Článek
Když jsem poprvé slyšela o pořadu, kde lidé shazují desítky nadbytečných kilogramů, mění svůj život a na konci stojí před zrcadlem jako úplně nový člověk, byla jsem nadšená. Říkala jsem si, že to je přesně ono, že to je moje šance. Málem jsem už vyplňovala přihlášku, když jsem se zastavila a celé jsem si to rozmyslela. A teď, když vidím jak je celá show pojmutá, tak jsem jedině ráda.
Představte si následující scénu: Sedíte doma na gauči, kamera zabírá každý detail vašeho těla a vy se účelově přejídáte pizzou, čokoládou, protože to přeci vypadá „dramaticky“. Následuje vážení, ne v soukromí a v nějakém přijatelném lehkém oděvu, ale třeba na dvoře vašeho domu, ve spodním prádle, před zraky sousedů a následně před zraky statisíců diváků. A to vše pod rouškou „pomoci“. Když jsem tyto záběry viděla v televizi, bylo mi jasné, že tohle není o podpoře ani o změně života. Tohle je o zábavě pro diváky. A účastníci? Ti jsou jen nástrojem.
Pořady jako Extrémní proměny mají jednoduchý recept. Vezmete člověka, který je fyzicky i psychicky na dně, ukážete jeho slabosti do největších a nelichotivých detailů a pak ho „zachráníte“. Diváci se dojímají nad jeho příběhem, ale účastník? Ten si musí projít veřejným ponižováním - od přejídání před kamerou, až po odhalení svého těla ve chvíli, kdy se cítí nejvíce zranitelný.
Nakonec jsem se rozhodla jít vlastní cestou. Bez kamer, bez scénáře, bez trenéra, který by se mě snažil dostat na dno mých sil i za cenu psychického teroru. Začala jsem pomalu. Radikálně jsem změnila jídelníček, začala se pravidelně hýbat a hlavně jsem si nastavila reálné cíle. Nebylo to snadné, nebyla to dramatická změna, která se odehrála během pár týdnů. Ale byla to moje cesta a víte co? Zvládla jsem ji. Zhubla jsem. Sama. A bez toho, aniž bych se musela odhalovat a ponižovat před celým národem.
Co mě na těchto show fascinuje nejvíc? Jak se tváří jako pomocná ruka pro lidi v nouzi, zatímco ve skutečnosti jde o dobře promyšlenou show plnou manipulace a dramatických záběrů. Účastnici jsou prezentování jako slabí a líní, dokud nepodstoupí drastickou změnu pod dohledem odborníků. Ale co skutečně potřebují? Podporu, laskavost, špetku pochopení a úctu. A hlavně důstojnost.
Dnes už vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Zhubnout není jen o číslech na váze - je to o změně životního stylu a hlavně o respektu k sobě samé. A ten respekt si zaslouží každý z nás, ať už má někdo 50 nebo 150 kilo.
Pokud někdy budete stát před podobným rozhodnutím jako já a bude vás lákat svět televizních proměn, tak pamatujte, že cesta k lepšímu a zdravějšímu já nemusí vést přes televizní kamery a veřejné ponižování. Stačí začít u sebe - důstojně a s odhodláním.
