Hlavní obsah
Lidé a společnost

Útěk z velkoměsta: osobní příběh

Foto: Landergottova

Vozíky nahradily hole

Před patnácti lety jsem měla pocit, že se ve velkoměstě udusím. Urputnost mého přesvědčení, že na venkově, rodišti mých rodičů je všechno lepší, bylo pro moje přátele nepochopitelné.

Článek

Narodila jsem se v Praze a na venkov jsme jezdili jen o prázdninách. Jen jednou, když rodiče zařizovali byt v Praze, chodila jsem v Sušici do první třídy.

Když jsem se vrátila po roce do Prahy, šokovala jsem třídní učitelku prohlášením, že „tamta pančelka“ byla lepší. Tímto prohlášením jsem měla u učitelky černý puntík. Byla jsem dítko velmi neposedné, dnes bych pravděpodobně získala diagnosu ADHD a brala bych asi velmi brzy nějaké tlumící medikamenty.

Na školní tyranii socialistického školství se dá těžko zapomenout, ale já jsem s láskou vzpomínala na laskavost a pochopení venkovských učitelek. Říkali jsme jim „paní učitelko“, na rozdíl od těch pražských, kterým jsme museli říkat soudružko!

Možná to na venkově nebylo všechno ideální, ale dětský mozek na nepříjemné zážitky rychle zapomíná. Proto jsem byla přesvědčena, že tam, venku, je všechno lepší, přátelské a čisté.

V mládí jsem viděla jen přírodu, čistý vzduch, slunce a kamarády, se kterými jsme podnikali výpravy do nedalekého okolí, prostě to byly krásné prázdninové chvilky. Nevnímala jsem nic jiného.

Každé období života má svoje priority

V době dospívání a vysokoškolských studií jsem tak přirostla ke své rodné Praze, že jsem si nedovedla představit, že bych měla bydlet na venkově, i když se vlastně jednalo o malé krásné městečko v Pošumaví. Stále jsem tam trávila prázdniny, setkávala se svými kamarády, ale cítila jsem, že místní lidé mě berou jako tu „pražandu“, ale nepřipouštěla jsem si to. Pražáci pro ně jsou prostě „lufťáci“, kteří se nad nimi jenom povyšují. Sice to není pravda, ale místní to tak cítí. Zdálo se mi to vždy nespravedlivé vzhledem k tomu, že jsem vlastně byla po rodičích taky místní a nikdy by mě nenapadlo se nějak naparovat. Přesto mě tato skutečnost od tohoto města a jeho lidí myšlenkově vzdalovala.

Jak šel čas, původně „mladé“ město mně před očima stárlo. Kamarády jsem sice dál potkávala, ale byly to vždy jen krátké okamžiky se vzpomínkami na mládí. Každý měl svoje starosti a na nějaké dlouhé povídání, natož výlety již měli své kamarády.

Život si žádá změny

I když jsme v podstatě celý život bydleli v relativně klidném koutku Prahy, na Malé Straně, všechno mně bylo najednou málo. Byla jsem přesvědčena, že jestli se okamžitě nepřestěhuji do rodného města rodičů, tak umřu.

Moji pražští kamarádi a známí mně to dost vehementně vymlouvali. Vůbec nechápali, co to do mě vjelo, že se chci natrvalo z Prahy odstěhovat. Vždyť jsem Prahu tak milovala? Já však věděla, že chci bydlet ve vile se zahradou, jako to bylo za mého mládí u dědy.

Měla jsem z dřívějška již zkušenost, že když mám pevný záměr, na který se zcela soustředím, vytvořím si tak svou novou realitu. Vytvořila jsem si proto přesnou představu toho kde a jak má vypadat moje nové bydlení. Z představy se záhy stala skutečnost. Bydlím v krásném velkém vilovém bytě se zahradou.

