Článek
Dnes si zcela jistě již málokdo vzpomene na významného českého diplomata Jana Havlasu, vlastním jménem Klecanda. Byl nejenom diplomatem mladé Československé republiky, ale i významným botanikem, cestovatelem, spisovatelem a dobrodruhem.
Jan Klecanda se narodil v Teplicích r. 1883, ale velice brzy se s rodinou přestěhoval do Prahy. Zde vystudoval gymnázium v Žitné ulici a v roce 1902 nastoupil na Filosofickou fakultu studovat přírodní vědy. Klecanda vždy toužil poznat svět. Inspiroval ho především jeho strýc, který vlastnil cirkus a zcestoval s ním celou Evropu. Jeho zajímavé historky probudily v Janovy neklidnou dobrodružnou povahu. Sice toužil po cestě kolem světa, ale ještě před studiemi na filosofické fakultě procestoval vlakem i pěšky Itálii až po Řím.
Za rok na to se vydal na Slovensko, kde málem zahynul hroznou smrtí, chycen v železech, v pasti na medvěda. Byl v nich uvězněn 19 hodin.
Za ukrutné bolesti se mu nakonec podařilo dosáhnou na péro pasti a nohu vytáhnout. Tuto historku, kdy málem přišel o život, ztvárnil v povídce Devatenáct a půl.
O nohu naštěstí nepřišel a cestoval dál. Medvěd ho však podle vyprávění horalů, sledoval ještě nějakou dobu.
Cestování však nebylo zadarmo a proto se živil psaním článků, fejetonů a cestopisných próz. Psal rovněž pro nadační Československou jednotu, skrze kterou šířil češtinu před první světovou válkou po světě.
Roku 1904 vycestoval s menším stipendiem jako reportér na světovou výstavu v St. Louis, jejíž součástí byla třetí olympiáda, které se z rakouských Čechů zúčastnil předseda Českého olympijského výboru Jiří Guth Jarkovský.
Klecandovi se začal plnit jeho sen. Cestoval po Americe a zároveň publikoval v českých časopisech, např. v Národních listech, kde popisoval život krajanů v Americe. Po dvou letech začal psát i v angličtině.
V Kalifornii se poznal roku 1906 s Elisií Hermanovou, jejíž rodina měla české kořeny. Stala se jeho životní láskou a vzali se roku 1910. Jí bylo devatenáct, jemu dvacet šest let. Elisa měla rovněž dobrodružnou povahu a proto jejich svatební cesta vedla do Mexika a dále na Tahiti a okolní atoly.
Na Tahiti strávili rok, kde je do společnosti v Papete uvedl přítel astronom Milan Rastislav Štefánik. Ten zde na zadání pařížské observatoře pozoroval Halleyovu kometu. S Klecandou společně snili o slovenské a české kolonii v Pacifiku a také o státu jemuž chtěl Klecanda dát název La Grande Moravie, tedy Velká Morava. Štefánik k tomu pouze podotkl: „Vždyť jsme všichni Češi“.
Za války to však Jan Havlasa - Klecanda neměl lehké. Roku 1915 byl vyšetřován a odsouzen za „popuzování proti německému spojenci mocnářství, nýbrž i proti samému mocnářství“. Obsah jeho spisku Vztah osadní politiky ke světové válce prý až „hraničí se zločinem velezrady“. Dostal za to sedm měsíců žaláře. Během odvolání však dále pokračoval v přednáškové činnosti a rýpání do současných poměrů a proto mu vídeňský soud napařil rok natvrdo. Odseděl si ho celý. Aby nemusel narukovat, dal se na čtvrt roku zavřít do blázince.
Po válce začal prosazovat myšlenku, že by německé državy v Africe, Togo, Kamerun Namibie a oblast Tanganiky přešly pod správu Československa.
Po vzniku republiky v říjnu 1918 v nadšení nabídl republikové diplomacii svoje služby a zkušenosti ze světa. Jako člen Klofáčových národních socialistů a člen národního výboru se zúčastnil Pařížské mírové konference v roce 1919, kde v diplomatických kuloárech silně lobboval za „České kolonie zámořské“. Tento jeho projekt však nebyl pro svou ekonomickou náročnost proveditelný.
O Klecandovi se uvažovalo jako o prvním vyslanci v Číně a Japonsku. Japonsko ovšem dostal jeden z Klecandových přátel a když chtěl Čínu, rozjela se kolem toho jednání, která nebrala konce. Pro Jižní Ameriku plánoval Beneš pro něj zastoupení v Buenos Aires, ale Klecandovi přišla Argentina příliš proněmecká, proto chtěl spíše do Brazílie, která uznala ČSR již v prosinci 1918, i když byla neméně proněmecká se silnou německou menšinou. Beneš souhlasil a roku 1920 Klecanda přijel do Rio de Janeira s titulem „mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra“ s ročním platem 63 tisíc korun.
Při zařizování úřadu se dostával do hádek s podřízenými, kteří v roce 1922 poslali udání do Prahy a ministerstvo zahraničí Klecandu vyšetřovalo z přehmatů a vyhazování lidí bez vědomí ministerstva, třebaže porušovali pravidla a měli vysoká vydání. Byl odvolán, ale nakonec se Klecanda dohodl s Benešem, že se do Brazílie vrátí v době, kdy země slaví sté výročí nezávislosti. Vrátil se na dva roky, ale již jako zástupce ČSR v opiové komisi Společnosti národů.
Komise fungovala od roku 1921 a navrhla systém dovozních certifikátů udělovaných vládami pro opium, heroin a kokain. Díky této komisi se tedy Klecanda dostal do Číny, Malajska, Indonézie, Japonska, Barmy a na Filipíny. Ze všech těchto zemí napsal mnoho cestopisů.
Po návratu do Prahy zjistil, že mu je český svět malý a se ženou se odstěhoval do Paříže, následně do Monaka.
Po vypuknutí druhé světové války odcestovali zpět do Los Angeles, kde žil otec jeho ženy.
Přestože se prý neměl s Benešem moc v lásce, přistoupil na jeho žádost a roku 1942 zastupoval českou vládu v Chile. V Santiagu zůstal do roku 1947 a pak se vrátil do Kalifornie, byl dán do výslužby, a penzionován se zachováním diplomatického pasu, ale do vlasti se již nikdy nevrátil.
Rovněž si tehdy postěžoval, že práce pro ministerstvo zahraničí byla pro něj horší než rakouský kriminál. „Měl jsem právě tak dost styků s vlastí, abych došel poznání, že všude dobře, jen když to není doma.“
Klecanda v Americe nežádal o azyl ani o občanství, i když byl vyšetřován pro neamerickou činnost, neboť se v Chile z titulu své funkce stýkal s komunisty a ruskými diplomaty. Vyhoštěn z Ameriky nebyl jenom proto, že se v té době staral o nemocnou manželku, která měla těžkou cukrovku a přišla o nohu. Zemřela roku 1957. Její smrt ho tak zasáhla, že se až do konce svého života stranil společnosti. Psal paměti a roku 1964 zemřel v Los Angeles po druhém infarktu.
Zdroj:
https://www.i60>clanek>detail>teplicky-svetobez…
Josef Landergott: Velcí Češi 1918, Jan Klecanda, diplomat a cestovatel, Echo Media, a.s. 2018
