Článek
Po dlouhé době jsem se odhodlala opustit pohodlí svého auta a vyrazit do města tramvají. Říkala jsem si, že to bude příjemná změna. Žádné kolony, žádné hledání parkovacího místa. Jenže jsem velmi rychle zjistila, že tramvaj není jen dopravní prostředek. Je to živé divadlo, kde každý cestující hraje svou roli. A já? Já byla divákem.
Hned po nástupu mě zarazil muž, který držel telefon u pusy tak blízko, že to vypadalo, jako kdyby měl krajíc chleba. Jeho hlas rezonoval celou tramvají a my se tam mohli dozvědět, že Martin z HR to zase pokazil a musí se s tím už něco udělat. Následně ho v „požírání chleba“ vystřídala mladá slečna, která měla na druhém konci svou kamarádku, a řešila své milostné drama. „Já ti jako říkám, že asi kdyby to myslel vážně, tak nebude takový špíně lajkovat fotky na instáči, ne?“ zuřivě vysvětlovala kamarádce.
Sluchátka? Zjevně přežitek, usoudila jsem. A to nejenom kvůli hlasitým hovorům, ale i díky hudbě, kterou si mladí cestující pouštěli s ledovým klidem nahlas. Mohla jsem si tak poslechnout nejnovější songy od nějakého Sofiána, protože jak mezi sebou mluvili, slyšela jsem jen: „To je novej Sofián a Calin, ty vole, poslouchej!“ Skoro jako hudební festival v tramvaji, který byl zahrnutý v ceně jízdenky.
Osobní prostor se v MHD taky moc nenosí. Pán, který stál vedle mě se na mě tak lepil, že jsem musela vystoupit o dvě zastávky dřív, protože mi narušení mé „osobní bubliny“ nedělalo vůbec dobře. Nehledě na to, že když tramvaj prudčeji zabrzdila, šlápnul mi několikrát na nohu a dělal jako kdyby nic.
Během zážitkového dne s dopravními podniky jsem také měla možnost zjistit, že ačkoliv je vozech zákaz konzumace potravin, tak si s tím hodně lidí hlavu neláme. A vozem se tak linuly různé pachy, ze kterých sem dokázala identifikovat maximálně tak kebab, kterým se na sedačce regulérně cpal mladý muž.
A samozřejmě senioři. Jejich nutkavá potřeba se zapojit do hovoru s každým, s kým mohou sdílet své politické přesvědčení o tom, že za komunistů bylo lépe, a že to s naší zemí jde do kytek. A to tak nahlas, že o tom slyší celý vagón. Tady už bych ale hlasitost jejich hovoru přisuzovala spíše tomu, že jsou často nedoslýchaví.
Když jsem konečně vystoupila a šla domu, měla jsem pocit, že právě skončilo divadelní představení, jehož sem se jako náhodný svědek po celý den účastnila. Viděla jsem drama, komedii, a vlastně i horor - pach jídla, zkrátka vše v jednom. A víte co? Myslím, že příště zase raději risknu kolony a hledání parkování, protože za ten klid mi to stojí.
