Článek
Před skoro šesti lety to byl ten typický svatební den. Den, kdy jsem si brala za muže Radka. Bílé šaty, nervozita, slzy dojetí a opilá tetička už při obřadu. Kdo by tušil, že za pár let budu žít s Vendy - a to bez toho, aniž bych si našla někoho jiného.
Všechno to tenkrát začalo nenápadně. Radek byl zamyšlený, často se ztrácel ve svých myšlenkách, a já si myslela, že pravděpodobně řeší problémy v práci. Jak jsem byla ale naivní. Jednoho dne jsem se nečekaně vrátila domů dříve, než bylo obvyklé, a protože jsem chtěla Radka překvapit, tak jsem mu to nedala vědět. Radka jsem doma našla v ložnici. Na sobě měl mé šaty, lodičky a na obličeji měl make-up. V tu chvíli už to nedokázal držet v sobě a přiznal se mi. Radek, teď tedy už Vendy, mi tehdy vysvětlil, že se už dlouhou dobu cítí být ženou a že už to dál nedokáže skrývat. Zároveň ještě dodal, že o mě ale nechce přijít a že doufá, že celou situaci pochopím, podpořím ho a budeme dál pokračovat jako pár, jen následně jako dvě ženy. Jenže já jsem heterosexuální. Miluju svého muže. Ne ženu. A i když se říká, že člověk by měl svého partnera podpořit v jakékoliv situaci, tak i ty mají přeci nějaké hranice, přes které člověk nedokáže jít, i kdyby sebevíc chtěl.
Najednou se mnou doma žil někdo, koho jsem nepoznávala. Vendy si půjčovala moje oblečení, moje lodičky a moje rtěnky. Cítila jsem se jako v nějakém absurdním sitcomu, který běží každý večer v televizi. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem byla hlavní hrdinkou já.
Vendy očekávala, že budu pokračovat v našem vztahu. Prý jsme pořád ti samí lidé. Jenže já stále milovala Radka. Jeho hluboký hlas, mužné objetí. Ale to bylo už nenávratně pryč. Vendy byla milá, ale už to nebyl můj muž. Ať jsem se snažila sebevíc, tak jsem se nedokázala přenést přes fakt, že místo manžela mám partnerku. A že už nejsem „ta s manželem“, ale „ta, která má přítelkyni, aniž by si to vybrala“.
Přátelé mi říkali, že bych měla být tolerantní a zkusit tomu dát šanci. Že Vendy je vlastně stále ten stejný člověk jako předtím. Není. Změnila se její vizáž. Její mluva, chování, gestikulace, zájmy. Zmizela ta mužnost, kterou já, jako žena, potřebuji cítit vedle sebe. Cítit se milována a chráněna. Uvědomila jsem si, že manžela jsem ztratila napořád. A že pokud v tomhle budu pokračovat, tak ztratím i sebe samotnou. Nechtěla jsem být ta, která se obětuje, zatímco ten druhý si plní svůj sen.
A tak dnes zatím stále žiju s Vendy. Jsme dvě ženy pod jednou střechou, ale už nejsme pár. Jsme spíš spolubydlící, které spojuje minulost a hypotéka. Občas si říkám, že život má opravdu smysl pro ironii. A alespoň už mi nemizí rtěnky a oblečení, to už si Vendy kupuje sama.
Děkuji Táně za příběh.
