobody a prověřování soukromí již nikdy nevrátí a že naše děti nebudou muset čelit státní zlovůli.
