Článek
Minulý týden jsem si po práci rychle skočila nakoupit do hypermarketu. Bylo pozdní odpoledne, klasická špička. S nákupním vozíkem plným nákupu jsem se zařadila k jedné z pokladen a v duchu přemýšlela, kolik času tady asi tak strávím.
Najednou jsem si všimla, že ve frontě za mnou stojí stará paní. Měla šedé vlasy, pečlivě učesané, a v ruce držela jen malý nákupní košík, ve kterém měla pár věcí. Zatímco ostatní kolem nás nervózně přešlapovaly, tak ona se jen tiše usmívala a rozhlížela se po lidech kolem sebe. V tu chvíli jsem udělala to, co mi přijde jako samozřejmost. Nabídla jsem ji, ať jde ve frontě přede mě. „Máte toho málo, budete to mít rychleji.“ řekla jsem jí s úsměvem. Upřímně jsem čekala, že bez jediného slova mou nabídku přijme, tak jak to většinou bývá. Jenže ona se na mě podívala, v očích se objevila jiskřička a laskavým tónem mi odpověděla: „Děkuji vám, jste moc hodná, ale já nikam nespěchám. Víte, žiju sama, a tak si užívám být mezi lidmi. A tady v obchodě mám aspoň pocit, že nejsem úplně sama. Takže já počkám, ale děkuji.“
V ten moment mi došla slova. Byla jsem upřímně zvyklá, že většina důchodců v obchodech a vlastně obecně všude spíše většinou spěchá, jsou netrpěliví a někdy i trochu protivní. Tahle paní ale byla úplně jiná. Nepotřebovala pouštět před sebe, potřebovala být jen mezi lidmi.
Cestou domu jsem na ten krátký rozhovor musela myslet. Uvědomila jsem si, jak často bereme obyčejné věci jako samozřejmost, třeba i to, že máme kolem sebe lidi, se kterými můžeme mluvit. Pro někoho je i obyčejná fronta v hypermarketu vzácnou příležitostí nebýt sám. A já si určitě teď budu více všímat lidí kolem sebe. Protože někdy stačí jen úsměv, nebo pár slov, aby měl někdo lepší den.
