Článek
Je ráno, tramvaj přijíždí s typickým skřípotem, který je jako ze soundtracku k nějakému hororu. Nastupuji. Rozhlédnu se a zjišťuji, že mám před sebou skoro vzácný úkaz - tramvaj je téměř skoro prázdná. Usadím se do prostřední části, protože tam ej nejmenší šance, že mi někdo bude funět za krk, nebo se chtít bavit o počasí. Vytáhnu knížku, nasadím si sluchátka a užívám si ten klid, kdy se nemusím rozčilovat za volantem v koloně. Tahle idylka má ale ovšem velmi krátké trvání.
Na další zastávce nastupuje ona. Důchodkyně. Ne ta laskavá babička s úsměvem na tváři, ale protřelá tramvajová matadorka, která už viděla všechno, přežila všechny revizory a s hůlkou v ruce vypadá, že by zvládla menší světový převrat. Její pohled skenuje interiér jako rentgen. A pak se její zrak zastaví na mně. Místo jsou všude kolem volná, ale ona míří přímo ke mě, s výrazem, jako kdyby právě objevila poslední volnou sedačku v celém městě.
„Slečno, vstávejte, tohle je moje místo.“ slyším a zároveň cítím, jak mi její hůlka dopadla na mou nohu. Zvednu oči od knížky. „Nezlobte se, ale tohle není vyhrazené místo. Všude kolem jsou jiná místa, kam si můžete sednout.“ odpovím co nejvlídněji, protože nemám úplně náladu na ranní konflikt.
„To je jedno, já chci sedět tady.“ zasyčí na mě a její hůl se mi znovu dotkne nohy, a podle nynější razance cítím, že to není omylem, nýbrž schválně. Ostatní cestující se tváří, že jsou zabraní buďto do mobilu, koukání z okénka, ale moc dobře na nich vidím, jak čekají, jak bude tahle ranní tramvaj show pokračovat. A kdo tohle vyhraje.
„A já už tady sedím.“ odpovím klidně, protože mám náladu na pasivní agresi. „Vzhledem k tomu, že kolem jsou volná místa, tak nevidím důvod proč bych měla vstávat. A hlavně nevidím důvod proč bych měla vstávat a pouštět někoho, kdo se neumí chovat.“ odpovídám s úsměvem na tváři.
Důchodkyně se nadechuje k dalšímu útoku. „Ale já tady sedím každý den!“
„Tak si zkuste dneska sednout jinam, změna je život,“ culím se teď už vyloženě.
Chvíli na mě zírá, jako kdyby čekala, že se nakonec přeci jen leknu a odejdu, nebo se propadnu černou dírou do země, ale nestane se tak. Nakonec, po sérii nespokojených výroků adresovaných na mou osobu, odchází o dvě sedačky dál a usedá s povzdechem, který nejde přeslechnout. V tramvaji je ticho. Cítím na sobě pohledy ostatních, ale nikdo neřekne ani slovo. Důchodkyně mě ještě několikrát propálí zlým pohledem, ale já se v klidu vracím ke své knížce. Tramvaj jede dál, svět se točí, a já mám pocit, že jsem právě vyhrála malou bitvu.
Na další zastávce vystupuji. Důchodkyně nezapomene ještě utrousit něco v tom stylu, že to jsou dneska mladí. Směju se. A když se za mnou zaklapnou dveře, cítím se překvapivě dobře. Možná jsem dneska nebyla nejuctivější, ale někdy je prostě potřeba zůstat sedět a stát si za svým.