Nová zkušenost

První roky svého pobytu na maloměstě jsem si užívala dostatek pohybu po šumavských hvozdech, ale taky jsem začala vidět město novýma očima. Poznala jsem hlavně šumavskou zimu, kdy se z komínů valí tmavý štiplavý kouř ze dřeva a uhlí, který tvoří permanentní inversi. Slunce se objeví jen když hodně zafouká, nebo o pár kilometrů výše v horách. Kam se na ten smog hrabe smrad aut projíždějících malostranskou Valdštejnskou ulicí.

Sychravý podzim je zde cítit mnohem intenzivněji než v Praze, protože městečko se během odpoledne vylidní a jak se říká, je to jako když tu „chcípnul pes“. Místním to asi přijde normální, jsou zvyklí. V Praze jsem podzim v podstatě vítala, protože stromy Petřína hrály všemi barvami a déšť ve městě je jenom déšť. Nepadá na člověka taková tíseň, protože jsou všude lidi.

Najednou jsem si začala všímat i toho, že je město plné starých lidí s berlemi a holemi, nebo pajdajících a kulhajících. Pražáci, kteří přijížděli na pravidelný prázdninový pobyt si dělali legraci, zda to není nakažlivé a aby neodjížděli s místní „kulhavkou“. Varovali mě, abych to jednou taky nechytila. Samozřejmě v tom byla nadsázka, ale když jsem nad tím přemýšlela, říkala jsem si, čím to vlastně je, že těch lidí s holemi je tolik? Že by to bylo špatným životním stylem? Nebo špatnou zdravotní péčí? Nebo snad jenom stářím?

Na druhou stranu zde vidím stařenky a starce, kteří opravdu do vysokého věku jezdí na kole. Kolo jim nahrazuje právě ty hole, bez něho by se nikam nedostali. Jezdí na nákupy v létě, ale i v krutých mrazech. Jezdí na něm k vodě i do hospody a jsou i tací, kteří jezdí dlouhé trasy po Šumavě.

Pravdou však je, že klasická kola mnozí z nich vyměnili za kola na baterku, takže vzdálenost ujetí je dána silou jejich baterie, nikoliv silou jejich nohou. Samozřejmě jsou i tací, kteří ty hůlky stále potřebují, ale i ti je postupně vyměňují za vozíky, které jsou opatřeny sedátky a nákupními košíky, což je velmi praktické. Nebo rovnou drandí na bateriových vozíkách.

Nakonec i já začínám pokulhávat, ale i když zatím na větší vzdálenosti jezdím autem, časem ho asi taky vyměním za nějaké takové menší městské vozítko nebo elektrovozík. Na kole jsem jezdila pouze v dětství a nyní jsem z něho spadla a za pár měsíců jsem kvůli bolesti kolena také potřebovala tu hůl!

Každá mince má dvě strany

Svoji touhu bydlet podle svých představ jsem si splnila, našla jsem zde nové přátele a stala jsem se trvalým občanem města, které jsem si oblíbila i přes jeho nevýhody.

Chybí zde například kvalitní lékařská péče, místní nemocnice se proměnila díky neshodám, kdo ji má provozovat, zda město nebo kraj na léčebnu dlouhodobě nemocných (LDN). Vedle toho poskytuje jen tu nejnutnější akutní chirurgii a internu se sonem a rentgenem, ale na „CéTéčko (počítačovou tomografii) již musíte buď do Klatov nebo do Plzně.

Lékařští specialisté sem dojíždějí jen jednou týdně, takže když máte nějaký akutní problém, odveze vás „rychlá“ buď do Klatov, Strakonic, Domažlic či Českých Budějovic, podle toho, kde mají volná lůžka. To je ta horší strana mince.

Ta lepší strana mince je krásná příroda, letní i zimní radovánky na čerstvém vzduchu a když je člověk zdravý, užije si na Šumavě spousty cyklistických a pěších stezek. Sjíždění Otavy na loďkách a draftech je taky zážitek.

Ale hlavně, je tady ticho a klid. A proto jsem se odstěhovala z Prahy.

ZL

.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz