Článek
Pro svobodného chlapa bez dětí, rodiny, a hypotéky to může být slušný základ do začátku, od kterého se může do budoucna odrazit. Ale pro rodinu? Pro člověka, který o sobě prohlašuje, že je hlava rodiny a její živitel, pro člověka, který chce svým dětem dopřát zážitky a život na úrovni? Pro takového člověka by to měla být startovní čára, ne cíl.
Sama vydělávám víc, než je průměrná mzda, a vím, kolik stojí obyčejný život. Hypotéka? Klidně k 20 tisícům měsíčně, a to se bavíme o klasickém bytě pro čtyřčlennou rodinu ve městě, nic extra. Školka, škola pro dvě děti? Dalších pár tisíc. Jídlo, oblečení, školní potřeby, kroužky, výlety, léky, doprava? To všechno spolyká peníze rychleji, než stihnete říct: „Hlavně, že jsme zdraví.“. A to nemluvím o nečekaných výdajích, jako je třeba nová pračka, myčka, nebo servis auta. Nebo dětská rovnátka, či jiné výdaje, které bez slušné finanční rezervy těžko pokryjete. Když si to spočítáte, tak zjistíte, že třicet tisíc je sotva základ na přežití, a ne pro solidní žití.
A přesto slyším od některých můžu, že oni si svoje už přeci odmakali a víc se od nich chtít nemá. Že je to dost. Že jiní musí vystačit s mnohem menším příjmem a také to zvládají. Jenže já třeba nechci žít podle toho, co je minimum a podle toho, s čím dokážou vyžít ostatní. Chci žít tak, abych si mohla život užívat a neřešit, jestli můžu dětem koupit čokoládu, nebo ne, protože na to nemám. A zároveň chci, aby můj partner měl ambice a chtěl se v životě posouvat, stejně jako já. Protože když muž rezignuje na snahu, rezignuje i na to, aby dětem ukázal svět, dopřál jim zážitky, nebo jim ukázal, že se nemusí bát každé složenky.
Láska je krásná, ale děti z ní nové boty nedostanou. Nezaplatí jim školu v přírodě, ani jim nedá možnost jet s vámi k moři. A když doma chybí peníze, tak je to stres, který ovlivní celou rodinu, její pohodu a klid. Rodina si zaslouží víc, než je jen přežívání. A to je podle mě skutečná odpovědnost hlavy rodiny.
