Článek
Když jsem čekala první dítě v rodině zavládla obrovská radost. Šlo totiž o první vnouče jak z mojí strany, tak i z manželovo. Nastávající prarodiče se těšili, nenápadně nakupovali oblečky, hračky. Bylo to milé a všechno bylo v pořádku do doby, než se na ultrazvuku potvrdilo, že čekáme holčičku.
„No, to nevadí, tak kluk bude příště.“ usmála se tchýně. Hned mi projelo hlavou, jestli je snad na tom, mít holčičku něco špatného. Než sem se stačila nadechnout, abych ji odpověděla, pokračovala nahlas ve svých myšlenkách.
„Příště to bude kluk, uvidíte, já měla dva kluky, tak nevidím důvod, proč byste ho neměli mít i vy, alespoň jednoho, nejlíp páreček, tak jak to má být.“
Tak jak to má být?! To jsou dneska už nějaké kvóty i na to, kolik má mít člověk dětí a jakého mají být pohlaví? Pomyslela jsem si.
„Mami, ale my jsme rádi za holčičku, hlavně že je všechno v pořádku.“ řekl ji klidně manžel, když viděl, že se mi tahle konverzace přestává líbit.
„Ale vždyť jo, jenom to chce příště toho kluka, pokračovatel rodu, chápete přeci. Ale zase starší holka, to je dobrý, pak bude jako správná hospodyňka pomáhat s péčí o mladšího brášku.“ rozvíjela dál své myšlenkové pochody, které mě vytáčely postupně víc a víc.
„No, a třeba budeme mít jenom jednu holčičku, a nebo se taky může stát, když už se někdy rozhodneme pro druhé dítě, že to bude zase holka, vždyť na tom nezáleží, ne? A hlavně, hospodyňka? Bude to případně starší ségra, ne žádná chůva.“ pustila jsem se zlehka do dialogu.
„Ale prosím tě, každý chce kluka, a každý chlap chce pokračovatele rodu. A už jste vůbec přemýšleli nad jmény pro tu malou?“ vyzvídala tchýně.
„Přemýšleli, nejspíš to bude Agáta. Ale ještě se nám moc líbí Rebeka, Nora, Jenovéfa a Kara.“ odpověděl manžel. Nutno podotknout, že máme cizí příjmení, takže se k němu tato neobvyklá jména naprosto v pohodě hodí a nebudou působit tzv.jako noty na buben.
Jakmile jsem viděla zděšený pohled tchýně, který se na její tváři objevil, když ji manžel řekl náš úzký výběr jmen, hned jsem věděla, že tohle se neobejde zase bez nějakého jejího komentáře.
„No vy jste se naprosto zbláznili. Ale úplně. Jste normální? Agáta? Jako Hanychová? A co to je za jméno Jenovéfa? Kara? Jak jí chcete jako říkat? To nemůžete dát nějaké normální jméno jako je Anička, Maruška, Kačenka? To nepřichází v úvahu, abyste ji dali nějaké z těch jmen, co by na to řekli ostatní?“ ulevila si.
Od toho dne tchýně volala několikrát. Nebo psala, neustále nám posílala návrhy na jména pro holčičku, které jsou prý moc hezké a moc se jí líbí.
JÍ SE LÍBÍ. Jako kdyby na tom snad záleželo, vždyť jde přeci o naše dítě, a jméno se má líbit hlavně nám. Přiznám se, že jsme se nakonec doma s manželem shodli, že jsme si měli jména nechat pro sebe a neříkat je nikomu. Právě proto, aby nám do toho nikdo nemohl mluvit a říkat, jak se mu ta jména nelíbí.
Když asi po měsíci, kdy se tchýně stále aktivně snažila nám podsouvat návrhy na jiná jména se už manžel neudržel a zavolal ji. Stroze, ale slušně ji oznámil, že jméno pro holčičku je vybrané a že by ocenil, kdyby toho už nechala, že si vážíme jejich rad, ale že by už stačilo. Asi vás nepřekvapí, že se tchýně urazila a znovu nám zopakovala, že ta jména jsou strašná.
„No, tak si ji pojmenujte jak chcete, ale nečekejte, že budu vozit kočárek s nějakou Agátou, nebo snad Jenovéfou, nikdy!“ ukončila telefonát s těmito slovy.
S manželem jsme se na sebe podívali, oba dva zvedl obočí údivem, ale byli jsme rádi, že jsme si to vyjasnili.
Jo, a samozřejmě že kočárek s naší Agátou vozila. Ráda. Dokonce se s mojí mámou předháněly, která bude vozit častěji.
