Článek
Ani mně, jako mámě dvou dětí, se občas nevyhne OČR. Tedy dávka nemocenského pojištění pro zaměstnance, který pečuje o nemocného člena rodiny. V mém případě děti.
Neuběhly ani dva týdny, kdy se mí synové vrátili po dvou týdenní nemoci do školky a do školy a je to tady zas. Horečka, rýma, kašel, zvracení. A protože u nás v rodině má hlavní příjem manžel, na OČR jsem šla já. Opět. S povzdechem jsem s dětmi došla od lékaře domů, vzala telefon a volala do práce, že minimálně tenhle týden bohužel nepřijdu.
„Zase? To už snad nemyslíte vážně? Vždyť jste byla s dětmi doma ještě před týdnem.“ spustila na mě, se znatelným naštváním v hlase, vedoucí.
„Já vím, a věřte mi, že ani já z toho nemám radost, ale bohužel, nemám jinou možnost jak to udělat.“ snažila jsem se jí to vysvětlit.
„A já to mám udělat asi jak, no? To už mi samozřejmě neřeknete. Radila bych vám, aby to bylo na dlouhou dobu poslední ošetřovné, jinak to už budeme muset nějak vyřešit, protože takhle to nejde. A můžete si být jistá, že kolegyně už z toho opravdu mít radost nebudou. Na shledanou,“ dodala ještě vytočená vedoucí a položila telefon.
Neuběhla ani hodina a na telefon mi dorazila sms od jedné z kolegyň, že mi moc děkuje, že díky mě musí zůstat v práci déle a že tedy čeká, že naopak budu příští týden v práci místo ní já, protože ona tedy za mě práci dělat nehodlá. Vlastně se ani nedivím, že mě takovou zprávou konfrontovala. Už po posledním návratu z OČR se mnou neprohodila ani slovo, a kromě ironického údivu, že jsem taky přišla do práce, mě ignorovala.
První věc je ta, že ani já nemám radost z toho, že musím být doma s nemocnými dětmi, které jsou unavené, kolikrát velmi protivné, protože jim není dobře. Není to moje svobodná volba a určitě bych mnohem raději byla v práci a fungovala normálně. Jenže jsem máma a děti prostě nemocné bývají. Jsou malé. První třída a školka. Naše babičky ještě pracují a do důchodu mají daleko. Manžel vydělává minimálně dvojnásobek toho, co já, a tak je nemyslitelné, aby na OČR chodil on. Nemám jinou možnost a rozhodně to nedělám proto, abych někoho naštvala, nebo někomu komplikovala život. Ale občas mi přijde, že nic z toho nikdo v mé práci nechápe. Když to jde, snažím se udělat co nejvíce věcí z domova, tedy na home office, ale s tím má vedoucí zase problém, ačkoliv nevím proč. Moje absence určitě neovlivní chod firmy, a vždy jsem si vše spořádaně a urychleně dohnala, a vždycky jsem byla, alespoň můžu za sebe s klidným svědomím říct, poctivý a kvalitní pracovník. A právě proto nechápu, proč mi musí kolegyně psát naštvané zprávy, když nějak výrazně její práci moje absence neovlivní.
Už kdysi při pohovoru jsem jim narovinu říkala, že mám malé děti a že s nástupem do školky mladšího syna se může stát, že budou nemocní a že bohužel nemáme hlídání pokryté babičkami. Tenkrát to nevadilo, prý žádný problém, vždycky se všechno nějak vyřeší, slibovala vedoucí. Nejspíš se jí tehdy hodilo, že můžu nastoupit téměř ihned a že mám zkušenosti. A protože pozice byla platově trochu podhodnocená, tak byla asi ráda, že někoho, koho nebude muset zaučovat, sehnala, a tak by mi tehdy asi slíbila modré z nebe. Jenže jakmile došlo na lámání chleba a děti začaly být opravdu nemocné, tak se její přátelský přístup změnil a nyní mi už vlastně nenápadně hrozí výpovědí.
Moc mě celá tahle situace mrzí. Finančně sice nejsme na mém příjmu úplně závislí, ale kdyby nám ten příjem vypadl, nadšení bychom určitě nebyli. Práce mě baví, jsem ráda, že ji mám, ale teď si v ní momentálně přijdu jako nechtěná černá ovce.
A to jen proto, že jsem máma…
